Kronika bolesti

K narozeninám jsem si nadělila další operaci kolene. V prosinci to budou tři roky od prvního úrazu - tři roky, během nichž mě chůze převážně bolí a nic akčnějšího dělat nemůžu.

Au

Pršelo a já uklouzla na jílovité polňačce. V před rokem operovaném koleni to zabolelo, ale tohle se mi stalo už hodněkrát, a tak jsem opatrně doběhla celou trasu. Jenže tentokrát mi oteklé koleno nesplasklo a nepřestalo bolet. Dala jsem tomu týden, než jsem vyrazila za doktorem.
"Doufám, že jste mi nezničila tu loňskou plastiku!" zvolal, když jsem mu vylíčila, co se stalo, a poslal mě na magnetickou rezonanci.
Říkal, že operuje jenom v listopadu a pak až v lednu, tak ať tu MR zkusím uspíšit, aby nenastaly komplikace z prodlení. Že ani nepotřebuje zprávu, ale jen fotky.
Bylo druhého listopadu.

Magnetická rezonance

Na rezonanci jsem se dokázala objednat už na příští týden. Připlatila jsem si za fotky na CD, abych se nemusela spoléhat na rychlost zprávy. Potěšilo mě, když mi o tři dny později pípla zpráva, že zpráva byla odeslána indikujícímu lékaři.
Ortoped bohužel ordinuje jen jednou týdně, a tak jsem musela počkat další týden. Přišla jsem dle pokynů v pět, na řadu jsem přišla v osm. Ordinační dobu má doktor do sedmi.
Zprávu nedostal a CDčko se mu načítalo hrozně pomalu, jen první snímek se načítal dvacet minut. Doktor mě zatím poslal do čekárny, aby vzal dalšího, a já v mezičase vytelefonovala zaslání zprávy z magnetické rezonance na můj soukromý mail. Přišla obratem, takže aspoň něco měl doktor v ruce.
Poprvé jsem si poškodila vnější meniskus, podruhé vazy a teď vnitřní meniskus. Když ničit, tak rovnoměrně.
Termín operace jsem dostala za týden.

Cédéčko mi zůstalo a můj starý notebook má mechaniku, ahá! Takže tohle je jeden zcela náhodnej snímek. Sama nepoznám nic, ale listování hloubkou řezu je strašně zajímavý a zabavila jsem se tím na dlouho. (Hledala jsem primárně kotvičky, protože kdo z vás má kotvičky, hm? Já se o svých dozvěděla ze žádanky na MR - drží loni operovaný vaz - a hrozně bych chtěla vědět, jak takové kotvičky vypadají. Ale nenašla jsem je.)

Předoperační vyšetření

Termín operace jsem zjistila ve středu v osm večer, v předvečer státního svátku. I tak se mi díky táborovým známostem povedl získat termín na odběry a rentgen plic na páteční ráno.
Pátek byl celej hroznej, ale tematicky zmíním jenom sdělení, že se předoperační vyšetření možná nestihne, protože co když mi vyjde něco v moči nebo krvi? Do té chvíle mě to nenapadlo a žilo se mi bez toho pěkně.
Nakonec ale dobrý. Na vyšetření jsem byla v úterý, tedy dva dny před operací, a proběhlo bez komplikací. V krvi mi sice něco vyšlo, ale bez nutnosti to přeléčit.

Praktický doktor taky pečlivě zkoumal zraněné koleno, a když nemohl nahmatat poškozený meniskus ("vážně to tady nebolí?"), vzal to jako věc cti a podařilo se ("au!!").
Mému doktorovi všechna čest, protože jinému člověku dělal předoperační vyšetření o dva dny později v šest ráno, aby stihl operaci tentýž den.

C+

Covid už skoro neexistuje, ne? Teda já ho navzdory třem dávkám očkování znovu prodělala na konci září, ale už se o něm nemluví.
"Budu mít operaci příští čtvrtek. Úkol XX snad stihnu, ale na tu středeční akci mimo Prahu nemůžu jet, promiň," hlásila jsem vedoucímu ještě ten večer, kdy jsem dostala termín.
"To teď vůbec neřeš. I kdybys nestihla XX, nic se neděje, hlavně ať to všechno dobře dopadne," uklidňoval mě.
Pak ke mně naběhl do kanceláře v pondělí před operací. "Vůbec jsem se nevyspal, mám hroznou rýmu," hlásil už mezi dveřmi.
"Nepřibližuj se blíž než na deset metrů," brzdila jsem ho v rozletu. "Ideálně se mnou nebuď až do čtvrtka ve stejné místnosti. Nebo budově."
"Ale to nic není," mávnul rukou, "a musíme ještě probrat tohleto..."
Na covid se pozitivně otestoval to stejné odpoledne. Což s sebou obnášelo nejen nervy, jestli mě na operaci pustí, ale že jsem najednou činnost XX musela do operace dodělat i za něj.

Menstruace

To je tak hrozně rozčilující věc - žádnou operaci jsem ohledně menstruace neměla v klidu. Žejo, během operace žena nesmí mít menstruaci, protože mj. hygiena a změněná srážlivost krve, jenže já to nejsem schopná naplánovat, protože jsem před rokem vysadila HA a od té doby je zcela nepředvídatelná. (Naivně jsem si myslela, že s vysazením prášků totiž přestane menstruace vynechávat a vymizí některé nepříjemné průvodní jevy, ha ha.)
Takže to vypadalo, že tenhle měsíc menstruaci nedostanu. Děje se něco? Asi ne, asi spíš zase ze stresu.
Jenže proč si stres nepřidělat, a tak přesně týden předem začaly náznaky, že jako přece jen. A pak zase ustaly. A menstruovat jsem začala čtyři dny před operací.
Řešení si nechám pro sebe, protože to není nic hodného napodobování, ale byl to nervák do poslední hodiny.

Stres

Celé to předoperační období bylo strašně stresové. Stihne se to? A co když se ukáže, že jsem simulant a že operace nebyla nutná? Nebo co když se ukáže, že je to horší, než se čekalo, a už nikdy nebudu běhat? Co když jsem zničila loni operované vazy? Co když mi budou muset sebrat celý meniskus?
Na nemocničním pokoji jsem se za sebe zastyděla. Se mnou tam byla Ukrajinka, která uměla pouze ukrajinsky, magnetickou rezonanci jí dělali v létě v Mariupolu, ale operaci už nestihla podstoupit, než s dcerou musela uprchnout, a teď ležela na druhé posteli, nikomu nerozuměla a nikdo nerozuměl jí, a čekal ji stejný zákrok. Sestřička nebyla schopná vystavit neschopenku bez jejího rodného čísla, které samozřejmě jako cizinka neměla, ačkoliv v Česku pracovala, a dcera s ní v nemocnici nemohla být. A já budu povídat něco o stresu!

Politika v kuchyňce

Pořád mi připadá hrozně absurdní, že na operační sál jezdí lidi chodbami na lehátkách nazí a přikrytí jen dekou. Byl zrovna provoz, takže jsme se různě střídali u výtahů s jinými lehátky a vytáčeli se v zatáčkách a tak. A pak mě zaparkovali do kuchyňky, než bude dooperovaná Ukrajinka.
Ona to asi není kuchyňka, ale rozhodně to tak vypadá. Linka, dřez, skříňky... jen sporák chybí. Taky tam jsou velice slabé dveře na operační sál, takže jsem slyšela rozhovor lékaře a anesteziologa, jako bych byla přímo u nich. Probírali volbu prezidenta.
Což o názory, oba je měli docela příčetné a jejich oblíbení kandidáti se až tak nelišili, ale i tak se dokázali dohadovat skutečně zapáleně a já si jen představovala, jak se ten skalpel při každém dalším argumentu noří o kousíček hlouběji, než by měl. Jakože nepředpokládám, že by to tak skutečně bylo, ale autosugesce je mocná věc.

Chtěla jsem si udělat tradiční fotku háčkování v nemocnici, ale neuvědomila jsem si, že mám kraťasy s maskovacím vzorem, na kterém zvíře se svou přirozenou barvou nebude vidět. (Jednorožec.) Ale je tam, fakt. Stihla jsem v nemocnici uháčkovat tři nohy, abychom aspoň nějaké zdravé na pokoji měly.

Pokoj bolesti

Noc v nemocnici patří mezi nejméně lákavé zážitky. Vždycky bych se nejraději vypnula do doby, než budu zase doma, protože noc v nemocnici znamená bezmoc, vlastní i cizí bolest, sdílený prostor s dalšími lidmi a naprostou absenci soukromí. A neosobnost, naprostou odlištěnost.
Tak třeba režim. Tentokrát jsem byla operovaná dopoledne, ale na oběd jsem si počkala do půl třetí a večeři jsem dostala v půl osmé. Normálně obědvám v jedenáct a odpoledne už jím maximálně zeleninu...
Taky se pořád spěchá a na nic není čas, ačkoliv jsou ty hektické okamžiky proložené hodinami v posteli, během nichž nemáte na práci nic lepšího než přijít na způsob, jak se aspoň na chvíli přetočit na bok. Nikdy není čas položit lékaři všechny otázky, které máte v hlavě. Ani staniční sestře. A když chtěla večer Ukrajinka pomocí translátoru vysvětlit sestřičce, že jí to hrozně bolí a chtěla by nějaký prášek, tak ta jí řekla, že si dojde pro svůj telefon, protože jí nedokáže kvůli azbuce odpovědět na jejím, a už se nevrátila. Nebyl čas, vysvětlila to lakonicky o dvě hodiny později.

Kafe

V nemocnici mi kafe nechybělo, ale jak jsem se blížila domů, dostala jsem na něj hroznou chuť. Kafe je znakem normálnosti. Ta chvíle, kdy si postavím hrnek na stůl a mám pár minut, kdy si ho můžu vychutnávat, to mi chybělo.
Kafe byla první věc, kterou jsem si po návratu z nemocnice udělala.
Vylití kafe na podlahu byla druhá věc, kterou jsem po návratu z nemocnice udělala.
Uklouznutí berlemi po rozlitém kafi byla třetí věc.
Dva dny před operací jsem byla ze všeho už úplně na prášky a pořád jsem opakovala, že bych si přála, aby už byl páteční večer a já to měla za sebou a už byla jenom doma.
Takže teď byl páteční večer, já seděla v louži rozlitýho kafe, hadr jsem ždímala zpátky do ještě teplýho hrnku a snažila se nebrečet.

Fotka byla pořízena předtím, než jsem se na tom kafi zabila

Malé věci

Všechno to jsou maličkosti, jako odnést si hrnek s čajem na noční stolek nebo vynést koš. Jenže tyhle maličkosti jsou teď skoro neřešitelné. Zvládnu toho hodně, ale všechno ne.
Znovu jsem objevila triky z loňska, jako že si konvici s čajem dokážu dát do obýváku na stůl, když si ji položím na úplný kraj linky, postavím se do dveří a hodně se natáhnu pro konvici do kuchyně a s ní do obýváku, protože je ta vzdálenost tak tak akorát. Že můžu po bytě drandit na kolečkové židli, ale nesmím toi přehánět, abych si nepřetížila zdravou nohu. Že se na té židli dá odvézt větší množství věcí. Že do vany musím lézt levou nohou a z vany pravou.
Jenže když vstávám v sedm a chci si vyčistit zuby, osprchovat se a nasnídat se, tak skončím v půl jedenáctý, což v normálním životě bývá čas přípravy oběda.

Lidi

Čím jsem starší, tím víc oceňuji síť lidí kolem sebe.
Do nemocnice v Berouně a druhý den zpátky do Prahy mě vezl kolega. U nás to tak funguje, že si v pracovní době můžeme pomáhat. (Sanitku jsem na cestu zpátku už znovu absolvovat nechtěla, ale i v Oktávce byla cesta příšerná. Ke konci cesty už jsem byla se silami na dně, strašně to bolelo - noha mírně dolů a mírně ohnutá, drncání, zatáčení, brždění... a to to byla asi nejplynulejší jízda v mém životě.)
Den po návratu domů mi táta přinesl jídlo na tři dny.
Dva dny po návratu jsem měla první návštěvu a ty v dalších dnech pokračovaly.
A těch telefonů, jestli něco nepotřebuju, to bylo fantastický.
Samozřejmě je tu i odvrácená stránka - všichni ti lidi, kteří to zlehčovali nebo o tom vtipkovali. "To si vzala, aby byla zajímavá," glosovala kolegyně moji nohu na stole s chladítkem na koleni po úrazu. "To už vám z té nohy nic nezbude, ne?" smál se manažer, který zjišťoval, proč na schodech kulhám. Ale ve skutečnosti to nikdo nemyslel zle.
A těch dobrých úmyslů bylo více.

Takže hlavně tohle: k narozeninám jsem dostala od kamarádek dort. Bezmléčnej dort! S barevným korpusem a skvělým krémem, který mě nezabil. A byl jakože přímo pro mě. Můj první dort od doby, co se vyhýbám mléku. A co víc, recept na krém už jsem stihla ukrást a zužitkovat. Mňam. Díky, holky ♥