88. Jako nechci se chlubit, ale v dubnu jsem nebyla ani trošičku v karanténě! To je letos poprvé a slavím to jako hajlajt, ačkoliv zbytek měsíce taky nebyl špatný. Přespání s ohněm na jižním okraji Prahy, padesátikilometrové Quo Vadis a týden na Šumavě. Na kole mám nové pláště, z jejichž výměny mám pěknou historku, která by líp vynikla jako zfilmovaná groteska, ale to málokoho překvapí. Taky mám podepsanou každou jednu pastelku, protože mě online školní přednášky tolik baví. Dohromady 329 km, z toho 30 km běh, 112 km kolo, 184 km turistika a 1x Jillian.

Noční padesátka. Co si budeme - nejvíc jsem se těšila na vyhlídku na Josefínce, protože jsem na ni měla samé skvělé vzpomínky. Počáteční příjemné teplo vystřídalo ranní sněžení a dopolední mrholení, ale bláta bylo málo a celé to bylo moc pěkné.

Protože i Praha má opuštěná zákoutí... když se v nich zrovna neběží orienťák. Ale myslím si, že jsme se vzájemně nijak nerušili. (A jako předehra povídání o sžívání s Mondeem a zkoušce.)