Zhodnocení roku 2016

11. prosinec 2016 | 20.37 |

Loni jsem nesepsala žádné ohlédnutí za uplynulým rokem a zpětně je mi to líto. Letos ho tedy přináším podrobné, se spoustou vertikálního členění, různými druhy písma a všemi těmi věcmi, které tak ráda používám, ale u reportáží nemám příležitost :)

Seznam absolvovaných dálkových pochodů:

krátké:
Klánovická padesátka 51 km / 1330 m+ / reportáž
S Trilobitem Zimou nezimou 53 km / reportáž
Quo Vadis 55 km / 1800 m+ / reportáž
Rakovnická šedesátka 65 km / 1207 m+ / reportáž
Loučení 69 km / 2900 m+ / reportáž

dlouhé:
Brtnické ledopády 110 km / 4500 m+ / reportáž
Letecká stovka 109 km / 3270 m+ / reportáž
Den cesty 105 km / 3500 m+ / reportáž
Jesenická stovka 103 km / 4150 m+ / reportáž
Krakonošova stovka 99 km / 4070 m+ / reportáž
Ponitranská stovka 105 km / 3900 m+ / reportáž
Stovka Podkrkonoším 112 km / 2850 m+ / reportáž
Pražská stovka 151 km / 4900 m+ / reportáž

nedokončené:
Malofatranská stovka 40 km / 3900 m+ / reportáž
Stovka z Dubče do Dubče 82 km / 1300 m+ / reportáž

IMG_4795
Každý rok jedna cenná medaile, která nemá co dělat s umístěním, a přesto si jí vážím

1. v běhání a ultra se nezlepšuju

Setkala jsem se letos několikrát s tím, že mi lidi říkali, že je vidět, že se zlepšuju. To bych ráda uvedla na pravou míru.

Je pravda, že jsem byla třetí na Brtnických ledopádech. Jenže do cíle došlo deset holek, to se to pak umisťuje jedna radost. Pořád jsem měla slušnou turistickou rychlost (4,6 km/h) na to, jak obtížný je to terén a podmínky, ale umístění se tady nedá klást velký význam.

Je pravda, že jsem vyhrála Quo Vadis, kde do cíle došlo 21 holek, ale rychlost 6,1 km/h je pořád ještě turistika s občasným popoběhnutím. Stačilo by, aby na závod přijel někdo, kdo běhá, a neškrtla bych si.

Bezesporu nejlepší pro mě byla Rakovnická šedesátka, kde jsem překvapila sama sebe, jak krásně se mi povedla uběhnout. Respektive, že se povedla uběhnout, protože já jsem běžec na baterky a tohle už je docela štreka. Je pěkný, že jsem doběhla do cíle jako první holka, ale nejvíc fascinovaná jsem z výsledné rychlosti 7,8 km/h, do které jsou započítané i přestávky. To je jako docela už běh, ne? Takže tady se necukám, tohle se mi povedlo.

Špatné nebylo ani Loučení. Není to znát z rychlosti a druhé místo není kvůli nízkému počtu dokončivších moc vypovídající, ale do cíle jsem došla čerstvá, jako bych zrovna vyběhla. Vlastně jsem celou dobu skrze Ústí do cíle běžela - včetně závěrečného stoupání. Bylo to prima.

Co mají všechny letošní docela povedené akce společného, je, že netuším, jak se mi ty výkony povedly. Bylo by prima, kdyby mi to pořád běhalo jako na Rakovnické šedesátce, ale já to neumím zopakovat. Osobně to tipuju na kombinaci terénu, dlouhé pauzy před samotným závodem, zároveň dostatečné rozchozenosti ze stovek, aktuální vyspalosti+najedenosti a nálady. Prima koktejl, který znova nenamíchám.

2. co mě v ultra baví a že mě to baví

Co jsem letos vysledovala, je, že mi víc sedí kratší / lehčí tratě. Vzdálenost do šedesáti kilometrů je ideální a nesmí tam být úplně krpály, i když zase nějakou zvlněnost terénu potřebuju, aby mě to bavilo. Když už stovky, tak krátké, nad sto deset kilometrů je to moc. Sbohem, stomílovky, už se nepotkáme, budu vás ve svých vzpomínkách vést jako rozmary mládí.

(Jakože Pražskou stovku budu chodit i dál, ale víme jak, žejo, to je Pražská stovka, to se nepočítá. To neni ani tak stovka jako spíš příprava na smrt na konci roku.)

Hodně si teď přehodnocuji priority, protože mě opravdu nadchla krav maga a lezení, což jsou tři večery týdně, kdy se domů vracím později, než by mi svědčilo, takže už téměř neběhám. Snažím se o víkendech, když jsem doma, ale jak často to je? A má s takovým přístupem cenu pokračovat s účastí na stovkách?

Jenže já jsem turista, žejo. Já tam chodím kvůli tichým, osamělým nocím, které mě nikdy neomrzí. Lesy, hory, noční příroda a já. Je mi jedno, jestli přitom budu popobíhat, nebo jenom půjdu, hlavní je tam být. Pohled na noční nebe, hledání odrazek v mlze, pár úsměvů a vřelých slov na kontrole a zase samota. K tomu má láska neochabuje.

3. lezení

Bavilo mě kdysi a neskutečně mě baví i teď. Že inklinuju k výškám, asi už dokázala má komínářská léta, ale tohle je lepší o ten faktor zlepšování se. Baví mě zespoda koukat na strašně převislou cestu nebo třeba na cestu s absurdně malými chyty a pak ji skutečně vylézt. Pořád je tam ten pocit úžasu, že něco takového dokážu. Lezení je jedna z mála věcí, kde mám pocit, že to dělám docela dobře a že na to mám třeba i nějakou špetku talentu, a nesmírně si to užívám. Ještě kdybych to tak nezvrzala s novými lezkami... ale Vánoce se blíží :-D

4. krav maga

Mám pravidlo nevyjadřovat se k věcem, dokud neopadne první emocionální reakce, jenže tohle trvá už dva měsíce a furt mě to drží a přece kvůli tomu tenhle bod nevynechám. Jakože já neinklinuju k násilí. Onehdy o mně jeden kamarád dokonce řekl, že jsem hodná holka, což mi ke mně zas až tak nejde, ale dejme tomu, že tak na někoho můžu působit. A bojím se bolesti. To pro pořádek.

Jenže mě ty tréninky hrozně, hrozně, hrozně moc baví. Odcházím často zničená, občas s modřinami, pokaždé vysmátá a s hromadou vyplavených endorfinů, což se při průchodu naším nočním sídlištěm hodí, když se na všechny ty mladý, ožralý a zfetovaný zubím od ucha k uchu.

Líbí se mi, že dělám něco smysluplného, protože nejsem zrovna vzorem prevence "nepohybujte se v nebezpečnou dobu na nebezpečných místech" a nevěřím, že útěk vyjde pokaždé. Už jenom fakt, že budu vědět, že se můžu bránit, by mi při případném přepadení pomohl - mnohem líp se přepadává někdo, kdo ztuhne nerozhodností a strachy, než někdo, kdo se začne bránit.

No dobře, a prostě mě baví kopat a mlátit do lidí. Teda do odrážečů. A suspenzorů. Víme jak. To je tak báječné odreagování, při kterém člověk přestane myslet na všechny svoje starosti! Takže prostě krav maga ano.

5. jídlo

Díky práci v nákupu potravin si každý den víc a víc uvědomuji, co jím a co mi každé konkrétní jídlo dává (nebo nedává). A učí mě to alternativám, což je obzvlášť super, protože moje stravovací návyky z dětství a rané dospělosti nebyly zdravé (ani nezdravé, ale nad jídlem jsem vůbec neuvažovala a nějaké ponětí o vláknině, bílkovinách, tucích a sacharidech jsem naprosto neměla).

Hodně prospěšné je v tom překládání etiket privátních značek z němčiny do češtiny, protože přitom musím přečíst a uvědomit si opravdu každou položku, nejen ty, které zachytím při rychlém skenování očima (a oči většinou zachytí jenom známá slova - a kolik vy máte v malíku stabilizátorů, zahušťovacích látek, konzervantů, okyselovacích prostředků nebo barviv?). A na etikety překládám i tabulku výživových údajů, takže si o to víc uvědomuji, jaký podíl jakých makroživin která potravina má.

A pak samozřejmě ty hromady jídla, které se tam rozdávají nebo jen tak válejí na chodbě. Celý první rok mi trvalo nebrat a nesyslit všechno, co mě zaujme, ale jenom to, co v dohledné době reálně využiju, protože není k ničemu dobré mít doma hromady exotického jídla, které nakonec vyhodím. (Jakože ok, na řasy i rýžový papír se dostalo a teď to pravidelně kupuju, ale kompotované mango nebo čínskou omáčku na kachnu na wok už asi vyhodim, žejo.) Teď už jsem se i naučila nebrat si věci, které naprosto zbožňuju, ale které jsou nezdravé - v mém případě tam s těžkým srdcem nechávám Cini Minis, veškeré typy nutelly nebo cukrářské šlehačky. Pořád teda neodolám tučným sýrům a v létě zmrzlinám, ale jinak se držím a nabírám si rozumné věci. Spoustu luštěnin, zeleninu, bílé jogurty. Mňam.

Posunula jsem se i s vařením. Úplně jsem přestala smažit, hodně jsem začala jíst místo sacharidových příloh luštěniny a oblíbila jsem si vietnamskou kuchyni, což je vzor zdravého vaření. Jakože dobrý. V tom je hrozně výhodný ten každodenní přísun čerstvé zeleniny.

6. společenský život

To už je hodně 'milý deníčku' položka, jenže jaký kamarády máš, takový věci děláš. Pravidelné lezení s Mončou, třeba. Nebo že mě Olda s Pepou vzali na Šumavu a pak i do Norska. Společné Norma Dream Team běžecké zážitky, ať už ze závodů, nebo když holky přijedou ke mně. Běhání s Bětkou a Ondrou. Jakože já se maličko bojím cizích lidí a toho, že mě třeba nebudou mít rádi, ale když už se ukáže, že dobrý, tak s nimi moc ráda trávím čas, a tohle mi moc vyhovuje.

7. válečné šrámy

Tohle je prostě jenom vtipný. Už několik lidí se mě zeptalo, od čeho mám své jizvy na bedrech. Zpočátku jsem odpovídala, že se to ještě zahojí, ale pomalu o tom začínám pochybovat - uá! Totiž, když jsme byli na Šumavě, chodili jsme hodně dlouhé štreky s velkými batohy, a ačkoliv ten můj nebyl těžký, měla jsem bederák utažený na maximum, protože mě z něj jinak bolí záda, a právě od bederáku jsem si tam úplně rozedřela bedra. Ale dobrý, po Šumavě se to úspěšně hojilo.

Jenže pak jsme s kluky vyrazili do Norska, kde jsme sice nechodili štreky, ale ten batoh vážil asi tunu a opět mi seděl na bedrech. Než mě napadlo si nanovo sedřená bedra přelepit tejpou, měla jsem je opět do masa. No. A to se teď už jaksi nehojí a vypadám jako po operaci kyčlí.

A pak že je krav maga nebo lezení nebezpečnej sport. Kam se to hrabe na nošení batohu!

8. syrová čísla

Dodatečně k 31.12.2016 nějaká čísla za celých 365 dní:

1342 km jsem ušla a uběhla na stovkách a závodech,
534 km jsem naběhala sama tréninkově,
35x jsem byla na stěně,
27x jsem byla na krav maga,
11x jsem seděla na kole,
7x jsem byla na vícedenním výletě (v součtu to bylo 27 nocí na karimatce),
5x jsem si byla zaplavat v bazénu,
3x jsem hrála beach,
2x jsem byla na komíně,
1x jsem byla v lanovém centru,
1x jsem si zacvičila před videem Jillianin 30 day shred.

9. nové vybavení

běžecký batůžek Salomon Adv Skin Lab Hydro 12 Set
trailové boty New Balance WT490SG2
Zdroj: http://eithne.pise.cz/457-treninkovy-denik-unor-2016.html

lano Tendon Smart Lite 9,8 mm 40 m
GPS hodinky Garmin Fenix 1
trailové boty Salming Trail T2 Shoe
lezečky Ocun Ozone Lady (které nepoužívám, protože jsem si koupila špatnou velikost, ehm)
kolo Dema Imperia (poděděné po mámě, ale je boží)
silniční boty
Asics Gel-Phoenix 7
a z drobností posilovací kolečko, hrazda, suspenzor, chránič na zuby, bandáže...

Mám radost z každé jedné položky. (Až na ty lezky, no. Mám v plánu je prodat a koupit si nové, ale kdy to nastane... ve starých už brousím palci stěnu.) Nejvíc využívám salomoní běžecký batůžek, který mě pořád ohromuje tím, jak moc skvělý je. Taky lano, jeho cena se mi brzy vrátí, protože půjčovné na stěně stojí 50 Kč, a i když se dělí mezi dva lidi, dělá to dost peněz. Z věcí, které nebyly úplně stopro potřeba, ale které zbožňuju, musím jmenovat trailové Salmingy. Ty boty jsou tak úchvatný! Ach ach. Jakože ano, stojí více než trojku, ale asi bych to za ně dala znovu.

Hezky jsem si během roku nadělila.


Zdroj: http://eithne.pise.cz/478-treninkovy-denik-cerven-2016.html

WP_20160720_14_23_59_Pro
Ať je příští rok přinejmenším stejně dobrý jako letošní!
(Vzpomínka na Norsko pochází z Oldova foťáku.)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Zhodnocení roku 2016 iva 12. 12. 2016 - 19:09
RE: Zhodnocení roku 2016 matěj 12. 12. 2016 - 22:41
RE: Zhodnocení roku 2016 eithne 14. 12. 2016 - 10:19
RE: Zhodnocení roku 2016 evi 15. 12. 2016 - 08:36
RE(2x): Zhodnocení roku 2016 eithne 15. 12. 2016 - 09:32
RE: Zhodnocení roku 2016 rebarbora 16. 12. 2016 - 18:26
RE(2x): Zhodnocení roku 2016 eithne 17. 12. 2016 - 19:37
RE: Zhodnocení roku 2016 sargo 13. 01. 2017 - 08:37
RE(2x): Zhodnocení roku 2016 eithne 13. 01. 2017 - 13:17