Bludné duše

Třebízský, V. B.: Bludné duše. Praha: Vyšehrad, 1986. 288 stran.
Časopisecky vycházelo v roce 1878, s přepracováním knižně vydáno v roce 1882.

Václav Beneš Třebízský (1849-1884) byl zanícený vlastenec a svými romány chtěl národně probouzet. Historie a fakta mu byly pouhými kulisami, hlavním záměrem bylo zaujmout čtenáře a vzbudit v něm zájem o život předků, také národní hrdost a lásku k českému jazyku.
Třebízského romantické pojetí historie dovršuje jeho obrozenecké snahy a to se mu také podařilo, jeho knihy se staly oblíbenou lidovou četbou.

Příběh "bludných duší" se odehrává na Slánsku za panování císaře Josefa II. a motivační náplní jsou poslední selské rebelie (1775). Čeští sedláci povstali proti své vrchnosti, aby s uvědomělostí i uvážením podstoupili nerovný boj za svoji svobodu jazykovou a osobní. Na jejich straně byl nekompromisní potomek české šlechty, záhadný Refunda, který přinášel na vesnici českou knihu, mladý kaplan, jenže se účastnil jejich boje a sám zemřel, a čestný rychtář Květ se svou dcerou. Ti všichni jsou epizodními - i když dějově nosnými - postavami. Hlavním hrdinou je však prostý český lid, u něhož dominují vysoké morální kvality, národní hrdost a věrnost jazyku.
(str. 286/287)

Kniha má dvě části a jakousi stránkovou předmluvu psanou kurzívou, která uvádí čtenáře do místa dění.
První část má 21 kapitol (153 stran), druhá 25 (127 stran). Nejsou pojmenovány, jen očíslovány.

OBSAH
(Nedoporučuji číst, neboť rozhodně není tím, co dělá knihu tak dobrou. Příběh je košatý a převyprávěný bude působit divně.)

Jiřice byla vesnice v Podlesí, tamní obyvatelé si říkali Podlešáci. Šlo o dost uzavřenou komunitu. Rychtářem byl sedlák Květ, který měl dceru Světlušku, a u něj se také nejčastěji stavoval tulák Refunda. Nosil z Prahy knížky, které Světluška ráda po večerech rodičům a sousedům četla, a vždycky znal i novinky; tvrdilo se o něm, že snad ani není obyčejný smrtelník, měl tajemné chování, lidé se ho báli, jen v Jiřicích ho vždycky rádi viděli.
Na faru v Okrouhlině přijel nový mladý páter. Starý farář ho uvítal bodře a zpočátku se k němu choval nesmírně laskavě. Ovšem páter z kazatelny k lidem často promlouval o národu, o mateřštině a o hrdosti a kroky ho často nosily do Jiřic, což se faráři tuze nelíbilo. Když ho od tohoto neodradil, začaly jejich vztahy vychládat.
Ze zámku přišlo psaní, že se mají sedláci dostavit na panskou honitbu, ale musí tam být celou dobu zticha, protože páni nemají rádi češtinu. Když to rychtář Květ jiřickým předčítal, sám je přesvědčil lidi, aby se své mateřštiny nevzdali a aby na honitbu nešli.
Jediný, kdo na honitbu z Jiřic vyrazil, byl konšel Ouřada, švagr Květa. Tihle dva se upřímně nesnášeli, Ouřada se do Jiřic přiženil a nikdy si tam nezvykl; pánům šel na ruku a sám chtěl být v Jiřicích rychtářem.

Hon byl pěkný, až se jeden hoch z Okrouhliny zapomněl a začal si česky zpívat. Knížeti vzkypěla krev a zastřelil ho. Jeho otec se po honu dostal až ke knížeti a vyčetl mu, co provedl, že mu zabil jediné dítě. Kníže ho nechal zavřít do šatlavy a otec se tam oběsil.
Květ potkal pátera a ptal se, jestli bylo proti Bohu, že neuposlechli rozkaz pánů dostavit se k honitbě. Páter řekl, že by jednal stejně. Když o tom později mluvil s farářem, pohádali se.
Vavřina, syn Ouřady, začal nadbíhat Světlušce. Obě rodiny byly znepřátelné a Světluška s ním nechtěla promluvit ani slova.
V polovině prosince zbavili rychtářství Květa a předali jej Ouřadovi. Nikdo z Jiřic s tím nesouhlasil, Adamec odevzdal hlásnou troubu, aby si ponocoval a vyháněl, kdo chce. Od té doby ale začal chřadnout a brzy zemřel. To akorát byl vydán rozkaz, aby se nepohřbívalo v rakvích, ale jen v pytlích. Jiřičtí přesto pohřbili Adamce v rakvi a těm osmi mušetýrům, kteří jim v tom chtěli zabránit, pohrozili, že živí neodejdou, pokud něco udělají.
Na Vánoce zrušili páni půlnoční. Na Štědrý večer přišli pro Květa mušketýři a odvedli ho do vězení. Světluška šla orodovat k páterovi, aby šel vyprosit pro otce milost, což páter zkusil a jen se tím dostal na seznam buřičů. Květová brzy onemocněla a zemřela. Ke Květovi se ovšem do vězení dostal Refunda a přinesl od něj dosud živé Květové a Světlušce zprávu.
Refunda začal obcházet okolní vsi a bouřit lid. Robotní patent se už Čechům dávno nelíbil, celé Čechy vřely a kníže si vymýšlel co možná zlé, co by Podlešákům a celé zemi provedl. Vzbouřený lid potom táhl krajem a vypaloval stavení pánů a jejich pohůnků. Ouřada, který měl strach o svůj život, vyhnal ze statku svoji ženu, která byla držela s Jiřickými proti němu, prokleli se se synem, který držel při Světlušce, která ho nechtěla, a při útěku ze statku ho zastřelil voják, který ho nepoznal.
Tak končí první část.
Podle rozkazu musí poustevníci opustit poustevny a vrátit se k řemeslu. Tak se otec Jarolím z poustevny přidá ke vzbouřencům, kteří táhnou krajem, a je u toho, když osvobodí z vojenského vozu Refundu. Pohádají se, Jerolím tvrdí, že je Refunda strůjce všeho zla, Refunda o něm tvrdí, že je pomatenec.
Na faře se hádají farář s páterem, farář píše na rozkaz na pátera udání, že se stýkal s jiřickými a hlavně s Květem. Páter mezitím zamilovaně sní o Světlušce.
Až nyní osvobodí Refunda Květa z žaláře.
Knížete nebaví řešit vzbouřený lid. Před obrazem své sestry zpytuje svědomí: Lucilie ráda chodila se svým milým mezi lid a v Jiřicích ji milovali. Chtěla po bratrovi, aby se k lidu choval lépe, ale ten tak neudělal. Když musel její milý do války, utrápila se k smrti.
Květ odmítne smíření s Vavřinou, který utekl z otcovského domu, a odejde se Světluškou a s Refundou ke vzbouřencům do Svatogothardského dolíku. Ten je opředený pověstmi o bludných duších předků, které zahubí všechny, kdo v něm setrvají přes noc. Jerolím se tím snaží sedláky vystrašit, Refunda je uklidní a rána dočkají všichni.
Za vzbouřenými sedláky přijedou knížecí poslové naposledy je vyzvat k poslušnosti a Refunda s nimi odejde ke knížeti.
Do Vídně přijde z Turecka mor a kníže uteče do Prahy. Onemocní mu ale oba synové a ten starší, u jehož lůžka přes nebezpečí nákazy dlí, na něj volá česky: "Tatíčku!" Kníže děti miluje a proto, když se ohlásí Refunda, že děti dokáže vyléčit, ho vpustí. Refunda mu odhalí svůj původ, je hrabě Kolovrat, ten, kterého milovala knížecí sestra Lucilie. Předává knížeti její poslední vůli, aby byl na Podlešáky hodný, jak ona vždy chtěla, a oba synové se záhadně uzdravují. Kníže se dojme a vydá rozkazy, aby bylo Podlešákům vše odpuštěno, zmírněna robota a aby se i na úřadech mluvilo česky.
Než rozkazy dorazí, je ještě zastřelen páter. Když mu dává farář poslední rozhřešení, uvědomí si, v jakém bludu žil, a prosí Květa o odpuštění.
Do Jiřic dorazí cizí stařenka, je to páterova matka. Světluška jí vyřizuje páterovo pozdravení. Přijde k nim Vavřina ve vojenském a doznává se, že to on zastřelil pátera. Potom prchne v hrůze.
Po letech na pouti potká Světluška se svými dětmi slepého jednorukého žebráka - je to Vavřina. Je s ní i Vavřinova matka, která kdysi - vyhnaná manželem - uprchla ke svým příbuzným. Když od ní dostane Vavřina odpuštění, umírá.
Od té doby už ve Svatogothardském dolíku bludné duše nesvítí.

Na mě příběh rozhodně velice zapůsobil. Popravdě, kdyby se Refunda jmenoval Aragorn a Květ měl ve skříni schovaný kouzelný meč, byl by to příběh i dnes mezi mládeží masově rozšířený. Je psaný velice populárně, na akční rovině selských bouří je vystavěn pocitově silný a emociálně vypjatý příběh, který čtenáře názorově táhne k patriotismu a ač si to čtenář velice dobře uvědomuje, nemá snahu se tomu bránit.
Příběh je pouhou kulisou k celému vyznění příběhu, proto se také nedá pořádně převyprávět.
Dějové linie jsou vyprávěné chronologicky, jen když se přeskakuje od jedné k druhé, se občas vyprávění v čase vrací. V zásadě se mluví o Jiřicích, o knížeti, o Refundovi a o vzbouřencích, jiné linie nejsou. Kulisy - co se děje v zemi a ve světě - se čtenář dozvídá skrze některou z postav.
Vypravěč je nadosobní, vševědoucí. Vyprávěno v třetí osobě.

Z dnešního pohledu mi tam dost zajímavé přišly záhadotvorné prvky. Ačkoliv nakonec nebylo nic nevysvětlené, bylo jich mnoho.
Světluška o Vánocích rozřízla v jablku nádherné jádro, což značilo, že někdo blízký do roka zemře; nebyl to otec, pro kterého vzápětí přišli mušketýři, ale matka.
Pološílená Skůrková si rvala vlasy z hlavy a rozhazovala je do větru s prokletím všech domů, na kterých přistanou: zachytily se u Ouřady, u Květa, u Adamce... ti umřeli.
Jménem Lucilie byla pokřtěná i Světluška, kterou měl Refunda dost rád a které nosil knížky; také na ni sedlo poslední světýlko bludné duše, když šla ke vzbouřencům do Dolíku.
Refunda ještě jako Kolovrat zabil muže, který zabil Adamcovou snoubenku; Adamec si za tímhle i stál, když umíral, ačkoliv mu to Refunda nepotvrdil.
Oba knížecí synové se uzdravili, když to Refunda přislíbil (to vysvětleno nebylo, ale cesty Boží jsou nevyzpytatelné).

Ukázka (s. 134-135):
"Když v Čechách začali kázati slovo Boží pod širým nebem, když byla v Čechách svoboda - od těch dob je tohle už sedmé koleno - chtěli páni tu svobodu zavřít do sklepů, urazit jí hlavu a zakopat na sto sáhů do země, aby ani lebky po ní nikdo nenašel; když z jednoho zámku na druhý roztáhli řetězy, aby do nich nachytali lid, jako když je honba, povstal jeden rytíř, jmenoval se Žižka, a ten ty zámky všechny pobořil, až na jediný Křivoklát. A i ten by hněvu jeho neušel, kdyby mu stará babice neukázala falešnou cestu."
Ženy a i někteří z mužů se při jméně Žižkově poznamenali křížem. V nedalekém klášteře viděli o pouti obraz, pod kterým napsáno bylo: "Jan Žižka z Trocnova, nepřítel boží, nepřítel lidí, - pohřben jest v pekle."
Koštiťář Rozhoda postavil se na kámen, aby viděl lépe všem do tváří a očí.
"A ten Žižka nám schází! - Víte-li, že se ho báli i po smrti? - Pradědek císaře pána v tom městě, kde ležel Žižka, ani přes noc nechtěl býti! - Arciťže schází nám taková hlava, takové čelo - takový vůdce!"
Lidu se při těchhle slovech točila hlava, jako když si někdo v hospodě přebere.
"Dnes naši svobodu nechtějí zavírat do sklepů, ale táhnou ji jako zdechlinu na mrchoviště. Dnes nezatahují nám cesty od zámku na zámek řetězy, mají dost provazů; a víte na čí hrdla! - Na hrdla Podlešáků! - Mají borovice, porážejí je; a víte nač? - Na šibenice! - A víte pro koho? Pro Podlešáky! Už se tím vychloubají. Chtějí nás zastrašit. Ale my nejsme noční sůvy! My dovedeme být jestřáby i krahujci!"
Na konci vesnice rozlehl se náhle lomoz.
Koštiťář Rozhoda dal se znovu do zvonění.
"Vzhůru! - Vzhůru!"
Už nebylo snad živé duše v Pochválově pod střechou. Všecko kupilo se na návsí kolem zvonce a Rozhody. A byla ostrá, skorem třeskutá zima. Ale koštiťář dovedl každému krev zatepliti.
"Vítáme vás! - Hej braši! - Vítáme vás k nám! - Už se tedy chystáme! Potáhneme s vámi! - Ichuchu!"
Koštiťář si zavejskl, až to lesy třikrát po něm opakovaly.
Přitáhli vzbouřenci ze Smilovic a z Kozojed. Byla jich hezká tlupa, skorem ke stu. Nedaleko napadli myslivnu. Nehnuli ani stéblem; neublížili nikomu; ale fořta svázali a posadili na jelení parohy v průčelí myslivny. Sedláci si potom cestou zpívali: ...

Mně se to neskutečně líbilo! :-)
Vřele doporučuji ;-)