5+, 5, 5+/6-, 5+, 6-, 5/6, 5, 5, 5, dvě třetiny 6

Učím se.
(No jo, kdo by to byl řekl?)
Ale neučím se na bakalářské zkoušky, protože prostě... není kdy.
Končím letos (snad) jen z němčiny, bakalářskou práci (z češtiny) chci odevzdávat až v zimě a zkoušky z češtiny chci dělat až za rok. Mám teď spoustu předmětů z češtiny s druháky... a pořád tam něco chtějí. A z německých předmětů, které mám kvůli počtu kreditů, taky.
Je to náročné.
Ve středu mám první zkoušku. Jazyková cvičení - nezní to zle, že?
"Budete tam mít jenom to, co jsme dělali přes semestr."
To taky nezní zle, aspoň do doby, než někdo dodá, že jsme tenhle semestr opakovali veškerou gramatiku, abychom byli schopní napsat gramatický test, který je podmínkou k připuštění k bakalářským zkouškám.

"Wie die Kuh vorm neuen Tor stehen - čumět jako tele na nový vrata. Es brachte mich auf die Palme - naštvalo mě to. Bei jemandem ins Fettnäpchen treten - etwas ungeschickt tun. Einen Vogel haben - spinnen. ..."
Nechechtejte se u toho, když vám tohle hraje dokola... a dokola... a dokola... a dokola z MP3ky v deset večer cestou z divadla.
(Ach jo, namlouvala jsem si to sama a krásně teď slyším, co všechno vyslovuju špatně. Přitom výslovnost byla jedna z mála věcí, která mi dřív šla.)

Opravdu mě teď škola baví, to nemůžu popřít, jen zkrátka nic nestíhám.
Taky mě unavují žabomyší války, ke kterým pořád dochází doma. Přijdu ze školy v osm večer (tři dny v týdnu, ty zbylé dva v pět) zároveň s tátou a ten se začne rozčilovat, že nikdo nebyl schopný dojít nakoupit rohlíky na snídani - které jí jen on. Potom si sedne k Solitairu, poslouchá u toho televizi... a po dvou hodinách si přijde do pokoje stěžovat, že není umyté nádobí, které nechala v kuchyni máma, když nám něco vařila. Potom se vrátí ke kartám a o půlnoci jde spát.
Já večer polomrtvá začnu dělat úkoly na další den a strašně se těším do postele. O půlnoci je dodělám, začnu dělat Borovici. V jednu ji dodělám... a jdu mýt nádobí.
Uááá!

Byla jsem včera v divadle.

Kdo je tady ředitel - ve Švanďáku. Je to výborná, výborná hra! Komedie s přesně tou zápletkou, kterou strašně nemám ráda a na takové filmy nikdy nekoukám... ale nejděte na nejlepší hru Švanďáku, když ji máte zadarmo. No a vážně jsem se tam smála od začátku do konce.

Unavuju se jenom psychicky, ale zato pořádně. Vlastně jsem nikdy nevěřila, že může přemýšlení skutečně tolik unavovat. Konečně jsem totiž dospěla do fáze, kdy jsem ve škole schopná vnímat všechno a v kuse, aniž bych se občas zahleděla z okna a vypnula. Jenže taky... jak jsem psala - domů se vracím bez sebe, většinou mě bolí hlava, v tramvaji usínám pokaždé.
No.
A abych tohle všechno vyrovnala, tak chodím na stěnu, stále.
(Tedy abych se dorazila úplně.)

A minulý týden - naprostý mazec.
5+, 5, 5+/6-, 5+, 6-, 5/6, 5, 5, 5, dvě třetiny 6
Vytáhla jsem zas asi po třech měsících Ivču, která za tu dobu nebyla ani jednou, zatímco já každý týden.
No a tak jsem jí cesty celou dobu tahala.
Nevím, jak to dělá, ale strašně mě motivuje k lepším výkonům, je to asi nějaká aura či co. Ale to, s čím jsem vždycky měla problémy - odsedávala jsem, měla chuť brát cizí chyty a tak - to jsem vyhopsala, ani jsem nemrkla, a dole se jen přezíravě usmívala při Ivčině chvále, že to jako nic není, že to jako je přece v pohodě.
Tahala jsem Ivče 5+, kterou tloukl Fero. Fero je vysoký chlapík bez špetky soudnosti a cesty strašně podhodnocuje a tak to vlastně určitě není 5+, ale aspoň třeba 6-. Vydrbala jsem se na tom strašně a nejvíc mě zamrzelo, že jsem si nahoře pod stropní karabinou netroufla udělat poslední krok a brala jsem tam cizí chyt.
No, a další den jsme šli lézt s Ondrou a tak jsem ho zatáhla tam, ať mi to vytáhne, abych si to místo zkusila čistě - zajištěná.
A dala jsem to.
Další cesty vybíral Ondra. Byla jsem hin ještě po lezení předchozího dne a měla jsem dost po každé další cestě. Původně jsem měla zato, že nevylezu nic... ale když jako pátou cestu vybral Ondra 6-, kterou sám nedolezl a já ji vyskákala poměrně rychle, bylo mi moc dobře na dušičce.
(Pravda, skoro celou dobu jsem lezla na druhém.)
Největším mým triumfem bylo, když jsem vylezla čistě asi dvě třetiny šestky. To je obtížnost, kterou nelezu a nelezu a nelezu a nemám na ni.
(Jsem si myslela.)
Dole jsem padla smrtelně unavena.
Ondra vybral cestu, kde byly natlučené tři pětky. Vylezl jednu, že tím končí.
Vylezla jsem jednu. A když už jsem tam byla navázaná, tak druhou. A třetí.

Ve škole mi po tom všem bylo ouvej, propisku jsem sice udržela, ale ovládnout jemnou motoriku, kreslit písmenka? Sem snad spadla, néé?

Jéjda, já jsem na sebe byla tááák hrdá!

...No, a takhle je to furt a ještě dva měsíce bude :-)