83. Příšernostem roku 2020 nasadil listopad korunu, jenže já si umím s depresemi poradit, a tak mám nový telefon, vysavač, foťák, bluetooth reprák, epilátor, rychlovarnou konvici, šaty a poslala jsem peníze na boj s hladomorem v Jemenu, hahá! Taky jsem jeden foťák zničila, začala mi škola, nestačí mi ani osm hodin spánku denně, zažila jsem nejhorší jízdu autem v mlze ever a začaly mi naveliko padat vlasy. Oslavila jsem třiatřicetiny a den po nich se mě pokusili cestou domů zabít čtyři lidi. Byla jsem na komíně, tři dny u Zuzky na chatě, u Helči, na Žaludech a u Bětky. Tenhle měsíc svoje kamarádky nemít, musela bych si je vymyslet, protože by to bez nich bylo mnohem horší. Jo a taky jsem jezdila na kole (132 km), běhala (53 km) a výletovala (33 km) a furt je to tragédie, ale to není nic překvapivýho.

82. Druhého mi skončila covidová neschopenka. Bez kyslíku i fyzičky jsem zase začala chodit střílet, ale střelnice záhy zavřeli, a tak jsem navzdory všem okolnostem začala znovu s během, protože nic jinýho se už dělat nedá. Běhám jen pod kopec, na kterém bydlím, a konec dojíždím autobusem, protože by jinak plíce taky mohly vyhlásit anexi na zbytku mého já a odkráčet někam, kde je nikdo nebude trápit; ale překvapivě mi to nevadí. Taky jsem jednou byla na kole, které jsem se pak pokusila umýt na balkóně, což byla opravdu vtipná historka, ačkoliv jsou balkón i kolo zadělané ještě teď; a taky jsem byla v Krkonoších, o čemž jsou dva další články. Také tragikomické historky o nefunkčním topení v práci, zmatencích v PPL a mých pocovidových stavech. Zvláštní měsíc.