Eithne | Tábor pro otrlé

Tábor byl skvělý. Spousta slunce a koupání, smíchu a dobré nálady, her a soutěží a taky nezapomenutelných zážitků. Aspoň doufám, že si z něj tohle děti odnesly. Z pohledu mě, tedy zdravotnice, tábor, na kterém postupně - převážně po nocích - zvracelo 11 lidí, už takové terno nebyl.

Tématem celotáborové hry byl divoký západ. Děti vydělávaly v soutěžích táborové dolary a za ty stavěly města a železnici na půdě, kterou si vyjednaly u indiánského náčelníka. Celé to bylo skvěle naplánované a moc se mi líbilo i to, že nešlo jen o vydělávání dolarů, ale taky o strategii při stavění měst, takže měli šanci vyhrát i ti, kdo neměli při soutěžích takové štěstí. V jednom oddíle měli kluka, který na to byl obzvlášť skvělý: nejenže si dokázal obdivuhodně předvídavě propočítat, v jakém pořadí bude nejlepší budovy stavět, aby vydělávaly potřebné peníze a suroviny na další stavby, ale dokázal to před zbytkem oddílu tak přesvědčivě podat, že ho vždycky poslechli.

Ta města si děti taky stavěly. Ne podle toho, co měly nakoupené, ale ideální výsledný stav, tedy od každého druhu budovy alespoň jednu stavbu. Dva oddíly si s tím opravdu vyhrály a ve výsledku tam byly i v řekách nahozené papírové udice a na ulicích psi. Ještě víc se mi ale líbily oddílové totemy z papírových rolí od koberců. Vyhrály u mě Zebry západu, které z totemu udělaly doopravdy zebru, a to nejen s pruhy, ale i s hlavou, ocasem a nohama. Další oddíl měl totem sestávající ze symbolů, každý s vlastním příběhem a významem, které náčelníkovi a šamanovi děti vysvětlily, když mu jej předávaly jako dar za půdu, na které mohly stavět.

Kromě toho jsme byli dvakrát v aquaparku, v lanovém centru, svezla nás na lodi poříční policie a vůbec byla připravená spousta skvělého programu.

Jenže hned druhou noc, kdy jsme se evakuovali do přilehlé tělocvičny, protože měl v noci přijít kromě bouřky taky nárazový vítr 90 km/h a přívalové deště, se pozvraceli první dva lidi. Měla jsem štěstí, že to byla vedoucí a jedna ze starších holek, takže jsem si na nich mohla vyzkoušet různé věci, protože mi trvalo dlouho, než jsem se smířila s tím, že pro ně nemůžu udělat vůbec nic, jenom vařit čaje a nosit rohlíky a piškoty k jídlu a shánět další a další kyblíky. A nechávat prát spacáky menších dětí, které se nestihly ani vyklonit ze stanu.

Ze začátku jsem měla skutečně strach, jestli se neděje něco, na co nestačím. Nejsem žádná vystudovaná medicínská cokoliv, prostě mám jen kurz zdravotníka zotavovacích akcí a pár dalších, to je všechno. Jak mám vědět, co se děje? Jen to, že zvracely dvě naráz, mě uklidnilo v ohledu, že to nebude slepák. Ale co to je za nákazu? Minulý turnus si volal zdravotník doktora, protože mu jeden člověk zvracel dva dny v kuse, a tak už se báli o tekutiny. Čeká mě totéž?

Na našem turnusu byly jednotlivé případy jako přes kopírák: 3x - 5x dotyčný zvracel, aniž by předtím cítil signifikantní nepohodlí, neměl zvýšenou teplotu, bylo mu slabo a špatně a do 24 hodin všechno odeznělo. Jo a prvních pět případů byly holky, takže jsme po nocích ještě chodili drhnout alkoholem dámské záchody a sprchy. Výjimky byly jen dvě, a to jsem byla já a ještě jedna vedoucí, protože jsme zvracely jen 1x - 2x, ale zato jsme měly horečku. Přičítám to únavě, protože já zvracela v noc, kdy jsme se sešly čtyři případy naráz a já se o ostatní musela starat, a druhá vedoucí předposlední den, kdy už jsme únavou padali všichni.

Když se ustálil vzorec naší záhadné nákazy, na kterou nezabíraly ani hektolitry Sava při úklidu, strach vystřídala bezmoc. Mohla jsem si sice oddechnout, že nikomu nepůjde o život, ale pořád jsem neměla jasno v tom, jak se to šíří, a hlavně mi každou noc zvracelo nějaké další dítě. Ti malí přitom nepokrytě brečeli a chtěli domů, ti starší si třeba jen posteskli, že by teď opravdu chtěli být doma, protože jim je hrozně špatně a navíc zvrací poprvé po x letech.

S maličkým sedmiletým Kryštůfkem jsme napsali domů pohled, aby se mu přestalo stýskat. Krásně jsem to celé naplánovala, že mi jako diktoval, co se mu za poslední den líbilo, a já to dávala do vět, a pak jsem si naivně myslela, že to přepíše na pohled sám, protože mi nedošlo, že dítě po první třídě napíše do prostoru pro text na pohlednici jenom "Ahoj mami a tati. Kryštof", než mu dojde místo. Ale během toho vymýšlení se mu aspoň přestalo stýskat, a navíc mu další den konečně taky přišel pohled, na který zareagoval pětiminutovým slzením do trička vedoucího, ještě než si ho přečetl. Doufám, že mu rodiče neprozradili, že jsme ho zfalšovali, protože oni mu za celý tábor neposlali vůbec nic.

Já taky dostala pohled! A to dokonce ještě předtím, než mi bylo špatně. Byl od kolegů, byla na něm 3D kočička s růžovým boa a hrozně jsem se smála, když jsem ho četla. "Naše drahá Eliško, moc nám tu scházíš (furt ti někdo volá a už se to nedá poslouchat). Tvé úkoly také nikdo neplní, a tak se ti to tu kupí. Úroveň gramatiky tvým odchodem na tábor rapidně poklesla a již se nám vrátilo několik dokumentů. Toť v kostce vše, co se děje u nás. A co ty? Vaří ti tam dobře? Není ti tam zima? Co kamarádi? Už sis nějaké našla?" A v tomto duchu dál. Na obálce bylo připsané, že mi má být vydán za písničku, a protože se pošta rozdávala při večerním nástupu, musela jsem strhnout úplně celý tábor, aby zpíval se mnou, aby to nebyl trapas. Tak masově sborové podání Skákal pes určitě ještě nezažil.

Kočička na nočním stolku strážila můj spánek, když jsem doháněla, co mi chybělo po nocích. Ne že by to bylo respektováno, protože jekot "Eliškooo" se ozýval už dlouho předtím, než se přihnaly samotné děti a zjistily, že spím a že by tudíž mohly počkat s bolístkami typu "když nakrčím čelo, pevně zavřu oči a kýchnu, tak mě píchne v čele". Jenže v noci jsem vynášela kyblíky, sháněla nové, když docházely, sháněla náhradní spacáky a deky a případně mladší oběti stěhovala na izolaci, aby se nepoblili i jejich spolubydlící už jen ze smradu a solidarity.

Jedné holce, už starší slečně, to při jednom zvracení trochu ujelo, protože to u některých lidí doprovázel průjem, a pokadila se. Do spacáku to naštěstí neproteklo, ale kalhoty byly chycené pořádně, a když jsem to přepírala, musela jsem se chodit ven nadýchat a mrkáním jsem zaháněla slzy, jak se mi z toho navalovalo. O to větší obdiv mají všechny zdravotní sestry, které tohle podstupují na denní bázi. V nemocnici po operaci kolene jsem si na pokoji se starou paní, které se stalo totéž, říkala, co si o ní asi myslí a jestli ji za to nenávidí, že jim přidělává tak ošklivou práci. Aspoň tohle jsem tím rozlouskla: moje zoufalství, že to musím dělat, přebíjela jenom lítost a soucit s tou holkou, které se to stalo, protože z ní doslova sálaly pocity, jak strašně trapně se cítí a jak hluboce se stydí.

Po noci, kdy bylo špatně mně, následoval den s lanovým centrem a aquaparkem na programu, a protože bylo v noci špatně nejen mně, ale i dalšímu vedoucímu, nechali v táboře s dvěma dětskými oběťmi jen nás dva, že to společně zvládneme. Jenže druhý vedoucí odešel spát, protože byl z noci unavený... a mně bylo zle, ale pořád jsem měla dvě děti, kterým bylo taky zle, a tak jsem se musela starat. V tu chvíli jsem si přála, aby se hlavní vedoucí rozhodl tábor zrušit, protože jestliže do té doby byl každou noc jeden případ, hrozily teď při lineárním šířením každou noc čtyři případy; a navíc jsem byla vyčerpaná, ukřivděná tím, že se to děje zrovna mně (jakože mému táboru, když jsem zdravotnice), že se nikdo nestará o mě, ačkoliv já o všechny ostatní ano, a kdyby se v tu chvíli objevil někdo, kdy by za mě vzal místo zdravotníka, ani bych se na cestě domů neohlídla.

Navíc jsem ještě dva dny předtím absolvovala hovor s tím doktorem, co byl na minulém turnusu, že kdybych jako něco potřebovala, ať dám vědět, že přijede klidně v noci a všechno vyřešíme, hlavně dejte vědět... jenže to byl ten můj doktor, co mi před pár týdny řekl, že nemůžu mít tak málo kyslíku v krvi, jak jsem si naměřila, a ať se tolik nesleduju, a tak k němu důvěrou zrovna neplanu. Takže jsem se tím nějakou dobu užírala, že bych mu jako měla asi dát vědět, aby se necítil vyšachovaně, ale nakonec jsem se rozhodla, že to nemám zapotřebí, že je mi krucinál špatně a ať si všichni trhnou nohou. Stejně by tam nic nevykoukal; a nakonec by ještě sklidil pochvalu, jak se příkladně stará o akci, pod kterou ani není podepsaný.

Mně stačila už návštěva z hygieny o pár dní dříve. Zřizovatel tábora z toho byl patřičně poděšený a i na mě přišla hygiena úplně poprvé, tak jsem nevěděla, co čekat. Papíry jsem měla v pořádku, lékárnu přesně podle vyhlášky (používala jsem jinou - to je jako autolékárnička... taky potřebný věci vozím vedle té zatavené v originálním balení), lednice byla vyklizená, všechno uklizené, jenom děti jsme nahnali do vnitřních prostor, aby to ty dva z hygieny donutilo co nejdřív odejít. A nakonec to dopadlo dobře - tou dobou jsme měli jen první dvě zvracející, takže se to jen zmínilo a nijak dál nerozebíralo.

Trochu horší bylo přetestovávání covidu u dětí, které dorazily k autobusu jenom s antigenem, protože ten na táboře platí jen týden. Z dvaceti testů jich jedenáct selhalo, a z těch jedenácti ještě jeden. Asi špatná šarže nebo co. Tou dobou už jsem byla ze všeho hrozně zoufalá, ale i já si ještě zbytkem rozumu uvědomovala, že to není moje vina, že na tom prostě nebylo z mé strany co zkazit. Když jsme to hlásili s tím, že použijeme rezervní sadu, (testy jsme měli na počet,) dotyčná zodpovědná osoba se na chvíli zamyslela a potom pravila, ať jí ty selhané testy doručíme. Jakože kvůli reklamaci. Chtěla jsem namítat argumenty, které se nabízely nejvíce, že jako biologický, potenciálně infekční materiál, ale hlavní vedoucí mě zarazil, ať se na to vykašlu a prostě to sesypu do pytlíčku. Nám to přece může být jedno a ať si s tím dělají, co chtějí. No tak jo teda.

Přičemž na břehu jsme měli zasazený totem a dvě pochodně a tak... Video výše je pro pobavení z příprav.

V téhle předlouhé litanii o tom, jak hrozný to celý bylo, ale musím vypíchnout a ocenit děti, které byly boží. I ty zvracející si držely dobrou mysl a spolupracovaly, všichni poslouchali moje čím dál přísnější restrikce ohledně jídelníčku, nikdo se nikdy nehádal, když jsem třeba velké kluky úkolovala vynášením matrací nemocných ze stanů někam do stínu a večer zase jejich vracením zpátky, a navíc mi ta úžasná koťátka posílala táborovou poštou dopisy, ve kterých mi děkovala za péči a psala, že jsem milá a pozitivní i ve chvílích, kdy jsem unavená a je mi špatně. Z lanového centra mi přivezli srdíčkový přívěšek s jednorožcem a bonbóny a při posledním nástupu jsem dostala jednorožce plného lentilek. Dostávala jsem obrázky a vystřihnutou jednorožčí kočičku-zdravotnici. Na konci tábora při děkovačce jsem měla nejsilnější a nejdelší potlesk.

Takže jo. Pojedu i příští rok. To by bylo, aby tam ta infekce ještě řádila.