Tradiční hvězdárenské zříceniny byly letos pojaty poněkud megalomansky – ve všech směrech. Bylo nás 13, což už je úctyhodná tlupa. Byla naplánovaná odporně dlouhá trasa. A ani s mírným větrem jsme se nespokojili a nechali si na cestu dout hnedka orkán.

Pár střípků z posledních dnů, pro které není síla na samostatný článek, ale uchovat si je chci.

Škola je důležitá, to bezesporu. Duševní zdraví je ovšem důležité také, byť se školou takřka neslučitelné. A tak si čas od času zaflámuji.

Protože bylo krásné počasí a protože už jsme dlouho nikde nebyli. Protože byly lesy jarně zelené a neotravovali nás komáři. Protože jsme mohli jít a jít a jít a večer sednout k ohni, zpívat a hrát a prostě jen být sami sebou.

Samozřejmě je to odporný exhibicionismus, egoismus a chlubismus, co tady teď píšu. Pokud o mně nesmýšlíte v kontextu geniálních géniů moderní doby, snad ani raději nečtěte dál. Zničila bych vám vaše iluze, že mi vidíte na paty. Protože jsem hustohustě hustá! 8-)

Mám ji. Morfologii. Za tři.
Mám ji. Prostě ji mám.
Také se vám dneska dýchá tak lehko?

Ano, je to tak. Být zavřená v rakvi se spoustou pavouků mi zní jako zajímavý zážitek; jak ale dojde na německou morfologii, je zle.