Havlíček/Štefánek: Jiskry z křemene

Karel Havlíček Borovský

uspořádal a průvodní text napsal Josef Štefánek

Albatros, Praha, 1990, 189 stran

V knížce jsou ukázky z díla KHB. Vše je proloženo poznámkami o jeho životě, jsou zde zaznamenané významné události, které ovlivnily jeho tvorbu. Uspořádáno je to velmi pěkně a celý spis se mi zdá býti velmi zdařilý.

KHB vyrůstal v Borové u Německého Brodu (dnes Havlíčkova). V Praze se po dvouletém studu filosofie přihlásil do arcibiskupského semináře, protože (ovlivněn Kollárem, Palackým, Dobrovským a Jungmannem) doufal, že jako kněz bude moci lépe působit na široké masy v obrozeneckém duchu. Ve 20 letech ale poznal, že církev je vůči národnímu snažení nepřátelská a seminář opustil.

Dále se KHB plně věnoval přípravě na svoji literární dráhu, ve kterou pevně věřil. Cestuje po českých zemích a nechává se inspirovat písněmi z doby polského povstání, na základě kterých píše vlastní, plné vlasteneckého citu.

Havlíček měl přání procestovat všechny slovanské země a i proto přijal místo vychovatele dětí profesora Ševyrjova v Moskvě, které mu zprostředkoval přítel P. J. Šafařík. Tam proniká do učeneckých kruhů, seznamuje se s tamějším způsobem života, zkoumá ruskou historii. Začíná vidět obrovskou propast mezi zahálčivou šlechtou a prostým lidem. Již tam začaly vznikat první črty, později otiskované v České včele a v Časopise českého muzea pod názvem Obrazy z Rus.

Pobyt v Rusku měl na Havlíčkovu osobnost veliký vliv. Změnil se pohled jeho vlastenectví, začal se zajímat o konkrétní otázky národního hnutí. Pro burcování národa proti rakouskému útlaku našel prostředek v satiře – tak začaly vznikat jeho epigramy.

V roce 1844 se vrací KHB do Čech, roku 1845 odchází z Borové do Prahy. Zde je mu Palackým a Šafaříkem svěřeno redigování Pražských novin i zábavné přílohy, České včely. Dále také působil v Národních novinch. V novinách čtenářům nejen rozšiřoval obzory, ale i velmi bojovně vyzýval k akcím za národní práva. Často se tak dostával do konfliktu s policií, ale i u soudu si počínal velmi odvážně.

V kritice rakouské vlády postoupil tak daleko, až byly zakázány Národní noviny. KHB odchází do Kutné Hory, kde začíná vydávat politickou revui Slovan. Do svého zápasu zapojuje také poezii – míří ji nejen proti vládě, ale i proti zbabělosti a obojetnictví ve vlastních řadách.

KHB je znovu souzen, jsou mu opět zkonfiskované noviny, při osvobození ale český lid jásá – KHB je již velmi oblíben. Ale v noci na 16. 12. 1851 je KHB po druhé hodině ranní ve svém bytě zatčen a po krátkém rozloučení s rodinou je odvezen do Brixenu (Tyrolsko).

Následují dopisy z Brixenu manželce a Františkovi Palackému a Tyrolské elegie, které jsou o jeho zatčení a cestě a které napsal (spolu s Králem Lávrou a Křestem svatého Vladimíra) právě v Brixenu.

Více než tříletý pobyt v Brixenu Havlíčka zdravotně poznamenal. Neměl se zde s kým stýkat (ač těžce nemocná žena s dcerou tam posléze odjely na několik měsíců za ním), měl nedostatek knih ke studiu. Přesto i nadále píše a studuje a vede neutuchající korespondenci s rodinou.

Dva týdny před Havlíčkovým návratem (duben 1855) mu umře jeho žena a týden po návratu i on začne chrlit krev. Pro návštěvu pražského lékaře nebo dcery potřebuje KHB i nadále povolení rakouských úřadů a tak je vlastně dále vězněn. 29. července 1856 v Praze umírá.

Jako poslední báseň v knize je uveden Život věčný.