Eithne | Pohádka o ubohé Emmě

Když se malá Emma narodila, objevily se u její postele tři sudičky.
"Dávám ti do vínku krásu, která ti zajistí pohodlný život. Dávám ti do vínku rozum, abys pohodlného života nepozbyla. Dávám ti do vínku odvahu, se kterou jedinou dojdeš svého pravého štěstí." Tak pravila první z nich.
"Dávám ti do vínku zdraví, aby sis mohla svůj život plně prožít. Dávám ti do vínku věrnou lásku, která bude opětována a s níž dožiješ až do dlouhé smrti." Tak pravila druhá.
Třetí se zašklebila, nehtem si rozedřela hnisající ránu po rozškrábané bradavici a s nechutí vyplivla: "Do roka a do dne tě tvá krkavčí matka bude mít po krk a předhodí tě zlé, ošklivé, pomstychtivé, netrpělivé a neempatické chůvě, se kterou strávíš dobu, která tě navždy poznamená na tvé bělostně nevinné dušičce!"
S tím všechny tři zmizely a Emma si nekoordinovanými pohyby malých rukou málem vypíchla oko.

Emmě byl přesně rok a den, když do mateřského centra Prokůpek vešla zlá, ošklivá, pomstychtivá, netrpělivá a neempatická chůva, široce se usmála na krkavčí matku a místo, aby na Emmu udělala obvyklé infantilní ňuňuťuťu a začala šišlat, řekla jen "nazdárek, slečno."
Snad si Emma vybavila první okamžiky na tomhle světě, protože se rázem rozbrečela.

Věrný čtenář asi odhalil, kdo ona zlá, ošklivá, pomstychtivá, netrpělivá a neempatická chůva je. Že je to nešišlající a infantilně se nepitvořící osoba, která svůj skvělý vztah k dětem jen předstírá, protože za hlídání dostává slušnou finanční částku.
Protože nutně potřebuje letět do Jižní Ameriky, na Špicberky, do Sikkimu, na Aljašku a do Kanady, na Island a do pár dalších zajímavých destinací, kam se nedá dojet na kole.

Hlídám.

Zkušenosti jsem měla jenom s Jášou, který mi poprvé přistál v náruči, když mu byly dva, a jehož rodiče mi zabouchli před nosem dřív, než mi stačili říct, co bych vlastně měla s takovým dvouletým dítětem dělat a co bych s ním rozhodně dělat neměla.
(Jsem si dost jistá, že Sargo, potažmo Jarmik uvede tuhle scénu v komentářích na pravou míru.)

Emma je sluníčko. Ještě nechodí, i když se už snaží dělat první krůčky, je živá a čilá a dokud je u mámy, září a směje se na všechny strany.

Když jsem s ní zůstala v MC Prokůpek poprvé sama (asi na dvě minuty), rozbrečela se. Jak že se to mají uklidňovat jednoleté děti, které jsou velmi silně fixované na matku? (Která potřebuje dopsat diplomku?)
Nakonec s námi její maminka zůstala až do konce a když na ni Emma viděla, nechala se sebou manipulovat mou maličkostí bez připomínek.

Na druhé hlídání jsem si pro ni přišla domů a to se rozbrečela, sotva mě zahlédla přes sklo domovních dvěří.
Maminka šla na zpívání (hudební škola Yamaha) s námi, protože ani ona nebyla tak krkavčí, jak tvrdila třetí sudička, a Emmin pláč jí trhal srdce. Pak seděla v koutku, řešila cosi v mobilu a Emma po ní skoro nevzdechla. V kroužku dalších tří mamin s dětmi jsem s Emmou zpívala a tancovala já a bavilo to nás obě.
Na uspávání v kočárku už jsem pak byla sama, Emma zvadla ihned a já s ní prozkoumala celý centrální park až k Prokopskému údolí.

Na třetí hlídání jsem si pro ni opět přišla domů, Emma se na mě smála a já si v duchu vítězně zavýskla. Mámu jsme nechaly doma a odešly jsme zpívat.
Na zpívání nás bylo pět. Oba kluci brečeli, Andulka pasivně ležela a druhá holčička to taky nijak neprožívala. Emma poutala pohledy všech. Při volném objevování, kdy se mezi děti vysypou plyšáci, pustí se Čajkovského Labutí jezero a dětem je nechán volný prostor, se okamžitě vrhla mezi hračky, chvíli si hrála s modrým slonem, potom s mrtvým zajícem a nakonec - stejně jako minule - vyhodnotila jako nejlepšího plyšáka šestiměsíční Andulku, kterou začala otlapkávat, jak jsme jí s Andulčinou maminkou jen dovolily.
Na konci už skoro neudržela otevřené oči, jídlo i pití vytrvale odmítala, předvedla úžasný hysterák, při sedání do kočárku se vzpínala, aby nešla přikurtovat, a na ulici přestávala brečet a křičet jen ve chvílích, kdy jsem odhodila pud sebezáchovy a falešným hlasem jsem jí zpívala veleoblíbenou písničku o ústřední postavě zpívání, plyšovém tuleni Robbiem:

Jsem tvůj milý kamarád,
budeme si spolu hrát,
měkký, jemný, bílý jsem,
 legraci si užijem,
zazpívám ti písničku,
když pohladíš mě po bříšku.

(Není to úplně přesně, konkrétně čtvrtý verš si nemůžu vybavit a tak volně improvizuju, ale podstatu to vystihuje.)

Lidi se po mně shovívavě otáčeli a důchodkyně s pejskem se se mnou chtěla dát do hovoru o mé krásné dcerušce. Emma naštěstí stále začínala brečet, když jsem zrovna nezpívala, a tak z hovorů o šťastném mateřství nebylo nic.

Myslím, že pár dlouhých let ještě po vlastních dětech toužit nebudu. Ačkoliv je Emma ztělesněním všeho, co si u dítěte lze přát, je pro mě její hlídání dost antikoncepční.

PS: Rady, jak dostat dítě do kočárku, když do něj nechce, uvítám s otevřenou náručí.