Než mi bude třicet

Seznam:

• být zaměstnaná
• bydlet
• mít dítě
• uběhnout maraton
• vylézt na stěně obtížnost sedm mínus

Když jsem začínala lézt, brala jsem to jako věc cti. Denně jsem dělala kliky a mučila se s posilovacím kroužkem, snažila se o dřepy na jedné noze a chodila co nejčastěji lézt. A lezla jsem pětky a strašně závistivě jsem koukala na kluky se svalnatýma zádama a holky s plandacíma culíkama, jak visí u stropu v převisu za ruku a nohu a vklidu se ještě před cvaknutím hrabou v pytlíku s maglajzem. Chtěla jsem taky. Proto jsem posilovala. Proto jsem chodila lézt. Chtěla jsem, aby na mě ostatní taky tak závistivě zírali. Tehdy jsem si dala za cíl vylézt obtížnost sedm mínus.

Léta míjela. Dneska jsou to skoro přesně čtyři roky, co mě Ivča vzala na stěnu poprvé. V mezidobí jsem nejčastěji chodila lézt s Ondrou, kterého jsem si vyučila sobě na míru a který mi ke konci tahal cesty s šestkou v názvu, protože já jsem přece ten pětkař, já šestky netahám. Pak Ondra odletěl studovat do Číny.

Když jsem byla lézt poprvé se Zuzkou, došlo mi, že zase budu muset začít tahat. A vždyť mi to šlo, proč nezkusit pět plus. A šest mínus. A další šest mínus. A ještě jednu. A cestou domů mi to došlo - vždyť já jsem dobrá. Tahám, co jsem nikdy netahala.

A dneska jsme šly zase. Po hlídání předchozího dne, které se protáhlo dlouho do noci, jsem byla nevyspalá, a tak jsem na začátek vytáhla jenom pět plus a ještě jsem se na tom hrozně vysílila. Jenže pak tam to lano zůstalo viset... a ve stejné linii vedla sedm mínus.

Sedm mínus.

A tak jsem to zkusila. Že aspoň třeba ke druhé presce.

Náhle jsem byla nad ní, ani jsem nevěděla jak.

Najednou se nebylo čeho držet. Aha, jasně, tady je to na sokolíka za strukturu. Jenže kam tam dát nohy, když je to kolmé? Koleno k bradě, chodidlo k břichu, dřep na jedné noze, vztyk.

A pak jsem byla skoro nahoře. Chyběl jenom kousek, na kterém jsem se zasekla snad na deset minut. Já na ten chyt nedosáhla o milimetry! Hmatala jsem ho, ale nedokázala se chytit! Stála jsem jen na jedné noze a ještě mimo osu těla, takže odrazit se nešlo. Zbytek byl kolmý nebo převislý. Několikrát jsem to málem vzdala, jenže sedm mínuska se presku od stropu nevzdává!

A protože se nevzdává, tak jsem ji dolezla, i když pořád nemám moc jasno v tom, jak.

Takže jsem vylezla sedm mínus.

Jsem si skoro jistá, že na mě nikdo obdivně nezíral, možná proto, že to nebylo v převisu, nebo proto, že nemám plandací culík. A je mi to dost šumák, protože tohle bylo celé o mně, až teď mi došlo, že jsem to chtěla dokázat sobě a že mi jsou ostatní ukradení. (Chlubení se nepočítá.)

Na příště jsem si vyhlédla jednu převislou, kterou bych si chtěla zkusit nacvakat.

A asi budu muset pomalu začít pracovat na tom maratonu.