Lezu!

Jak jsem byla (opět poprvé) lézt na skále.

Po Norsku jsme měli jet někam lézt. Před Indií to vypadalo na Chorvatsko, před Norskem na Francii a po Norsku na Rakousko.
Protože je ale podzim a venku řádí ona mužská smrtelná choroba na sedm, skončili jsme v Čechách, a to nakonec jen na první říjnový víkend.
(A Píťa lezl na antibiotikách.)

V sobotu jsme jeli lézt na Roviště. Já s Ivčou, Píťa s Tomášem.

Nebyla jsem na skále poprvé.
Byla jsem s Viktorem, Klárou a MiXem na Rovišti a v Šárce, to bylo před třemi lety. Taky jsem byla s mámou, tátou a bráchou na lezeckém kurzu, to bylo před devíti lety. A taky jsem byla s tátou na lezeckém kurzu, to bylo před deseti lety.
Takže jsem na skále vlastně byla poprvé.

Brácha na skále v roce 2001

Ivča mi ukázala co a jak, přelétla pohledem skálu a vybrala nějakou pětku. Pětka, co to je, žejo. Na stěně je lezu furt...
Ááá, já se bála! Ale moc.
Lezla jsem top rope, Ivča mě jistila shora, i kdybych slítla, tak spadnu jen o průvěs lana. Jenže. Na skále například chybí chyty rozlišené barvičkami a pásky a člověk musí nejdřív hledat, kde se chytí, žejo. A taky je to celé ostřejší a hrubší, jsou z toho odřené prsty, hrozí pád na římsu a vůbec. Z první cesty jsem neměla ani trochu dobrý pocit. Protože dole nikdo nebyl a Ivča na mě neviděla, chytala jsem se dokonce v jednom místě za borhák - když já prostě nevěděla! (Ale to Ivče ani Píťovi neříkejte, jo?)

3+ z dalšího dne

To jste věděli, že se při lezení musí přemýšlet? Mně to třeba zatajili!

Druhou cestu vytáhla Ivča pět mínusku. Byla těžká asi stejně, mně to přišlo až až, na skále je celá ta škála nějak posunutá do obtížna.
Bála jsem se už míň.
Ivča mi onehdy říkala, že trvalo tři roky, než začala tahat na prvním. Řekla mi to ale až poté, co mě nechala tahat na prvním hned při prvním lezení na stěně. Najednou jsem to ale tady na skále pochopila. Tři roky? Che, nikdy nebudu tahat, bojím se.

Píťa 4+, já 4

Šest plus, Pověste ho vejš.
Dobrý vtip, ne? Píťa nám tam nechal viset lano, ať si to aspoň zkusíme. Lezla jsem první, strašně jsem se v tom vydrbala, jeden krok mi Píťa musel radit, lezla jsem dlouho, sedala jsem, hrůza.
Áá, mám skalní šest plus!
(Tady se chlubit můžu, protože jste neviděli, jak jsem to lezla.

)

Slanit do křesla

Další pět mínus.

Pak pět plus.
Byla to třicetimetrová cesta ve skalním koutě. Už jen těch třicet metrů je dost, cesty na stěně mají nejvýš patnáct metrů.
Moc nechápu, jak tohle Ivča vylezla na prvním. (Ok, když si připustím, že prostě leze líp, pochopitelné to je. A ona leze líp. Ale... stejně to nechápu.) Měla jsem tam hroznou krizi asi ve třetině, že jsem nevěděla, jak. Bylo to lehounce převislé a nebyly tam stupy na nohy a chyty na ruce byly mizerné, dalo se tam spoléhat více méně jen na tření. Cvaknutá v nýtu v odsedce jsem tam nad tím bádala asi deset minut. Jsem hrozný lezec.
Nejhorší to ale stejně bylo nahoře. To už nebylo převislé jen trochu a tam s tím hodně bojovala i Ivča a Tomáš. V onom místě byly tři nýty blízko u sebe, aby prvolezec nelezl moc vzdušně, to pro mě znamenalo, že tam byly tři presky na vycvakání.
Byl to skvělý pocit, když jsem dolezla nahoru.

Píťa s Ivčou si pak ještě vydrbali šest plusku o kousek dál a do toho jim začalo pršet, takže jsme to pro ten den už zabalili.

Lezci nosí rozdrbané kalhoty zcela úmyslně. Jen abyste věděli.

Další den jsme jeli na Kreutzberg. Sestava se změnila, Píťa lezl s Bárou a já s Ivčou a Ondrou.

Tamější skalky jsou pěkné, i když nízké. Co mě potěšilo, že cesty tam vedly od obtížnosti tři. Troječky, nádherné troječky a čtveřičky, třeba si něco vytáhnu!
Cha. První čtyřku Ivča nedolezla a Píťa v ní docela hekal. Takže čtveřičky si tu asi tahat nebudu...

Tři plusky byly ale pěkné, nakonec i ty čtyřky a poslední pětka.

Ivča mi ještě jednou zopakovala, co se nahoře jak přecvakává, když doleze prvolezec, a já se pak s vervou pustila do jedné 3+ na prvním.
Byla poměrně jednoduchá, strach jsem už stihla z větší části odbourat. Nahoře jsem všechno zajistila, přecvakala, navázala, protáhla, spustila a tak vůbec, Ondra dolezl za mnou, navázal se na slanění, já ho zkontrolovala, svůj prusík jsem mu dala, protože svůj si pako zamotal do odsedky a slaňoval na osmě, a potom jsem slanila za ním.
Jsem mocinky moc dobrá!

Prohrát s kamenem není hanba, Ondro. Ale slaňuju až po tobě!

Poslední pětka byla taky moc pěkná. Nástup byl do slušného převísku, i když nízko, a nebýt toho pařezu, šlo by to mnohem a mnohem hůř.
Zas až tak jednoduché to ale nebylo. Cestou byl ještě jeden převis, ve kterém naštěstí byl nýt na zajištění, a nad ním byla skála hladká. "Jak?" "Prostě... vzlínej!"
Tak jsem to prostě vyvzlínala.

Nástup přes pařez aneb lezec musí být maximálně kreativní

Byla strašná zima, mrzly nám nohy v lezečkách a prsty na skále, mrzli jsme celí, a i když to bylo super a ani jsme ještě nebyli moc hotoví, skončili jsme dost brzy.
Těším se na další skalní lezení, moc!

A tohle jsem si odnesla k večeři!
(Na internetovou anonymitu jsem již rezignovala, obličej není, protože jsem měla zavřené oči.)