První rok řidičem

Je to tak - se Šrotou brázdíme silnice už rok! A těch zážitků...
(Ano, mám ten článek v rozepsaných od května.)

Pořád mě to baví, pořád se mi líbí zkoušet nové věci a nová auta, jezdit daleko, jezdit rychle, jezdit ve velkém provozu. V práci jsem dostala k dispozici všechna auta z autoparku, takže střídám dvacet let starou Šrotu s rok starými auty, která se startují čudlíkem, svítí sama a pípají, když couváte. (Taky jsem zjistila, že pípají, i když se chystáte bourat předkem, ale to mi přijde přehnaný, protože já tam měla ještě spoustu místa a bylo to naprosto pod kontrolou, jako.)

Auto mi půjčila i máma a jela jsem dokonce s koly na střeše. Je to znát mnohem míň, než jsem čekala.

Naučila jsem se řídit v podpatcích.

Jednou jsem se pokusila projet červenou, protože jsem ten semafor naprosto a dokonale přehlédla, ale kolega mě zavčasu upozornil, takže jsem zase zacouvala zpátky; a jednou jsem červenou projela, ale to už je dávno a kamera byla asi vypnutá, protože mi nic nepřišlo. Nutno dodat, že v tom figurovala taky rozkopaná silnice, sanitka a mimořádně nepřehledná situace.

Mně vlastně ještě nikdy nepřišla žádná fotka a nikdy mě ještě nestavěli policajti. Hlavně zpočátku jsem se tomu podivovala, protože jsem měla plné ruce řízení a hlídání si rychlosti, potažmo kamer mi dělalo trochu problém. Teď už jezdím tak rychle, jak chci, a že je to pořád trochu rychleji, je asi věc povahy. Ale řídím slušně a nikoho neohrožuju, takže s tímhle aspektem problém nemám.

Docela jsem si už zvykla i na naši Ulici Sebevrahů. Totiž, když jedu do práce, projíždím silnici, kde jsou od sebe směry oddělené širokým pásem s keři a chodníková strana je obsypaná auty. Přechody jsou tam po sto metrech a lidi v těch krajích naprosto nemají pud sebezáchovy, protože skáčou do silnice zpoza keřů a zpoza aut, aniž by aspoň vykoukli, aby si jich řidiči měli šanci všimnout.

Teď jezdím denně po Radlické a hrozně mě baví směrem nahoru kličkovat mezi kanály. Konečně jsem se to naučila! Dřív jsem měla problémy odhadnout, kudy mezi dírami projet, ale tady bych si urazila kolo, kdybych se v tom rapidně nezlepšila. Což je super.

Parkuju pouze příčně a vlastně umím jenom zacouvávat pozadu. Což je trochu trapný, když vezu někoho služením autem - onehdy mě jeden kolega učil parkovat podélně; a když jsme na stejné místo jeli ten den podruhé, vybral mi úplně jiné parkoviště, kde se parkovalo až na konci řady.

Zelená Šrota má divné fleky na laku a taky mi kamarád vymontoval zvedací mechanismus jednoho zadního okénka, protože bylo zaseknuté ve stažené poloze a já jezdila se stříbrnou páskou, která ovšem na dálnici hrozně pleskala. Pořád nesmím používat trojúhelník na blikání všemi blinkry, protože mi pak přestávají fungovat blinkry pro jednotlivé blikání. Ale v servisu byla jenom dvakrát - když jí začala svítit kontrolka ABS a když přestala couvat. To ji ctí, vždycky jsem bála, že je provoz auta hrozně drahá záležitost.

Jo a řídila jsem devítimístného Transportera! Je to fakt dlouhá obluda, která ale vynikajícně zabírá na jedničku a dvojku, z toho jsem úplně paf. Navíc má takovou tu funkci, že když se rozjíždíte do kopce, pár vteřin necouvá. Musí se s tím do zatáček hodně najíždět a parkovat s tím u Lidlu bylo zajímavé, ale zvládla jsem to!

V zimě jsem si párkrát kontrolovaně zasmykovala. Teda jako neplánovaně, ale uřídila jsem to v pohodě. Šrota je hrozně dobrá, že zvládla v těch největších mrazech pakovat v Krkonoších a po několika dnech odjet zase domů. Měla jsem z toho trochu strach, protože na ni nemám řetězy, ale jsme sehraná dvojka.

Jsme dokonce tak sehraná dvojka, že nám nedělalo problém ani parádní číslo "naskakovat do auta za jízdy". Byla jsem ten den hodně unavená - a na parkovišti, které vypadalo rovné, jsem ani nezařadila rychlost, ani nedala ručku; a dost mě překvapilo, když se Šrota plynule rozjela dozadu, kam jsem akorát šla lovit věci z kufru. Parkoviště naštěstí bylo prázdné a za námi místo, takže jsem to stihla, než auto do něčeho narazilo, (protože takovou pohybující se hmotnost nezastavíte - a ano, pokoušela jsem se o to).

K narozeninám Šrotě odlepím samolepku začátečníka a nejspíš ji i vezmu - poprvé - do myčky, hned jak přestane prášit pyl. A možná bych ji mohla dát na kontrolu do servisu, hmm...

---

aktuální dodatky:

V myčce nebyla, pyl opršel sám. Na roční kontrolu do servisu ji dám, hned jak ji přestanu neustále potřebovat k ruce. Ale nálepku začátečníka jsem minulý týden slavně odlepila!

Ad Ulice sebevrahů... ten název je přiléhavější, než jsem si kdy myslela. Vracela jsem se minulou neděli domů s kolem v kufru, když mi přímo před auto vběhla pitomá ženská. Je to Ulice sebevrahů, a tak tam opravdu jezdím čtyřicítkou a dávám pozor, ale co kdybych měla zrovna útlum? Co kdyby mi brzdy nebrzdily tak dobře? Zastavila jsem sotva půl metru od ní úplně v šoku, chvíli mi trvalo i to, než jsem na ni začala troubit; a pak za ní vběhla do silnice druhá, a z toho jsem vydedukovala, že ta první byla zlodějka, která se tímhle způsobem snažila setřást okradenou. Chudák kolo se mi v kufru pěkně pomlelo, především odmontované přední kolo, které bylo na zbytku stroje volně položené. Byl to fakt hroznej zážitek.

---

Každopádně - pořiďte si auto, jestli ho nemáte! Řízení je psina a já to naprosto zbožňuju :)