Eithne | Jako matka budu tvrďák

... jsem si vždycky myslela. 

Měla jsem za to, že sotva se dítě trochu otrká, třeba ještě před prvními narozeninami, vezmu krosnu a stan a pojedeme na výlet. Proč by mělo být děcku hůř na dobré karimatce v dobrém spacáku?
Jenže M.i.X má ročního Andreje a na vandry s ním nejezdí. M.i.X! Zrovna M.i.X!

Jak jsem si vlastně myslela, že to bude?

Žádné zdrobněliny

Skutečně se mi velmi nelíbí moje jméno, protože je v základním tvaru zdrobnělé. Proto jsem se zařekla, že děti budu nazývat nezdrobnělým jménem, pokud to půjde.
Třeba u Jáši to nejde, protože Jáchym je divné.
Říkala jsem si - Emma je dobré jméno, to se zdrobňovat nemusí, naopak to skoro ani nejde. Chacha. "Copak se děje, Emísku? Nemáš hlad? Nechceš koníka? Notak, neplakej, Emí..."
Kde to jsem, kam se podělo mé tvrďácké já?

Žádné mateřské lingvistické výmysly

Jsem alergická na ňuňuťuťání a šišlání. Stejně tak nemám ráda hamání, papání, e-ání a hajání.
Ne, k ňuňuťuťu a šišlání jsem skutečně ještě neklesla a až se tak stane, přetáhněte mě někdo palicí, ať si uvědomím, čím jsem se stala.
"Neplakej, Emísku... Nemáš hlad? Máma ti připravila jablíčka... na. Ne? Fakt ne? Ham! No vidíš, jak ti to chutná..."

Nebudu se dítěti přizpůsobovat ve všem

Jasně, dítě v jedoucím kočárku spí o půl hodiny déle než ve stojícím, ale při jízdě si nemůžu číst. Stejně jí půlhodina spaní dopoledne stačí.
Ne, radši courám přes hodinu začátkem Prokopáku nebo při větru vnitrobloky, aby se Emma vyspala, jak jen může. V tohmle bodu se trochu utěšuju tím, že jsem za to přece jen placená.

Nebudu se přizpůsobovat mateřskému slovníku

Ne, nejde to.
Nemám ráda miminka, plakání, kočárek a fusáček, jenže jsem zjistila, že Emmině mámě nedokážu říct, že Emma nechtěla do fusaku a v kočáru pak půl hodiny prořvala, proječela a probrečela. Když ono to plakání tak zoufale nevystihuje situaci...

Chlapečci nebudou v modré, holčičky a já nebudeme v růžové

Mám tisíc sto padesát sedm nádherných černých triček. Pak mám jedno oranžové, jedno růžové a jedno zelené se žirafou. Zelené se žirafou už jednou leželo na hromadě věcí k vyřazení, jenže pořád doufám, že mě Emma vezme dříve na milost, když budu nosit výraznější barvy. Střídám k ní tři trička a aspoň mi nevadí, že do nich Emma pravidelně brečí a otírá si o ně nos plný nudlí.

Děsím se, jaká jednou budu. Jestli budu dítěti šišlavým hlasem zpívat Hajej dadej, na hlavě budu mít růžové pentle sladěné ke stejně barevné sukýnce a jen se slzou v oku budu prohlížet fotky z cesty po zamrzlém Zanskaru a panoramata z Mera Peak...
Ti dva Norové v Rondane - chlap se všemi věcmi pro dva a půl člověka a baba s miminem v krosničce - byli ale inspirativní. Třeba se jednou moje budoucnost ubere takovým směrem.

(A ne, nejsem těhotná, kdybyste se chtěli ptát. To jen to hlídání...)