Páteček

...navíc už ve středu.

zdroj

Dneska jsme v dopoledním bloku na kurzu pro zdravotníky zotavovacích akcí od ČČK probírali dětské nemoci, takže došlo i na průjmy a zvracení. Nostalgicky jsem si přitom zavzpomínala na loňský tábor, kde jsem v jednom kuse vynášela kyblíky, zajišťovala praní poblitých spacáků, případně znečištěného spodního prádla, utěšovala nemocné děti a dezinfikovala všechno, na co děti sahaly. Ty vzpomínky ale byly silnější, než jsem čekala, a tak mi po obědě už na konci bloku legislativy začalo být zle a blok traumatických poranění jsem strávila na záchodě s hlavou v míse.

Bylo mi hrozně zle i ve chvíli, kdy dnešní část skončila, a tak jsem vyžebrala igelitový pytlík a vypotácela se na ulici. Jenže co dál? Centrum Prahy, žhavé slunce a třicet stupňů, k tomu žádné lavičky v okolí. Jet domů metrem a autobusem, když nejspíš budu znovu zvracet? Nebo si zavolat Uber? To bude řidič skutečně nadšený, jestli se mi udělá špatně v něm. Nebo si zavolat někoho známého? To je stejný jak ten Uber.

Pomalu jsem se vydala k metru, jenže v pohybu se mi začaly dělat mžitky před očima, a když jsem šla dál, tak i černat svět. Oukej, ještě byla varianta se tam někde svalit na dlažbu a zůstat tak, dokud mě neseberou měšťáci nebo mi nebude líp - na Pavláku by se nad tím nikdo nepozastavil. Místo toho jsem si sedala pomalu na každou ohrádku kolem mladých stromků na chodnících, kterou jsem míjela, abych se vydýchala a mohla pokračovat. Cestou mě bez povšimnutí minuli dva lidi z kurzu, sluchátka na uších a rychlé tempo, tolik k pozornosti kolemjdoucích (věřím, že kdyby mě postřehli, tak zastaví).

Cestu metrem jsem absolvovala vsedě (což v MHD obvykle nepraktikuju) a s igeliťákem v ruce. Na Kačerově je naštěstí lékárna, kam jsem zalezla a koupila si něco na překyselení žaludku, a byla to trefa do černého, i když to vybírání, co mi vlastně je, bylo velmi neurčité; cestu autobusem už jsem ale absolvovala odvážně s igeliťákem v kabelce a cestou ze zastávky jsem se zvládla zastavit na PPL pointu pro balíček. (A pořád jsem měla zimnici, takže mi nebylo vedro.)

Celé mi to ale značně zkomplikovalo logistiku týdne. V práci jsem totiž minulý týden zapomněla boty, které si chci o víkendu obout na kamarádovu svatbu, a pondělní plán vyzvednutí mi překazila bouřka a přívalový déšť, v úterý pivo s kolegy, dneska to moje umíráníčko, zítra mám pivo s vedoucími z tábora a zbývá pátek, a po zkušenostech si jsem jistá, že to zase nevyjde.

Do toho ještě připočtěte, že mi teď skoro denně povolují svaly v koleni, takže mi kloub zůstává viset jen na vazech a lehce vyklouzává z pouzdra, což za prvé bolí a za druhé to ty operované vazy hrozně ničí; že se v pátek uzavírá semestr, a než jsem zjistila, že zápočet za přípravu diplomky nepotřebuju mít teď, ale až ji dopíšu, tak jsem s tím dost stresovala; a že se dějou velký a nepříjemný změny v práci.

Páteček. Každej den je takovej malej, příjemnej páteček. Nutně potřebuju dovolenou, nebo ještě líp zimní spánek, nebo ještě mnohem líp hibernaci na sto let.