Eithne | Škola, práce, chlapi, život

Poslední dobou na blozích frčí psaní v bodech. Chápu proč, je to hrozně pohodlné pro autora neschopného udržet myšlenku :)

Podala jsem přihlášky na navazující magisterské studium.
Nejsem ještě rozhodnutá, kam vlastně chci jít dál - jestli zůstat, kde jsem, nebo odejít na specializační studium českého jazyka na FF UK.
Peďák se mi do života bude hodit tisíckrát víc - učitelské místo seženu a po krátké pedagogické kariéře můžu odejít překládat, abych si něco málo třeba i vydělala. Jenže mě to tam nebaví, prudí mě to tam, nenávidím to tam! Neexistuje hůř organizovaná instituce, než je katedra germanistiky PedF UK, a neexistují méně zábavné přednášky, než jsou v pedagogicko psychologické přípravě na Pedf UK.
 Češtinu na PedF miluju a předpokládám, že bych si s ní na FF nijak nepohoršila. Jenže co s diplomem z českého jazyka na FF? Co ze mě bude? Doživotní korektor v nakladatelství?
Tak fakt nevím. Třeba se nikam nedostanu.

Emma byla dneska skoro... milá.
Z posledních několika týdnů jsem měla hrůzu, vždycky jsem propadala splínu, když jsem měla jít hlídat, a hrozně jsem se netěšila. Emminku mám ráda, protože to při pohledu na ni jinak nejde, jenže ona pořád brečela. Dávno jsem již ovládla tajné středověké učení "uklidnění hysterického dítěte ve dvou minutách", ale nemůže být řeč o tom, že by si čas se mnou nějak užívala, že by se bavila. Musím ji pořád chovat v náruči nebo ji mít aspoň na klíně, musím na ni neustále mluvit.
No a dneska ne! Teda v dosahu jsem samozřejmě být musela a když jsme si ze sedu stoupaly, vždycky hrozně zesílila stisk, abych ji nenechávala na zemi samotnou. Ale neměla vůbec snahu brečet a nechala se hračkami a dětmi zaujmout mnohem snadněji než kdykoliv od Vánoc.

Mám na stole ve váze dvě růže.
Jirka mě dneska chtěl doma překvapit s kytkou, jenže jsem byla neplánovaně u babičky, která bydlí o deset minut dál. Jirka nemeškal a přišel za mnou k babičce, jednu růži dal jí a dvě mně a potom nám další hodinu pomáhal stěhovat nábytek, protože bude babička předělávat koupelnu.
Pro takového chlapa se sice musí do Himálaje, ale stojí to za to!

Dopoledne jsem se nezávazně seznámila s jiným chlapem.
MC končí v půl dvanácté a Emmu hlídám do dvanácti, takže jsme další půl hodinu jezdily po náměstí a koukaly na psy, které Emma zbožňuje. Potkaly jsme jednoho dokonale vycvičeného, který se předváděl jak v cirkuse, a Emma z něj byla v sedmém nebi. Neváhala jsem, zastavila kočárek tři kroky od páníčka, který psovi házel míček, dřepla si vedle Emmy a se zájmem sledovala s ní. Páníček na mě kouknul trošku divně. "Dobrý den," vřele jsem se na něj usmála, "nebude vám vadit, když vám budeme chvíli koukat na psa?" Víc jsem ho asi vykolejit nemohla. "N-... Nee..."
Matně si vzpomínám, že zapředení rozhovoru o psovi se doporučovalo za mého mládí v Bravíčku jako skvělý způsob seznámení. Já si ale o číslo neřekla, přece jen jsem měla v kočárku šestnáctiměsíční dítě, to by nepůsobilo dobře. A kromě toho měl pán hodně přes metrák a čtyřicet let pryč ;)

Jsem pořád zavřená doma a jaro mě táhne ven. Už aby!

Jo a taky si teď nehorázně úplně všechno užívám. Já mám tak skvělý život, až se mi tomu samotné nechce věřit. Fakt. A nedám!
Tak se mějte taky tak dobře ;)