Večerní písně

Hálek, V.: Večerní písně. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1957. 91 stran.
Básně poprvé vyšly knižně roku 1858.

Večerní písně jsou souborem pětašedesáti krátkých básní s převážně milostnou tematikou. V poslední třetině se často vyskytuje motiv básnictví jakožto nejdůležitějšího povolání, básník, pěvec či věštec je stavěn nade všechna ostatní povolání.

Básně mají písňovou formu, které Hálek dosáhl především prací s intonací. Ta je shodná v prvním a třetím verši (obvykle nekoncová melodie) a v druhém a čtvrtém verši (konkluzivní kadence). Použitý je často gramatický rým. Hálek hojně využívá personifikaci, básnický přívlastek, synonymiku, hyperbolu aj.

Jednotlivé básně byly psané jako milostné dopisy pro Hálkovu pozdější manželku Dorotku Horáčkovou. Jejich optimismus, později umocněn šťastným manželstvím, byl zcela v protikladu proti básnictví tehdejší doby (poslední etapy Bachova absolutismu). Ačkoliv kritici Hálkovi vytýkali, že se až příliš inspiruje Heineho poezií (především jeho Knihou písní) a očesanou od ironie a hlubších myšlenek ji publikuje pod svým jménem, význam Hálkových básní (prvně publikovaných časopisecky) byl nesporný. Lyrický půvab milostné poezie nabyl politického smyslu, neboť i v neblahé době dokázal Hálek sesadit verše dýchající volností a svobodou, čímž dokázal, že se k aktuálním tématům nemusí básník vyjadřovat přímo.

Ukázka (str. 21, báseň 15):

Ty dívko zvláště líbezná,
jíž v světě rovné není,
mně v Tobě se zalíbilo
a Tys mé potěšení.

Tys čistá, jak ta rosička,
co ráno s nebe splývá,
a jemná, jak ta hrdlička,
když tu svou píseň zpívá.

Tys pěkná jako lilium,
jež vůní odívá se,
a vznešenás jak denice,
když vzchází – rozdnívá se.

Ukázka (str. 47, báseň 41):

Byly dvě boží myšlénky
co hvězdy vedle sebe,
a ty jsou se milovaly
nejvíc z celého nebe.

I spadla s nebe jedna z nich
a druhá mřela v bolu,
až bůh se nad ní smiloval
a poslal ji též dolů.

Mnohou zde noc protoužily
od večera do rána,
až pak se jednou potkaly
co mládenec a panna.

A jak si v oči pohlídli,
tu poznali se zcela,
a žili v štěstí největším,
až jedna zase zmřela.

A když ta jedna umřela,
tu druhou zvala k sobě,
a bůh ji za ní povolal
a zas jsou hvězdy obě.

Ukázka (str. 66, báseň 60):

Kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe,
neboť vás tak bůh miloval,
že poslal vám ho z nebe.

Hrozné, když Bůh neourodou
a morem trestá přísně;
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.

Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
jeť píseň v nebi zrozená
a ve smrt život vlívá.