Dneska jsem na stěně koukala na cestu devítku, jmenovala se "nehtolamačka" nebo tak nějak. Říkala jsem si - sakra, já chci taky. Tohle. Nebo aspoň třeba sedmičku. Prostě chci.
Asi jsem si našla další dvouletý koníček.
Všichni vypadali děsně namakaně a já si říkala, co že tam vlastně dělám.
Jenže mě to bavilo. Naprosto nehorázně moc.
A jéé.
Dneska jsem byla zase lézt s Ivčou, od onoho "poprvé" poprvé v Mammutovi.
"Tak tu černou?" obhlídla Ivča terén, když jsem znegovala bouldr, protože ještě nemám lezečky, nepůjčila jsem si je a tak bych nemohla lézt zároveň s ní. Cesty hůř vypadají, než doopravdy jsou, to jsem si všimla už poprvé. Jenže začínat na převisu, který vede do světlíku, což je ne úplně stropovatý strop, přesto docela dost stropovatý, je trochu haluz, zdálo se mi.
Byla to haluz. Ivča mi lano stáhla, ať si to taky hezky odlezu na prvním. Tak jsem si to odlezla až k horní presce a najednou jsem zjistila, že na ten světlík nemám, že bych se neudržela jednou rukou, abych cvakla do karabiny.
A šla jsem dolů a cítila se jako lemra.
Potom byla další stěna, zase do převisu.
A další.
Byla tam jedna, která se zdála dost neškodná, dokud člověk nezjistil, že nekončí tam, kde si myslel, ale že pokračuje stropem nad místností.
Nedala jsem ji, ačkoliv jsem zabojovala statečně. (přeloženo: nedala jsem ji, přesto jsem se na ní pěkně vysílila)
"Kolik jsem jich cvakla?" koukla Ivča nahoru, když se spustila dolů. "Sedm... z devíti."
A já jsem čtvrtá z devíti.
(Další klad stěn: je se tam na co dívat. Kluků je tam převaha a je na nich vidět, jak na sobě pracují. Cheche 8-))
"Hele," poukázala jsem Ivče, když jsem ji spustila dolů.
"Váu," zazářila jí očka a hned se odběhla podívat, co je to za obtížnost. "Jdem."
Tou dobou už mi ruce příliš nesloužily. (Můj mozek si stále neví rady s informací "ber to nohama", protože 90 % dnešních cest bylo do převisu, většinou většího než malého a tedy velmi špatně udržitelné nohama.) Tak jsem jen rezignovaně pokrčila rameny a šla jistit.
Šlo se po takovém laminátovém trámu, byla to naprostá paráda. Ivča se tvářila, jako by na tom trámu ležela, a být to na fotce, jen lehce pohupující se vlasy by byly svědky toho, kterým směrem tam vlastně fungovala gravitace.
Otrnulo mi, šla jsem taky. Jen si to zkusit. Tentokrát už ovšem pouze na druhém.
Dolezla jsem tam, kam Ivča, nepodařilo se mi bohužel zaháknout nohu za jeden takový šikovný stup a síly mě valem opouštěly. Bylo by utopií se domnívat, že bych se zmohla ještě něco cvaknout...
Při spouštění jsem málem podupala hlavy právě příchozích, cesta je zákeřně umístěná za vchodem.
Líbila se mi, tu dám, jednou... musím!
U další z mnoha cest jsem dneska zjistila, jak vlastně slabé ty stěny jsou. Byl to takový podfuk, nebylo se za co držet při cvakání do horní karabiny, k presce bych letěla dlouho a vůbec... tak jsem chmátla za stěnu, že se tam třeba půjde držet.
Stejně, jako mě vždycky na dmychadle překvapí, že jsou cihlové komíny opravdu jen z jedné vrstvy cihel a stěny jsou tak neuvěřitelně slabé, mě tu nemálo překvapilo, že má ta stěna sotva dva milimetry na tloušťku. Jejda...
"To asi nepatří k cestě, co?" ohlídla jsem se rozpačitě pod sebe, když jsem stoupla na stropní trám. Jenže tam prostě nic jiného NEBYLO. Vůbec byly dnešní cesty hlavně na stoupání nohama - a v tom mám pořád poněkud mezery.
"To je fuk, ber všechno, co je," naštěstí nemávla rukou Ivča, protože mě jistila.
Tak jsem za dnešek stihla vzít několik trámů, okno do hospody, vršek stěny a nástěnnou zářivku, než mi došlo, co mi to křupá pod nohou.
"Jaké vlastně byly? Co jste došli?" ptala se Ivča.
Shrnula jsem ve dvou větách útrapy cesty, když se chlapec otočil a já seznala, že to není nikdo jiný, než tajemná tvář, co mě od letošního roku pronásleduje všude. Já ho totiž znám a to nejen z Beskyd. Protože si lidi nepamatuju, je absurdní, aby mi byl tolik povědomý, kdybych ho neznala; abych ho letos při příjezdu pozdravila ve stejnou chvíli a stejně nadšeně jako on mě, tak, jak se zdraví dobří známí, kteří se dlouho neviděli.
Jenže, kruci - odkud ho znám?!
Tak jsme se zase pozdravili a já můžu bádat dál.
(Jiného účastníka 5BV jsem potkala ve čtvrtek ve Smíchoffu, ten seděl nedaleko nás ve vlaku, v hospodě a stál vedle mě před startem. Beskydy prostě chodí lezci.)
"Komín," usmála se Ivča sladce po hodně dlouhé době. Už dvakrát jsem stihla nadhodit, jak to vidí s odchodem, leč pokaždé mi Ivča odpověděla, že je tak "příjemně rozlezená". Uá!
Takže komín.
Kousek nad zemí si do toho Ivča sedla, potřebovala ještě na zem odhodit maglajzák, překážel při práci zadkem :-) Ale pak to dolezla - a já se ptám: jak?
Je nutné říct, že jsem vylezla výš, než jsem čekala. Byla to dobrá psina, stupy zvící velikosti ořezávátka, jen bez ostřejších hran. A našprajcovat se mezi tři stěny a sunout se nahoru... Byla tam nádherně odpočívací místa, chodidlo na stupu za zadkem a koleno opřené o stěnu před sebou a nemusela jsem se už držet ničím za nic.
Stejně jsem to nedala, skončila jsem sotva v půlce.
U "hnědých hadů" mi to nepřišlo nemožné, ačkoliv Ivča skončila ne moc vysoko. Tak jsem si stála na jednom hadovi, přidržovala se jiného, když tu najednou šup, houpala jsem se v laně.
Nečekala jsem to. Prostě mi to podklouzlo.
Divný pocit.
Dneska jsme na stěnách strávily tři a půl hodiny. Ivča potom, když mě viděla, prohlásila, že se má v nejlepším přestat a že jdeme. Protože ona byla příjemně rozlezená. Mně sice svaly bolí i při psaní na klávesnici, ale... uá. Měla bych lézt s někým na mně bližší zdatnostní úrovni :-D
Leč je fakt, že obvykle takový tragéd nebývám, dneska mi to nešlo ukrutně. Ale bavilo mě to! Ty mammutí převisy a stropy, to je věc...