Tréninkový deník: říjen 2020

82. Druhého mi skončila covidová neschopenka. Bez kyslíku i fyzičky jsem zase začala chodit střílet, ale střelnice záhy zavřeli, a tak jsem navzdory všem okolnostem začala znovu s během, protože nic jinýho se už dělat nedá. Běhám jen pod kopec, na kterém bydlím, a konec dojíždím autobusem, protože by jinak plíce taky mohly vyhlásit anexi na zbytku mého já a odkráčet někam, kde je nikdo nebude trápit; ale překvapivě mi to nevadí. Taky jsem jednou byla na kole, které jsem se pak pokusila umýt na balkóně, což byla opravdu vtipná historka, ačkoliv jsou balkón i kolo zadělané ještě teď; a taky jsem byla v Krkonoších, o čemž jsou dva další články. Také tragikomické historky o nefunkčním topení v práci, zmatencích v PPL a mých pocovidových stavech. Zvláštní měsíc.

Neschopenka kvůli covidu mi přesáhla do října. V pátek mi volal doktor kvůli uschopnění:
"Takže už bez obtíží? Takže dneškem ukončujeme a zítřkem můžete ven."
"Takže - jen pro jistotu - už jsem neinfekční?"
"Oficiálně ano."
"Ehm... a prakticky?"
"To víte, čím déle tomu dáte, tím jistější to je. Návštěvy prarodičů nebo rodičů bych na vašem místě ještě o týden odložil..."

Vlastně jsem mohla být uschopněná už ve čtvrtek prvního (bylo to povinných deset dní od pozitivního testu + čtyři dny od posledních příznaků), ale doktor se na to netvářil, a když jsem dodala, že se u nás v práci netopí a neteče teplá voda, bylo jasno. Kolegové mi posílali fotku teploměru z kanceláře, na kterém bylo 16 °C...
Původně se mělo topení opravit do úterka, a tak jsem si v pondělí přivezla teplé ponožky, teplý kabát a návleky na ruce, ale nakonec to nebylo tak zlé, teplotu jsme přes den vyhnali na 19 °C. Nicméně se topit nezačalo ani další den, ani ve středu... pak přišel mail, že to opraví do čtvrtečních 14 hodin. Nebyli jsme tak naivní, abychom jim věřili, a tak nás nepřekvapovalo, že při odchodu ve čtvrtek pořád nic nefungovalo, ale když jsem v pátek přišla do práce a netekla už ani studená voda, trochu mě to vzalo. Veselé zotavování po covidu přeje zaměstnavatel, když už jsem se nakazila v práci.
Topení v mojí kanceláři zprovoznili přesně dva týdny po skončení mojí neschopenky. Byly to dlouhé a studené dva týdny.

Taky jsem byla na kontrolním rentgenu a vůbec nechápu, proč mám takovou smůlu na doktory s absolutní absencí empatie. Doktor kouká a fotí... a najednou slyším: "Aha, tady je to." Buď fakt nevěděl, kde hledat srdce a plíce...? Anebo na mě čeká nějaký překvápko?
(O dva dny později jsem se uklidnila - rentgen i kontrolní odběry krve byly v pořádku, takže jsem zdravý člověk.)

Přesně dva týdny po skončení neschopenky přišla nějaká recidiva, nebo jak to popsat.

Ve čtvrtek štěkavý, suchý dusivý kašel, v pátek nekonečná rozlámanost a bolavá záda, s nimiž nelze najít snesitelnou polohu. Teplota třicet sedm rovných. Ještěže máme ty víkendy, kdy je možný dát se dohromady, že.

V pondělí jsem pak šla na kontrolní odběr před darováním rekonvalescentní anti-covidové plazmy, při kterém se kontroluje, jestli mám protilátky v krvi v dostatečném množství. V případě, že bych protilátky měla, se měli ozvat do 14 dnů, což uplynulo dneska. Ach jo, chtěla jsem, aby z té nemoci bylo aspoň něco dobrého.

neděle 4. 10. 2020: střelnice
CZ P-10, 125 nábojů, Prague Armory, 1 hod

Protože co s načatým víkendem, když ještě nechci dělat nic namáhavého. Střílet jsem byla naposledy před rokem, tak to podle toho vypadalo - jediné, co mám najeté opravdu bezchybně, je bezpečnostní stereotyp. Byla jsem nicméně trochu (dost) unavená a paradoxně mi to pomohlo, protože jsem vždycky nejvíc bojovala s křečovitým držením zbraně, které vede ke strhávání, a to se mi dneska nedělo. Jako nakonec ty soustřely nebyly zas tak špatné... Jo a zopakovala jsem si vybíjení, to je věc, která mi ne a ne utkvět. Kdysi mě to učili s natáčením do boku a já se toho furt nemůžu zbavit, i když je to pitomost. Navíc mám tendenci hýbat závěrem, ačkoliv je mnohem jednodušší hýbat tělem zbraně.

Objednávala jsem si konktaktní gril, doručovat mi ho mělo PPL na libovolný Parcelshop. Zvolila jsem si nejbližší - Žabku u nás na rohu. Příští den mi přišla zpráva, že z důvodu kapacit výdejního místa nemohla být zásilka doručená a ať si změním výdejní místo. Pokusila jsem se tedy změnit výdejní místo, ale vyskakovalo mi chybové hlášení, že změny nemohly být uloženy, takže jsem napsala na podporu a ještě ten den mi změnili výdejní místo na OMV, která je od Žabky jen o křižovatku dále. Další den mi přišel mail, že z důvodu kapacit výdejního místa nemohla být zásilka doručená a ať si změním výdejní místo. Tentokrát už to aspoň šlo, když jsem si měnila výdejnu na prodejnu pyrotechniky o dva kilometry dál. Další den mi přišel e-mail z eshopu, že vyexpedovali zásilku a že ho další pracovní den můžu očekávat v Žabce; a o hodinu později mi přišel e-mail od PPL, že mám zásilku v prodejně pyrotechniky.
Dohromady mám kvůli grilu ve schránce třináct mailů. A pak se mi lidi diví, že mám nejradši Zásilkovnu a Českou poštu.

středa 7. 10. 2020: střelnice
CZ P-10 60 nábojů a Walther PPQ 25 nábojů, Prague Armory, 1 hod

Další z mých kamarádů si udělal zbroják a pořídil pistoli, ze které jsem ještě nestřílela! Víc takových lidí kolem mě! Takže jsem se klukům zase vlísla s sebou na střelnici a nejprve se rozstřílela (ok, to zní divně) P-10 a po půl hoďce si šla zkusit PPQ. Jakoooo - co bych vám - ta zbraň míří sama. Má světlovodná mířidla, což je pro mě s mým zrakem velké plus, a hlavně má hrozně plynulou spoušť. Pobavila mě tam debata mezi klukama, když si jeden hájil P-10, že je to sice traktor, ale aspoň ho nezaskočí, až dostane do ruky glocka, zatímco s PPQ se střílí tak snadno, že pak nebude umět ten druhý s ničím jiným. Kluci a zbraně, to je ještě vtipnější než kluci a auta :)

Střelnici jsme měli objednanou i na pátek. Bohužel zatímco Prymula ve středu slíbil, že v pátek vyhlásí, co začne platit v pondělí, nakonec už ve čtvrtek vyhlásil, že od pátku zavírá všechna sportoviště, a tak to padlo. Škoda, zrovna mě to zas začlo hodně bavit.

PPQ jsem poprvé v životě nastřílela horní řadu! Ach ach... 8 metrů.

neděle 11. 10. 2020: běh
10 °C, pošmourno a trochu bláto, před soumrakem

Celou dobu jsem vymýšlela, jak srdceryvně se tu rozepíšu o následcích covidu, které mi zabraňují dýchat, a o bolestech na srdci, až jsem kvůli tomu skoro přehlídla, že se mi běželo vážně dobře. Teda na to, že jsem lemra, která letos nic nedělala a za poslední tři týdny dost přibrala. Ale zatímco se mi občas stává ve zcela absurdních situacích, že se zadýchám a ne a ne to dodýchat (jakože třeba když vstávám z židle nebo tak) a taky méně často, že mi divně fibriluje/šelestí srdce a je to echt nepříjemný, tak celý běh byl absolutně pozitivní a moc se mi líbil. I kopce jsem velice pomalu, ale přesto vybíhala - v to jsem po nemoci vůbec nedoufala. Tak snad už bude lépe. Vlastně jediné, co nebylo úplně tip ťop, bylo operované koleno; asi ty svaly, které mi ho už konečně začínaly držet, zas trochu ochably. 7,26 km, 55 min, 7:38 min/km, 149 m+.

pondělí 12. 10. 2020: běh
11 °C, odpolední pošmourno

Takové to pocovidové běhání. Do práce jsem se nechala dovézt autem a z práce jsem běžela. Nebylo to špatné, ale nebylo to ani tak dobré, jako předchozí den - závěrečný kopec jsem vzdala hned v úvodu a cestu zakončila na zastávce na úpatí, odkud jsem dojela autobusem. Nebudu se přepínat, dokud nedostanu výsledky rentgenu srdce a plic, na kterém jsem byla dneska. A koleno pobolívalo. 6,66 km, 44 min, 6:38 min/km, 63 m+.

Když v práci netopí topení, rekonstruuje se suterén, který je vzdálený jen jedno prázdné mezipatro, chystá se rekostrunkce balkónu přiléhajícího ke kanceláři, do které mám trvale otevřené dveře, a ještě setrvale bzučí moucha uvězněná kdesi mezi zářivkami, jak ji pálí nožičky, i oblíbená práce ztrácí na přitažlivosti. Když za vámi přijde šéfův šéf, že vám poslal mail s úkolem s celofiremní působností, v němž je deadline stanoven předevčírem, taky to na náladě nepřidá. A když se ve čtvrtek vrátí suchý, drásavý kašel a v pátek bolest zad, kvůli které nejde najít jediná snesitelná poloha, a navíc člověk zjistí, že vyjít eskalátory je nad jeho síly, (jop, metrem jsem nejela už asi dva měsíce,) je to konečná. Chtěla bych si najít teplé, tiché místo, na kterém bych mohla upadnout do bezvědomí a nic necítit...

pátek 16. 10. 2020: běh
10 °C, mokro

Jenže metrem jsem jela proto, abych domů mohla běžet, dokonce jsem si kvůli tomu zkrátila pracovní dobu. Když mi není dobře, jsou moje rozhodovací schopnosti většinou dost mizerný, a protože se mi extrémně nechtělo jet znovu metrem a autobusem, rozhodla jsem se, že poběžím a kdyžtak to prostě dojdu. A bylo to hrozný, i ten jeden jediný pidikopeček na trase hned za prací jsem vycházela pomalu. Pak jsem se dostala do svého ultratempa, kdy jedu v podstatě na volnoběh a kdy tak obvykle vydržím padesát kilometrů. Teď jsem zvládla šest, pak jsem (opět pod kopcem) naskočila do autobusu a zbytek dojela. Nejlepší na celém tom běhu byla následná hodinka v horké vaně - zádům to udělalo extrémně dobře. 6,59 km, 44 min, 6:47 min/km, 60 m+. (Průměrný srdeční tep 157 tzm, nejvyšší 175 tzm. Podotýkám, že to bylo výhradně po rovině a z kopce...)

sobota 17. 10. 2020: kolo
9 °C, pošmourno, poslední půlhodinu déšť

Předchozí večer se ozval kolega, který si ten den koupil kolo, jestli se o víkendu někam nechystám, a mě není nutné dvakrát pobízet. O to víc, že pokaždé ocením, že se mnou kolegové počítají, protože stigma holky na klučičím oddělení se úplně nesetřelo ani po třech letech. Já naplánovala trasu, on určil čas - a chyby byly na obou stranách, takže žádné výčitky :) Já nás jenom omylem zavedla na zorané pole po dešti a vytrvala víc než sto metrů, ačkoliv průjezdnost na mých úzkých gumách byla na pováženou. Jenže mně tam odskočila gpska v mobilu! Jemu lze vytknout, že jsme na konci dost seriózně zmokli. Jenže já mám ráda déšť (a měla jsem s sebou goretexovou bundu) a terén mě baví, takže za mě celá akce cajk. Jo a taky jsem netrefila to správné klesání ze Závisti na Zbraslav, a tak jsme jeli po modré, což je trapně jednoduchý trail. Ale bylo to celý dost krásný, což je ta pozitivní část věci.
Ta negativní, kromě řetězu spadlého v první velké křižovatce a ultrazabahněného kola, které jsem odrbala na balkóně, co to šlo, a stejně to nebylo dost, byla ale dost závažná: nemám vůbec žádnou fyzičku. Jasně, byla jsem měsíc doma a nic jsem nedělala, ale i tak. Nejde o svaly, o ty koneckonců na kole nikdy nešlo; ale já neudýchám sebemenší stoupání. Vyděsilo mě to hned z kraje v Krčáku a divím jsem, že jsem těch třicet kilometrů dala, ačkoliv to byla hodně rovná trať. Ale třeba to finální stoupání domů, které obvykle jezdím z práce, jsem musela jet na nejlehčí převody, zatímco obvykle mívám vepředu nejtěžší a jen vzadu přehazuju podle aktuálního sklonu. Ten rozdíl je tak do očí bijící, že se mi chce brečet. Na schodech a eskalátorech jsem si myslela, že jsem se vrátila do stejné fáze, jako když jsem byla chudokrevná, ale je to o hodně horší. Mám trochu problém se s tím smířit. 34,21 km, 2 hod 0 min, 17,0 km/h, 355 m+.

sobota až středa 24. - 28. 10. 2020: Krkonošské výletování a běhání

Článek zde a video zde.

sobota: výlet 6,63 km, 1 hod 41 min, 4,5 km/h, 106 m+.
neděle: výlet 27,5 km, 7 hod 19 min, 4,5 km/h, 1220 m+.
pondělí: běh 8,94 km, 1 hod 27 min, 9:43 min/km, 347 m+.
úterý: výlet 12,2 km, 3 hod 14 min, 4,4 km/h, 438 m+.

čtvrtek 29. 10. 2020: běh 
10 °C, po dešti

Když jsem se během dne dívala z okna, jak déšť bičuje stromy, které se ohýbají skoro k zemi, nebyla jsem si úplně jistá, jestli byl dobrý nápad brát si na cestu z práce běžecké věci, což mimo jiné znamená i absenci kabátu, protože kam s ním do běžeckého batůžku? Navíc se pak posunula předpověď, že jako nepřestane pršet v jednu, ale ve dvě... ale dobrý! Odbila půl čtvrtá a sluneční paprsky odrážející se od mokrých chodníků oslepovaly. Všude louže, nastlané zlaté listí a běžci, kteří nezdravili. Taky po dlouhé době hudba ze sluchátek a síla v těle - jestli mi takhle pomohly čtyři dny v Krkonoších, co by udělaly dva týdny? Jakože - já vyběhla ten pidikopeček za prací! Byla jsem na sebe tak pyšná. A i jsem pak běžela docela rychle. (Teda pořád hrozně pomalu - tempo je ovlivněné tím, že je to celé z kopce a po rovině - ale i tak je tam ohromný zlepšení.) Takže super! 6,69 km, 42 min, 6:18 min/km, 59 m+.

pátek 30. 10. 2020: běh
13 °C, slabý déšť, silný vítr

Tohle chtělo silné odhodlání, abych do toho vyběhla. (Mezi které se počítá například absence auta, deštníku nebo aspoň kabátu.) Nakonec to ale bylo fajn - slotu jsem si jako tradičně užila a aspoň mi na stezkách nikdo nepřekážel. Běžela jsem klasicky jen na autobus, ale bavilo mě to. 6,61 km, 43 min, 6:37 min/km, 61 m+.