Eithne | Státnicově

Produktivní jsem jenom pod obrovským stresem. Nejvíc věcí stíhám v době, kdy na ně mám nejméně času a nemůžu si je dovolit odložit na později. Tenhle semestr jsem byla ve škole jen párkrát a proto jsem svoje povinnosti mohla odkládat neustále. Neměla jsem čas - píšu přece na Borovici a hlídám Emmu, jsem s Jirkou, pekla jsem dort a taky jsem musela chodit k Sargo, když přišla o lezení na komíny.

Takže teď mám dva týdny do státnic (a to jenom proto, že jsem si to vydyndala od vedoucí katedry po mejlu, jinak by to byl týden) a neumím nic a zavádím nástěnkovo-barevný systém. Bez barev totiž nejsem schopná fungovat, se zvýrazňovačem v ruce rozpočítávám i útraty na účtenkách. Takže teď si večer budu hezky dělat rozpisy, kdy mám co dělat, a pak si je budu zvýrazňovačem vybarvovat, pokud je dodržím. A protože mi to bude viset na nástěnce a já mám ráda, když je nástěnka barevná, budu se muset začít učit.

Od gramatických testů na zimním termínu vyhodili všechny tři spolužačky, které ho psaly. A všechny jsou zatraceně dobré.

S Emmou je teď ohromná zábava. "Má takové mamánkovské období, je asi v období, kdy si utvrzuje mateřské pouto," říkala mi její maminka první čtvrtek v novém roce. Sice mě varovalo sdělení, že probrečela prvních dvacet minut i tátovi, když odešla máma na cvičení, ale rozhodně jsem nebyla připravená na to, co následovalo. Takhle špatné to nebylo ani při prvním hlídání. Zpívání miluje a nebrečela mi tam nikdy, to až teď. Všechny maminky se mě ptaly, co s ní je, a lektorka se mě při volném objevování přišla zeptat do haly, jestli nepotřebuju nějak pomoct, protože jsem tam čtvrt hodiny uklidňovala střídavě řvoucí dítě. Za celé zpívání jsem se ji jednou pokusila dát na zem z náruče k ostatním dětem a nebyl to dobrý nápad. Tři čtvrtě hodiny nošení a ruka mě bolela další tři dny.

A přesto mě hlídání baví, což se nedá říct o Borovici. S Borovicí teď prokrastinuju více než kdy jindy a vymlouvám se na ni sama sobě, že mě tolik zničilo psaní zprávy o Budyňském Vodním hradu, že si musím další hodinu odpočinout. Ano, to psaní bylo strašné, ale možná byla ta hodina odpočinku trošičku přehnaná, asi tak o hodinu.

Já si nemyslím, že bych v tomhle termínu tou ústní zkouškou prošla. Ne, když mám komisi, jakou mám, když toho budu umět, kolik toho budu umět, a když vyhodili od písemných testů lidi, které vyhodili. A jo, s pokoru se to nadrtím na třetí termín a udělám to při něm. Jenže mě strašně děsí ta hodina, kdy tam budu sedět, předseda komise mi zase bude zírat přes rameno a poté, co dokončím pětiminutový pohovor o aktivu a začnu o Zustandspassiv, mě upozorní, že bych snad měla začít aktivem. Sice se mě tam ostatní zkoušející zastali, ale vyvedlo mě to z míry, ano. A ano, neumím přemýšlet pod stresem. A ne, nemyslím si, že mě měli vyhodit už při otázce, ke které jsem uměla všechno, opakuji - všechno. Myslím si, že mě měli vyhodit až při některé z následujících, u kterých už to bylo slabší.

Svírá se mi žaludek, když si pomyslím, že to za dva týdny absolvuju znovu.
Já nechci, abyste mi kdokoliv přál štěstí a dělal *malá malá* a tvrdil, že jsem chytrá a že to v pohodě zvládnu. Nenávidím, když tohle lidi dělají. Chtěla bych, aby mi Jirka řekl, že na mě bude myslet, a taky bych chtěla, aby se mě nikdo nevyptával, jak to umím a jak se cítím, a aby po mně lidi nechtěli, abych jim volala a psala, až budu vědět výsledek. Nenávidím to. Nenávidím, že si všichni myslí, že vědí, že je to krušná zkouška a že mě moc dobře chápou; protože jediný, kdo tohle může vědět, jsou moje spolužačky.

Skutečně se těším na dobu, ve které už žádné další "zkoušky dospělosti" nebudou.