Sportování počtyřicáté.

Znáte to - do práce už druhý týden chodíte v šatech, ujídáte z mrazáku zmrzliny a zatahujete žaluzie, aby vám slunce nesvítilo do monitoru. A pak přijedete pětapadesátikilometrové Quo Vadis, během něhož neprší jenom ve chvílích, kdy chumelí. A zkoušíte tam takové ty kratochvíle jako třeba používat prsty jako cepíny, když se snažíte vyjít sjezdovku bez hůlek a nesmeků vzhůru a místo toho už po několikátém pádu zase sjíždíte dolů a nemáte jak zastavit.

Jak často pobíháte po zasněžených Krkonoších se suspenzorem a necháváte se napadat stokilovými těžkooděnci? Že moc ne? Chyba. Je to skvělý!

Sportování podevětatřicáté.

Osmihodinový kurz základů první pomoci v taktickém prostředí. Alias po nezbytné teorii jsme se tam váleli po podlaze, zaškrcovali si nohy a nesměli se při tom zvedat, protože jsme byli pod palbou.

Střípek dnešního dne.

Už nikdy nepodcením sníh! Před cílem osušit slzy z vyčerpání a nedostatku cukru v krvi, na pódiu sebrat zlato, u stolu láhev se zbytkem rumu a pak se hodně usmívat, aby to vypadalo, že jsem úplně v pořádku.

Sportování poosmatřicáté.

Krušné Hory, mínus dvacet a místo stanu lopata.