Sobotní padesátka na jihu Prahy.
Na únor jsem měla vymyšlených spoustu aktivit. Třeba Zimní brdskou padesátku. A Zimou nezimou. A spoustu běhání a plavání a lezení na stěnu a všechno jsem to zrušila, protože mi bylo furt... ééé... slabo. Jenže už to bylo dlouhé, tak jsem se rozhodla, že na Zimou nezimou půjdu, protože je to jenom padesát kilometrů.
Je to vtipné, jak si člověk řekne "jenom padesát kilometrů":
"Je to jenom padesát kilometrů, to mi stačí necelá jedna láhev pití."
"Je to jenom padesát kilometrů, to nepotřebuju žádné jídlo, vezmu si jen pár tyčinek, kterým končí trvanlivost."
"Je to jenom padesát kilometrů, to si vezmu ty nové tenisky, které chci rozšlápnout."
"Je to jenom padesát kilometrů, to vlastně nepotřebuju vůbec nic, vezmu si jen teplé oblečení, abych nezmrzla cestou domů."
Úderné komando
(fotil náhodný kolemjdoucí Oldovým telefonem)
Pořád jsem se bála, že budu o víkendu na mraky stejně jako všechny předchozí únorové víkendy, a rozhodla jsem se, že v rámci průběžného startu od 6:00 do 11:00 budu startovat až v nějakou rozumnou hodinu, jako že na start třeba přijedu posledním možným spojem, ale pak mi napsal Olda, jestli se tam nechystám a jestli nechci odstartovat společně, třeba prvním možným spojem.
Kompromis bylo 6:30.
Což bylo v pořádku, protože to nebyla šestá. Já jsem ten typ člověka, který má radost, že v Indii usmlouvá cenu šátku z třiceti rupií na dvacet pět.
Olda se ovšem od svého původního plánu nedokázal oprostit, takže tam na mě na té zastávce v Písnici čekal už od šesti. Ještěže já jsem se dokázala oprostit od své jedenácté.
Sedmá ranní
To ráno bylo nádherné. Sluneční paprsky rozpouštěly jinovatku a původních mínus šest stupňů rychle šplhalo po teploměru vzhůru, aby se zaseklo o deset stupňů výš. Tráva byla jarně zelená.
V Dolních Břežanech jsme přehlédli hospodu s kontrolou. Olaf tvrdil, že byla hned na začátku a úplně jasně označená, ale všichni ostatní pochodníci, kterých jsme se na ni ptali, ji taky neúspěšně hledali, takže asi zas až tak zřetelná nebyla. Zkoušeli jsme ji dokonce hledat i na mapách v mobilu a na internetu, ale google prozradil jen málo a na dlouhé klepání na obrazovku to nebylo, protože prsty rychle omrzaly.
Kousek za Libní jsme málem zabloudili, ale na správnou cestu nás zavolal právě Olaf, kterého jsme tam dohnali. Chvíli jsme šli s ním a vážně nekecal, když tvrdil, že byl poslední týden nemocný, pořád ještě zněl trochu nezdravě. Ale čerstvý vzduch léčí a sportem ku zdraví, ne?
Kus cesty s Olafem
V Jílovém byla kontrola v cukrárně. Dlouho dopředu jsme spekulovali, co si tam dáme, a já si vysnila chlebíček s vajíčkovou pomazánkou, jenže nakonec měli jen dortíky, tak jsem se smutná spokojila pouze s cappucinem, zatímco Olda a všichni další, které jsme tam potkali, se ládovali tisícem a jedním druhů dortíků. Vypadaly všechny moc dobře, ale já s sebou měla své prošlé tyčky a tím mě na sladké definitivně přešla chuť.
Pak už to byl kousek do Pikovic, kde bylo na kontrole opuštěné razítko, a do Davle, kde jsme hospodu taky dlouho hledali, protože na nějakých náhodných dveřích byl nápis "kontrola" a šipka zpátky, což znamenalo, že se jde na kontrolu těmi dveřmi a doprava, což mě vážně nenapadlo.
Pak to začalo být nádherné. Tedy krásné to bylo celou dobu, ale tam jsme se dostali do oblasti kopců kolem Vltavy s mnohými výhledy a stoupáními a klesáními a blouděními za ještě lepšími výhledy a ach a och. Ten konec jsem znala, z Vraného do Modřan to mám proběhané, ale to kouzlu nijak neubralo.
Z Vltavy byla zdaleka nejvíc nadšená Mia. Únor - nejvhodnější čas na koupání.
Cestou byly i čtyři samokontroly
Do cíle v Modřanech u řeky jsme přišli po osmi a půl hodinách, ve tři odpoledne. Nestává se mi tak často, abych po dojití měla volný ještě celý půlden!
Ve vchodu jsem se srazila s Evi, kterou jsem dosud znala jen virtuálně a která šla se čtyřletým synkem sedmikilometrovou trasu, a udělalo mi to velkou radost. Pak jsme si s Oldou vyzvedli diplomy a ještě si tam dali oběd. A nakonec to všechno dopadlo hrozně dobře, protože jsem dostala i svůj vytoužený chlebíček, když jsem se nějakým podivným způsobem ocitla o cukrárnu dál.
Zimou nezimou rozhodně doporučuju. Vstupné padesát korun, nádherných padesát tři kilometrů krásnou přírodou a zvlněným terénem, cestou osm kontrol umístěných v restauracích, a ačkoliv je to turistická akce a neměří se tam časy, pro prvních pět chlapů a první jednu holku jsou dokonce přichystané poháry. Není ovšem snadné je získat, první Martin Nytra měl čas 4 hod 54 min. Opakuji - padesát tři kilometrů. To už asi není tak docela turistika?
Jé jé, pěkné to bylo.
Čekání na účastnický list
(fotil Olda Berka)
Oldův článek nebo fotky se třeba někdy možná objeví tady.