Sportování podvaačtyřicáté.
42 je už docela slušné číslo, že? Takové významné. A já se bála, že si sportovní deníčky nevydržím psát ani do toho maratonu.
Květen byl klidnější měsíc, ale pořád se toho děje dost. Jak se přiblížil konec měsíce a s tím změny pozic u nás v práci, tak se už jenom směju. Zelená šrota za první měsíc v mém vlastnictví najela 600 km. Jo a 170 km/h zvládá jako nic. Jak to vím, není důležité. Ale baví ji to. A já si řízení užívám čím dál tím víc. Dvakrát jsem si byla zaběhat a bavilo mě to, těším se, až teď budu chodit o víkendech častěji. Znovu jsem začala lézt s Móňou a lezeme sice tragicky, ale moc nás to baví. A ona mě za parkovné a odvoz na správný břeh Vltavy a amortizaci lana zve po lezení na Birella, což je príma. Na krav magu nás chodí ostudně málo. Začali jsme cvičit s boxerskými rukavicemi a chrániči holení, což vypadá hrozně cool a je v tom hrozné vedro. Děláme skvělé věci, ale když nás byl dav a člověk střídal parťáky, bavilo mě to víc. A na konci měsíce jsem si byla užít Rakovnickou šedesátku, která se definitvně dostala na špici v žebříčku mé oblíbenosti pochodů.
Květen byl zajímavý a dobrý měsíc. Doufám, že ho takový měli i ostatní.
pondělí 1. 5. 2017: běh (11 km)
17 °C, místy bláto, slunko a příjemný vítr
Plním si sny. Už delší dobu jsem si říkala, že by bylo prima mít řidičák a auto, abych mohla popojíždět za běháním, protože mi vadí dobíhat k lesu a běhat pořád stejné trasy. Dneska mám řidičák i auto třetí den... Dojela jsem na Zbraslav k zoologické, kde jsem nechala (trochu na hovado - když já parkování čumou napřed neumím) auto a vyběhla si na Závist. Překvapillo mě, jak to šlo, do kopce svižnou chůzí kombinovanou s během, z kopce navzdory terénu velmi rychle, rovinky mě bavily. Celé mě to bavilo a těšilo mě, že navzdory svátku nepotkávám žádné lidi. Dobře, že jsem vyrazila. A o tom, jak hrozně se mi autem vyjíždělo z parkoviště (protože se couvá přímo do silnice s provozem) a kolikrát mi to přitom chcíplo, si napíšeme zase jindy. Vzdálenost 10,93 km, 1 hod 19 min, tempo 7:15 min/km, nastoupáno 348 metrů, boty New Balance WT490SG2.
úterý 2. 5. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Honza Kobliha
Zdroj: https://eithne.pise.cz/528-nahled.html
Poprvé s chrániči holení! Jupí! A zároveň... jak bych to jako... ok, pravou holeň mám pokrytou modřinami celou, na levé mám jen dva obří modré fleky. Plus něco málo na stehnech, když se zrovna moje dvojice netrefila, kam měla. Ještěže je pořád počasí na tmavé silonky. Na začátku jsme si ještě trochu procvičili přímky a přechody s kladivem na druhého útočníka. No a s holeněmi vykrývání kopů do rozkroku a obranu proti low kicku. Když to takhle moc bolí, i když do toho nedáváme sílu a máme chrániče, jak to jako funguje na ulici při rvačce? Útočník i napadený skončí vleže na chodníku a skučí, zatímco se drží za nohu? A jsem ráda, že mám chrániče po Pepovi, protože to jsou XL, takže mi jsou akorát dlouhé, i když si je zaháknu gumičkou pod botu, aby se mi nepřetáčely. Ostatní si je pořád upravují, což je sice taky možnost, ale já bych se bála, že se smeknou přímo při tom vykrývání, a to by bolelo moc. Taky dneska spousta posilování na ruce, hlavně kliků.
čtvrtek 4. 5. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Honza Kobliha
Poprvé s rukavicemi, oujé! To sice moc nebolí, ale dostávat rány do hlavy je divný. Krátce jsme zopakovali přímky, dlouho jsme opakovali obranu proti kopům do rozkroku (to je dobrý, obrana proti kruhovým kopům bolí víc) a pak jsme s rukavicemi začali zkoušet vykrývat háky na žebra a na hlavu. No. Nešlo to nikomu kromě Davida, který to umí z boxu. Jak jako udělám, abych se do hlavy nepraštila tou rukavicí, kterou se kryju? Bylo nás pět, takže při těchto sparinzích si vzal Honza malé lapy a lichého člověka a dělali jsme kombinace přímek, háků a zvedáků, jaké nám diktoval, a on radil a opravoval a to bylo pomalu to nejpřínosnější z celého tréninku. Tyjo. Dneska hodně super. Akorát je teda v těch holeních a rukavicích pěkné vedro, v létě to bude dost nepříjemné.
Sobota. Budíček 6:45, v 7:15 s mámou nakládáme do auta velké kusy postele a křeslo na vyhození a jedeme do nového bytu, kde vykládáme postel a nakládáme další velké věci na vyhození, a jedeme do sběrného dvora. Vracíme se do bytu, kde se potkáváme s dělníky, montujícími kuchyň, a začínáme mýt a stěhovat v obýváku nábytek tak, jak ve výsledku opravdu bude. Na desátou přijíždíme k Obi, kde s tátou půjčujeme vozík za auto (už vím, jak se vyndavá zásuvka na vozík, heč), jedeme domů a s pomocí lana s tátou stěhujeme myčku na vozík a vezeme do nového bytu. Tam ji předáme dělníkům, nabíráme další velké věci do sběrného dvora a jedeme druhé kolo. Vracíme vozík do Obi, jedeme se domů najíst a jedeme se podívat do Hornbachu na interiérové dveře a koupit sekačku pro babičku. Tátu i se sekačkou vysazujeme u babičky, aby posekal trávník, a s mámou jedeme domů, nakládáme další kusy postele a jedeme do nového bytu. Dělníci přicházejí s tím, že je pracovní deska moc úzká a že bychom ji měli v Ikee vyměnit. Jedeme domů, probíráme to s tátou a jedeme znovu do nového bytu, kde se shodujeme, že než měnit desku a ukrajovat z kuchyně, je lepší posunout plyn, aby byly skříňky úplně u stěny. Tím se termín dokončení kuchyně posouvá ze dneška na úterý. A já se chtěla už o víkendu stěhovat. Táta nám pomáhá hýbat s nábytkem v obýváku, máma ho veze domů a rovnou přiváží podložky pod nohy skříně. Přesouváme věci v obýváku tak, aby se tam už dala postavit postel a aby se tam dalo bydlet. Deset banánovek pozůstalosti po babičce s dědou zůstává skryto v rohu. Dělníci odcházejí. Dám si pět cest ke kontejnerům na papíry se všemi kartony, z nichž dělníci vybalili kuchyň. Domů přijíždíme v devět večer. Do sportu se tohle asi počítat nedá, ale vyřízená jsem z toho byla jak z průměrně těžké šedesátky.
úterý 9. 5. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Honza Kobliha
Přišlo nás pět, což bylo vzhledem k plánům trochu zklamání, ale co už s tím. "Udělejte pětici..." To je fakt pitomý počet. Ale zopakovali jsme si díky tomu staré techniky - side kicky, push kicky, kolena, škrcení, kravaty a bear hugy. Pak jsme si vzali holeně a pokračovali s vykrýváním kopů na rozkrok, přičemž útočník při protiútoku už se taky měl stavět do postoje a krytu. Pak jsme si procvičili low kicky, před kterými jsme měli uhýbat / uskakovat. A nakonec cvičení s rukavicemi - protiútoky proti přímkám a taky zakrývání se proti hákům na žebra a potom na hlavu. Pořád mi to nejde a pořád se mi nelíbí, když dostávám rány, byť jsou v rukavicích. Je to divný pocit a trochu to bolí. Doufám, že si brzo zvyknu, protože teď mě každý špatně vykrytý hák na hlavu dost vykolejí a na chvíli vůbec nevím, čí jsem, takže chytnu ještě jeden z druhé strany.
Dneska měl Honza-trenér narozky, takže jsme zorganizovali dary. David koupil flašku Legendaria a my s Mili a Lenkou upekly dort ve tvaru donutu s nápisem KIDA. Byl růžový a laděný k úvodní fotce naší facebookové skupiny a myslím, že byl naprosto boží a chuťově skvělý a vůbec, mňam. Strávily jsme tím v pondělí pět hodin, ve kterých mj. Mili obcházela sousedy, aby jí někdo půjčil šlehač na máslový krém, a nakonec pro něj jela za kamarádkou. Takže po závěrečném nástupu na tréninku Lenka zdržela Honzu dotazy na urban combat a mezitím David vytáhl flašku a já a Mili přichystaly dort na tác a zapálily svíčku a pak jsme mu to všechno předali a myslím, že byl Honza opravdu překvapený a potěšený. A ano, na tréninku nás bylo pět, ale mám dobrý pocit z toho, že se na dárku alespoň finančně podílela celá třída. Na kolektiv jsme měli opravdu velké štěstí.
Dole je úvodní fotka facebookové skupiny naší třídy. Aby bylo jasné,
k čemu jsme ladily dort... Honzovi vražední koblížci kupředu! Kida!
Jo a měli jsme v úterý naprosto vynikající španělštinu. Protože už máme dobranou veškerou gramatiku do konce semestru, přinesla lektorka vlastnoručně vyrobenou hru. Na různě se protínajícím hadu políček jsme se pohybovali podle toho, co jsme si hodili na kostce, a v každém políčku bylo nějaké konverzační téma. To mě bavilo, navíc mluvení je v téhle fázi studia zdaleka nejdůležitější. A navíc je ta španělština tak jednoduchá! Když zrovna znám slovíčka (ano, polepším se, prosím), konverzace je vážně jednoduchá. Jo jo, takovéhle hodiny si dokážu užít.
čtvrtek 11. 5. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Honza Kobliha
Já tam dneska už jela vyřízená, takže jsem se nemohla divit, že to bylo celé napytel. Když se při rozcvičce připojoval David zrovna při fackované, naběhl na mě zezadu, ale místo, aby mi dal záhlavec, trefil se do obličeje a posunul mi v oku kontaktní čočku. No a když jsme pak cvičili protiútoky při vykrývání kopů na rozkrok, byla Mili instruovaná, aby se nesnažila dosáhnout pěstí na útočníkův obličej, ale ať mu klidně dá pěstí do břicha. No. Zrovna jsem s ní cvičila já a dostala jsem ránu, že jsem sklapla a šla do kolen, viděl to i trenér, který začal, ať to nacvičuje jemně, a Mili místo aby reagovala nějak "ježiš promiň, jsi v pohodě?", začala, že se mě sotva dotkla a že jsem neměla zpevněné svaly na břiše a že si za to můžu sama, a pak se tvářila ukřivděně, že se teď kvůli mně bude bát zkoušet ty protiútoky. Jako. Trénink byl sice super jako vždycky a hodně jsme toho zopakovali, ale odcházela jsem jako zbitý pes, úplně bez nálady.
Jo! Já věděla, že to přijde, ale čekala jsem to mnohem dřív. Ze zkušenosti vím, že moje tělo dlouhodobý stres nezvládá, a když situace není zrovna moc kritická, krátkodobě se zhroutí. Když jsem loni zůstala v práci sama bez nákupčího, byla jsem nemocná skoro každý víkend. No. Takže v pátek večer mi začalo být zle, celou noc se mi chtělo zvracet, sobotu jsem prožila v horečkách a většinu času jsem prospala, prospala jsem i celou noc na neděli, už bez horeček, ale s křečemi v břiše jsem proležela i v neděli většinu dne... a večer jsem se přestěhovala do nového bytu (důvěrně to nazývám slovy "na staveniště"). Tak se to dělá.
Pondělní lezení jsem raději zrušila (navíc jsem si v neděli při vybalování věcí z koupelny pořezala prst o žiletku, to by se lezlo špatně), ale protože mi už bylo dobře, šla jsem aspoň běhat. Abych si to tu přivlastnila. Nové bydliště s celý okolím. Přímo od vchodu se běží pod rozkvetlými stromy, vedle mého paneláku už jsou rodinné domky, je to tam staré a divoké a příjemně neuspěchané. Dva bloky od domu je staré nákupní centrum a u něj krásné dětské hřiště s úchvatným boulderem a dvě restaurace se zahrádkami a pak se běží ještě kus dál, až tam, kde je věž hydrometeorologického ústavu, a u ní se vběhne do Modřanské rokle.
Bude se mi tu líbit.
pondělí 15. 5. 2017: běh
22 °C, teplo, asfalt suchý a hlína vlhká, světlo a hezky
Běžela jsem pomalu, ono je to trochu do kopce, a taky jsem se zastavovala na žebříku, abych si zaručkovala, a u žebřin na posilování břicha, protože tahle stezka s nářadím je udělaná moc pěkně a je celá dřevěná a na různých místech v lese a mně se to moc líbí, a nad nádrží v Modřanské rokli jsem se musela chvíli kochat výhledy, protože to jinak nešlo. Pražský jih je krásné místo. Po placatém panelovém Černém Mostu to oceňuji ještě mnohem více. Teď to tady patří celé jenom a jenom mně. Domů z rokle budu běhat skrz Hroby a tam se mi to taky moc líbí. A i když doma nemám žádná futra, kam by šla dát hrazda, před domem máme ještě pořád ty staré tyče, na kterých se klepaly koberce, a i když jsou nízké, přitahovat se na nich dá a jsou schované pod stromy, takže na mě nikdo divně nekouká.
úterý 16. 5. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Honza Kobliha
Bylo nás pět. Ach jo, nelíbí se mi, že nás tam chodí tak málo - cvičíme pořád ve stejných dvojicích, nechodíme na pivo a stres drily moc stresové nejsou, protože i se zavřenýma očima slyšíme, kdy na nás někdo chce zaútočit. Dneska jsme zopakovali všechno, co umíme - kopy, škrcení, kravaty a bear hugy. Pak jsme si trochu okopali holeně na pytlích a mezi sebou a nakonec jsme si zkusili vykrývat kopy na břicho (zametání rukama).
čtvrtek 18. 5. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Honza Kobliha
Krav maga byla, ale já si ji nezapsala, takže jenom vím, že jsme hodně opakovali a že mě to tentokrát moc bavilo. Hm. To není moc, co?
Ale pravděpodobně jsme na pytlích cvičili kruhové
kopy, soudě dle fotky z mobilu ze dne poté.
úterý 23. 5. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Petr Poláček
Honza je nemocný, tak jsem měli suplujícího trenéra a trénink byl nejvíc boží. Teda v půl jsme tam byly jenom s Lenkou, tak se došel nejistě zeptat, jestli chodíme jenom ve dvou, a docela se smál, že ostatní už jako počítají s tím, že Honza hodně přetahuje, a chodí později, a nakonec nás bylo šest, takže to bylo v pohodě. Začínali jsme stínováním (což známe s Lenkou jenom z wintercampu a ostatní vůbec), projeli jsme údery na malých lapách, obranu proti kopům na rozkrok a low kickům (pochválil nás, že to děláme líp než P2/P3 před námi, oho!), obranu proti přímkám a fackám, pak všechno dohromady, při čemž jsme fatálně selhávali a je znát, že ještě nespárujeme, pak kopy, zombie hry, do toho posilování, kravaty... tyjo, super trénink. Hodně jsme si zamakali a hrozně mě to bavilo. Mít cizího trenéra bylo skvělé oživení.
středa 24. 5. 2017: stěna
Smíchoff s Mončou
Tyjo, lézt jsem byla po dlouhé době - a Monča ještě po delší. Byla to zahřívačka, lezly jsme hodně lehké věci, já pak zapytlila hned na začátku jednu 6+ a pak ještě 6, která ale byla hrozně zajímavá, jenom pár velkých chytů a jinak nic. Hodně jsem se odrovnala na převislé modré 6, kterou jsem taky zabalila před koncem, protože mi došly síly a byla jsem v místě, kde jsem nezvládla cvaknout. No ale dobrý to bylo, bavilo mě to a vlastně z toho mám radost a dobrý pocit. A byla jsem tam autem a bylo to o hodně rychlejší a cesta domů byla taky děsně rychlá, a protože Monča bydlí jen kousek ode mě, svezla se se mnou, juch.
čtvrtek 25. 5. 2017: krav maga
P1/P2, Národka, trenér Petr Poláček
Dneska mě to moc bavilo. Přišli jsme jenom čtyři, ale bylo pěkný, jak se Petr radoval, když se deset minut po začátku objevil David - prý "konečně se můžete fackovat ve dvojicích!" Se stínováním jsme marní, jenže to jsme s Honzou nikdy nedělali. Znovu jsme si zopakovali údery a kopy a obranu tři sta šedesát a jeden a půl rytmu a byli jsme přitom takoví... klidní. No. A pak přišel první stres dril, kdy tři s lapami napadali jednoho se zavřenýma očima a ten se bránil - při stres drilech jsme zvyklí do toho jít naplno, a když jsem byla oběť já, vybíjela jsem ze sebe pracovní stresy, a Petr to pozoroval a prý "takže na vás se musí stres drilama..." a vypadal hodně nadšeně, že do toho konečně dáváme část sebe. Takže jsme pokračovali stres drilem tři na jednoho škrcením a kravatami a pak ještě jedním, kde ti tři útočili libovolně nožem, lapou nebo přímkou. A pak jsme si dali tabatu (údery na lapě, 6 x 20 sec naplno s 10sec přestávkami). Na konci nějaká posilování. Tyjo. Já jsem odcházela hodně nadšená.
sobota 27. 5. 2017: Rakovnická šedesátka (69 km)
26 °C a ostré slunce, vedro, sucho
Článek ZDE. První půlku jsem běžela a moc si ji užila a druhou půlku jsem se sotva plazila a taky si ji moc užila. Závod byl jako vždy úchvatně nádherný... Vzdálenost 69,2 km, nastoupáno 1450 m+, čas 11 hod 35 min, průměrná rychlost 6,0 km/h, průměrná rychlost pohybu 6,3 km/h, boty New Balance WT490SG2, salomoní batoh, bez hůlek.
Z neděle na pondělí se mi udělalo hrozně špatně a opakoval se scénář z víkendu před čtrnácti dny, akorát mnohem horší. Od jedenácti večer do pěti ráno jsem měla průjem a zvracela, na záchod s mísou v ruce jsem běhala po dvaceti minutách, bylo mi zle, byla mi zima, neměla jsem sílu si ani dojít do kuchyně pro pití nebo v pokoji se natáhnout k oknu a zavřít ho. Fuj, to bylo hnusný. V pondělí jsem měla zvýšenou teplotu, ale dokud jsem poslušně ležela v posteli a nic nejedla ani nepila, špatně mi už nebylo. A úterý jsem sice strávila na přísné dietě a téměř bez pohybu, ale v kanceláři, protože jsem myslela, že je poslední den v měsíci a že musím předat podklady k novým zbožovým skupinám jiné asistentce. Zabijte mě. Aspoň jsem si hezky napracovala přesčasy a bylo si toho dokonce povšimnuto, mhm. Ale na španělštinu ani krav magu jsem ten den nešla, myslím, že MHD bych nezvládla. Nebo mlácení do břicha a tyhle všechny věci.
Ale zas tak špatný to v úterý v práci nebylo. S Maruškou jsme si konečně
do kanceláře vylepily ceduli, aby všichni věděli, co do té chvíle jenom tušili.
středa 31. 5. 2017: stěna
Smíchoff s Mončou
Dobré to bylo! (A hrozně mě baví jezdit na stěnu autem, je to o půl hodiny rychlejší. Navíc jsme jely z práce spolu s Markétou dvěma auty a na semaforech jsme si mávaly.) Teda jako úroveň pořád mizerná, ale mně to lezlo, jenom mi chyběla síla, a to akceptuju, protože jsem z neděle na pondělí zcela vyprázdnila žaludek a od té doby se živila jenom suchou rýží a pátečními rohlíky. Vyzkoušela jsem si kus 7-, která by šla nacvičit, ale je hodně na stisk, tak se mi to nechtělo pokoušet, abych ještě něco vylezla, protože to byla druhá cesta. A hodně jsem si užila jednu 6, která byla v první polovině hodně jednoduchá a v druhé polovině hrozně moc balanční a bez chytů a zajímavá a krásná, a taky závěrečnou 6- ("Maruško, roztáhni nohy" se jmenovala, v koutě), která měla hodně zajímavě a technicky řešený vršek, který byl hodně o dřepování v koutě bez držení. Tyjo, super. Po lezení zase Birella a odvézt Móňu na správný konec Prahy. Juch.
A protože kolem mě jsou všichni čerstvě a moc pěkně ostříhaní, lekla jsem se, abych jako neprošvihla léto, a taky jsem se ve středu po lezení ostříhala. Trochu jsem si s tím zkracováním zapřeháněla... hehe, je to moc pěkný. A moc krátký. Ale tak jako moc pěkně moc krátký.