Sportování pojednačtyřicáté.

Kolik let už mě na ni Slavo zval? Tak jsem konečně přijela, poprvé. A protože jsem byla hrozně, hrozně unavená, udělala jsem si hezký výlet. 112 km v dešti a mrazu, po spoustě asfaltu a hezkých kopcích, se spoustou dobrého jídla na občerstvovačkách a piva na startu a v cíli, v dobré společnosti a v dobré náladě.

Prodloužené velikonoční svátky strávené s Ladou a Pepou na Šumavě. Putování s kytarou, s plachtou a s dobrou náladou počasí navzdory.

Jak to celé bylo, aneb hodně tmy a sněhu.

Sportování počtyřicáté.

Znáte to - do práce už druhý týden chodíte v šatech, ujídáte z mrazáku zmrzliny a zatahujete žaluzie, aby vám slunce nesvítilo do monitoru. A pak přijedete pětapadesátikilometrové Quo Vadis, během něhož neprší jenom ve chvílích, kdy chumelí. A zkoušíte tam takové ty kratochvíle jako třeba používat prsty jako cepíny, když se snažíte vyjít sjezdovku bez hůlek a nesmeků vzhůru a místo toho už po několikátém pádu zase sjíždíte dolů a nemáte jak zastavit.

Jak často pobíháte po zasněžených Krkonoších se suspenzorem a necháváte se napadat stokilovými těžkooděnci? Že moc ne? Chyba. Je to skvělý!

Sportování podevětatřicáté.

Osmihodinový kurz základů první pomoci v taktickém prostředí. Alias po nezbytné teorii jsme se tam váleli po podlaze, zaškrcovali si nohy a nesměli se při tom zvedat, protože jsme byli pod palbou.