Šumava - cestou piva a ohně

Prodloužené velikonoční svátky strávené s Ladou a Pepou na Šumavě. Putování s kytarou, s plachtou a s dobrou náladou počasí navzdory.

Na výlet jsme vyráželi už ve středu večer. Protože jsem jela přímo z práce a protože jsem před prací byla ještě u doktorky, nabídl se Pepa, že mi vezme můj batoh na nádraží. A protože jsem se v úterý vracela pozdě z krav magy a v pondělí ze stěny, balila jsem se už v neděli, a protože žiju provizorně mezi krabicemi a moc netuším, kde co mám, bylo balení docela napínavé. Že mi chybělo jenom něco s dlouhým rukávem, byl docela zázrak. A teda odjíždět z práce na výlet jen s igelitkou je taky docela zvláštní pocit.

Před dvěma lety byli na Šumavě Lada, Pepa a Olda. Loni jsme na Šumavě byli já, Pepa a Olda. Letos jsme to propermutovali na mě, Ladu a Pepu. Skladba lidí to byla kvalitní, a ačkoliv jsme toho neušli zdaleka tolik jako v předchozích dvou letech, duch výletu zůstal zachován. Užít si to, ať se děje cokoliv!

A to jsme myslím zvládli. Já, Lada a Pepa.

Začátek výletu jsme oslavili už ve vlaku láhví šampaňského a vína a pak ještě v Krumlově pivem a tatarákem. Protože bílkoviny na budování svalů, když budeme tolik chodit, žejo.

Krumlovský zámek byl ve všední den v jedenáct večer překvapivě turistůprostý a moc pěkný. Skrze zámecké zahrady jsme došli jen kousek za město ke kapličce na Doubík, kde jsme si v lese postavili Pepův úchvatný nový tarp (jako fakt, zalíbil se mi - tenhle) a ještě chvíli trápili kytaru, než jsme odpadli.

Hraní na nádvoří krumlovského zámku

Na dobrou noc

Ráno jsme se budili už od svítání, ale protože poprchávalo, statečně jsme se vydrželi válet až do osmi. K snídani jsme si udělali kotel kafe a Lada se vytasila s velikonočním mazancem a já s muffiny, což prosvětlilo ráno natolik, že už vlastně ani tolik nepršelo.

Chladno, větrno a s neurčitým množstvím vody ve vzduchu bylo průběžně celý den, ale šlapalo se v tom docela dobře. Pepa si přivázal na kytárku padákovou šňůru, s jejíž pomocí stavěl tarp, takže mohl hrát i za chůze, a byla velká škoda, že byli ve vesnicích kvůli špatnému počasí všichni zalezlí. Nebo protože byli v práci? Dovolená je skvělá věc.

Louky, kopečky.

V plánu bylo navštívit zříceninu tvrze Pasovary, ale protože na ni byla cesta neznačená a protože jsme asi moc velcí zříceninoví fajnšmekři, při pohledu na ni jsme usoudili, že to není zřícená tvrz, nýbrž nějakej spadlej barák, a odešli jsme ji hledat skrze pastviny na kopec v dohledu. Tak jsme aspoň chvíli nešli po asfaltu, žejo.

Průchody vesnicemi. Lidi buď pracovali, nebo prchli z doslechu, nepotkali jsme nikoho.

Louky, kopečky.

Oběd jsme uspořádali formou pikniku na náhodném místě v lese. Zhruba se tam ukázalo, jaké bude rozložení rolí v naší skupině. Já uvařila kafe, protože jsme na něj měli chuť a protože jsem nesla věci na vaření. Pepa nasekal spadlý strom na polínka a rozdělal malý partyzánský ohýnek, protože měl nový velký nůž uzpůsobený na štípání dřeva, jehož součástí je i křesadlo. A Lada udělala z partyzánského ohníčku vatru jak na pálení čarodějnic, protože ji baví přikládat. No. To se takhle uprostřed křižovatky lesních cest stane hned.

Abychom se vyhnuli nudnému asfaltovému úseku, popojeli jsme z Hořic do Olšin vláčkem a pak jsme dál pokračovali na kraj vojenského újezdu Boletice. Chtěli jsme si tam najít nějaké hezké spaní poblíž rozhledny Knížecí stolec, ale postavila se nám do cesty chata Kokeš, která měla volně přístupnou verandu s krbem. A ono pršelo, totiž. A na Vojenské lesy a statky platíme z daní. A na dřevo jsme si došli. A do té oblasti se o svátcích smí, a byl to poslední večer - po pracovní době, žejo - před Velkým pátkem a vůbec, takže bylo úplně v pořádku, že jsme to tam zabydleli.

Večer u krbu byl mimořádně příjemný. Aby na nás nepršelo a i kvůli teplu jsme si na verandě postavili na spaní plachtu a celé to nemělo chybu. Kamenná podlaha Ladě i Pepovi srovnala bolavá záda. Byla velká zima, klepala jsem se v péřovce i goretexu, ale další večer to bylo ještě horší, takže vlastně cajk.

Měla to být krátká zastávka na oběd. Pepa vzadu štípá polínka nožem.

Rybník Olšina

Boletice

...protože nožem jde naštípat všechno.

Večer u krbu

Oheň Pepa rozdělal v krbu i ráno. To už vlastně není ani o tom ohni, jeho očividně fascinoval fakt, že oheň rozdělá jenom křesadlem. U ohně se snídalo a balilo veseleji.

Na Knížecí stolec jsme vyrazili bez batohů, ty zůstaly schované v mladých smrčkách. Bylo to ještě překvapivě daleko, ale nalehko to odsejpalo hodně rychle. (A když píšu "překvapivě", beru to ze své perspektivy, protože výletu šéfoval pevnou rukou Pepa, kterého to bavilo, zatímco já i Lada jsme se na výběru a hodnocení trasy podílely pouze hlasitou chválou.)

Boletice jsou krásné svojí pustotou. Bez vesnic na dohled, všude kopce a lesy. Škoda, že byl takový opar, rozhledy z rozhledny mohly být ještě lepší.

Chladné ráno

Rozhledna Knížecí Stolec

Rozhledy do kraje

Už s batohy jsme pak došli do Horní Plané akorát v čase oběda. Díky Velikonocům měli v každé hospodě, kam jsme zašli, zelené pivo, mhm. Chutnalo zhruba jako pivo. Ale vypadalo zeleně.

Vláčkem jsme popojeli do Ovesné. Odtud vede  Medvědí stezka, což je moc pěkná pěšina lesem mezi skalkami, byl to dost možná nejhezčí úsek z celé Šumavy. Udělali jsme si tam pod jednou skálou dlouhou přestávku (a nerozdělali jsme tam vůbec žádný oheň!), kde Lada stihla usnout, takže když se tam Pepa nad Tullamorkou sbratřil s bandou trampů, kteří usoudili, že když už dostali koledu, měli by nás ještě vyšupat, byla docela překvapená. Taky ji ten chlapík moc nešetřil. Když se pustil do mě, varoval ho Pepa, ať si dá pozor, že dělám krav maga, a já jsem zjistila, že jsem úplně paralyzovaná drilem, protože jediná obrana, která mě v sedě napadla, bylo kopnout ho mezi nohy, a to mi přece jen přišlo nepřiměřené, ačkoliv používal k vyplácení ten tlustý konec pomlázky.

Tuhle skupinu trampů jsme dohonili ještě v další hospodě, což vyústilo v to, že jsme se rozhodli zůstat na zahrádce, ačkoliv byla hrozná zima, a dovnitř pro pivo šel Pepa. Chvíli to vypadalo, že se nevrátí, a místní starý opilec toho zatím využil k tomu, aby mně a Ladě odvyprávěl svůj tragický životní příběh, ale protože se pak vrátil nejen s pivem, ale i s talířem nakládaných houbiček, bylo všechno v pořádku.

Pořád dobrý

Ve skalách

Trénink na Hroší lázeň

Došli jsme na nouzové nocležiště pod Plešným jezerem, kde jsme zbudovali s pomocí zábradlí a lavičky tarp a pak mrzli při svíčkách během zdaleka nejstudenější noci, kterou jsme za celou dobu zažili. Dokonce i Pepa odmítl hrát na kytaru. Jenže takoví drsňáci, abychom rozdělávali oheň v národním parku, nejsme ani my. Žejo. Nejsme pyromani. Ten večer jsem měla jedinkrát možnost se podívat na oblohu, jinak jsme měli pořád zataženo, a díky tomu jsem zjistila, že z celé jarní oblohy poznám jenom obtočnová souhvězdí a Jupiter. No. Ehm.

I my měli pomlázku - z březové větve a pentlí ze salámu. Ztratili jsme ji v sobotu.

Zátiší cestou

Nouzové nocležiště pod Plešným jezerem

Další ráno jsme chtěli vyrazit brzy, ale kvůli zimě panovala pramalá ochota vylézat ze spacáku, a když už se tak stalo, jenom jsme se přesunuli ke stolům pod stříšku, kde nefoukalo a nepršelo, a uvařili jsme spoustu kafe a spoustu čaje a nakonec i spoustu horké čokolády. Sice jsem musela bombu držet nad svíčkou a druhou rukou ešus nad bombou, ale horká čokoláda, žejo.

S Ladou jsme byly ten den lehce unavené (spousta chození a spousta tequily) a Pepa tomu ochotně přeplánovával trasu. A nakonec ten den dokonce vykouklo na chvíli i sluníčko, ačkoliv byla pořád hrozná zima.

Plešné jezero

Jů, já jsem taky na fotce!
(fotil Pepa)

Došli jsme do Stožce, kde jsme si dali v restauraci oběd a zelené pivo a jako zákusek kafe s mazancem, a vyrazili jsme na Stožeckou kapli. Víc než ona mě zaujala obora, ve které stojí, protože tam je omezený přístup zvěře a netěží se tam dřevo a je to tam celé porostlé mechem a na zemi leží popadané velikány a je to celé hrozně mystické a staré a tajemné a přírodní.

Les kolem Stožecké kaple

Kaple. Se sochami, kdybyste tápali.

Spali jsme v náhodném opuštěném lese opodál. Místo bylo nádherné, nedotčený les s potokem. Pepa je ve stavění tarpu čím dál lepší. Oheň jsme nerozdělávali, protože jsme byli pořád v národním parku, a místo něj jsme pálili svíčky. Zavolali jsme Oldovi, protože jsme na něj často vzpomínali a protože měl narozeniny. Kytara. Vařili jsme z Pepovy bomby. A taky jsme hodně plánovali, kam budeme pokračovat dál, protože je Šumava dopravně hrozně špatně dostupná a my chtěli na poslední noc do Železné Rudy do chatky a na gyros, ale nebylo to jak udělat. A přece tam nepůjdeme po svých. (Do dneška jsme chodili aspoň těch třicet kilometrů denně, od dalšího dne se to zvrhlo už úplně.)

Náš tábořicí lesík, kam lidská noha nevkročila. Jednoznačně.

Tábořiště

Typická večerní

A taková obecně typická - já a Lada nabalené úplně ve všem a Pepa v kraťasech

No ano, vstávali jsme další den asi v jedenáct, protože se nám nechtělo. Pak jsme se dlouho balili a pak jsme si nechali o tři minuty ujet vlak, takže jsme museli ve Stožci na oběd do hospody, abychom se zabavili před příjezdem dalšího. Venku totiž bylo nevlídno, což je poměrně eufemický popis toho, jak začalo sněžit, sotva Lada vylezla z potoka po své vytoužené ranní koupeli.

Jé, sněží! Chci vyfotit, jak sněží, ale neumím fotit fotky bez lidí, zapózujte mi!

Do aprílové sbírky ještě i sluníčko

Přestup ve Volarech jsme zvládli jen tak tak ("my přestupujeme?") a v Kubově Huti jsme vystoupili do další várky sněžení. Popošli jsme už jen asi osm kilometrů, než jsme se rozhodli slézt ze značky, dojít do náhodného sedla a utábořit se. V lese bylo jediné krásné místo tak akorát pro nás a taky všude hromady dřeva a močál, což je docela dobrá kombinace.

Pepa postavil tarp. Pepa rozdělal oheň. Pepa postavil palisádu, aby oheň nebyl vidět ze silnice. Jako nebylo to špatně rozdělený. (Ale stan stavěl pomocí padákové šňůry, kterou jsem mu já ráno smotala do ranger donutu, ahá! A Lada ze skromného partyzánského ohníčku udělala sympatickou vatru a dřevo jsme taky tahali všichni. Ale víme jak. Pochvala vedoucímu výpravy.)

Lada ten večer odešla spát brzy, ale my se zbytkem tequily a s kytarou statečně vytrvali až do půlnoci. Oheň byl chvílemi velmi mohutný, to proto, aby rozpustil sníh, který na nás shora padal. Nedohořelá polena jsme pak odnosili do nejbližší močálové louže a vodu z louže na oplátku přemístili na ohniště. (Ráno jsem ty ešusy před vařením myla, vážně, tak trochu.)

Rozdělávání ohně křesadlem. Všechno bylo mokré.

Stavění palisády

Hezky to odráželo světlo i teplo

Večerní kytarová

Uvařit ráno snídani nebylo úplně triviální, protože Pepova bomba hořela jenom ve chvílích, kdy se s ní třepalo, takže jsem na posledních zbytcích svojí bomby uvařila nad svíčkou čaj a mezitím si hřála na těle (tu nechutně odporně ledovou) Pepovu bombu, aby začala fungovat. Coleman už nekupovat, prosím. Vždyť ani nemrzlo, asi.

Došli jsme do Borové Lady a začali tam v hospodě přehodnocovat další plány. Bylo Velikonoční pondělí, za okny sněžení pozvolna přecházelo v chumelení a nám se přestávalo chtít zůstávat jen pro tu jednu promrzlou noc. A tak jsme se vydali na cestu domů, která trvala devět hodin, ale která byla vlastně dost příjemná a plná přestupů s pauzami na zelené pivo. Vždyť byly ty Velikonoce.

Dej nám trochu sněhu! (A přihoď Vánoce, prosím?)

Chumelí víc

A ještě víc

Já hrozně ráda fotím chumelenice

Světlo a sníh a zeleň

Zima, taková ta malebná

Bylo to moc pěkné pětidenní putování.