Kuře melancholik

Šlejhar, J. K.: Kuře melancholik. Praha: Adonai, 2002. 71 stran.
Novela byla poprvé vydaná v roce 1889.

Josef Karel Šlejhar (1864-1914) byl vedle např. Karla M. Čapka-Choda a R. Těsnohlídka vůdčím představitelem českého naturalismu, ovlivněného především É. Zolou. Jako všichni naturalisté vycházel z pojetí člověka jako přírodního tvora, pro něhož zlo, sobectví, prosazování silnějšího nad slabším jsou přirozené zákony, vítězící nad city, ohledy, sounáležitostí. Byl to autor neznající "šťastné konce". Avšak tato bezútěšnost má svou druhou stránku. Spočívá v tom, že nad Šlejharem si myslící člověk uvědomuje a prociťuje sám, kde je skutečná lidskost a kde ji má hledat...
(přebal knihy)

OBSAH
Vesnickému chlapci (za celou dobu nepojmenovanému) umřela matka. Byl malý a ještě to nechápal, jen věděl, že se ráno ošklivé rysy nemocné ženy vyhladily a že mu to smutně oznámili sloužící. Uvědomoval si, že se děje něco, co se ho týká, a byl na to pyšný, byl šťastný.
To ráno ho zaujalo něco jiného - kvočna porodila kuřata. Líbilo se mu je pozorovat.
Až když matku položili na prkno a hocha vzali k ní se rozbrečel, cítil, že se stalo něco smutného. Přesto pořád nechápal význam.
Jeho otec k němu byl vždy prudký, dítě se ho bálo a vědělo, že maminku bil. Mezi smutečními hosty byla jedna tetička, která se k otci nápadně měla. Stále objímala a líbala chlapce, až ten se rozvztekal, že u ní nechce být, že chce k mamince - a když nebyla maminka, alespoň ke staré děvečce Katle.
Brzy nato se otec s tetičkou oženil a ta přišla do domu. Do dvou týdnů vyhodila veškeré stávající služebnictvo, které bylo mírné a dobré a chlapce mělo rádo, a přivedla si vlastní zlé lidi. Chlapce nenáviděla, bila ho pro vše, co udělal i co neudělal, sloužící ho týrali výsměchem a naschvály, chlapec ztratil jakékoliv zastání.
Kuřata, která se vylíhla v den matčiny smrti, rostla. Chlapec si všímal hlavně jednoho - bylo menší, slabší a ošklivé, ostatní jej vystrkovali z houfu a nenechali ho žrát z toho, co samy dostaly. Chlapec s ním soucítil a pomáhal mu, nosil ho za ostatními a dával mu jídlo. Jen v tomto kuřeti našel spřízněnou duši.
Macecha si tak dlouho stěžovala, že jí chlapec nezpůsobně, až jej posadili k čeládce do kuchyně. Ta ho okamžitě zase vyštípala do kouta, kde jedl sám. Když zase volal v noci kvůli zlému snu maminku, nechala macecha jeho postýlku přestěhovat do kuchyně k Pepce, zlé děvečce. Místo slušného a kvalitního oblečení dostal teď oděv z hrubého štruksu.
Dítě se postupně stávalo zamlklejší, bledší, churavější. Nikdy si na nic nepostěžovalo, protože vědělo, že by ho stejně nikdo neslyšel a byli by ho za to leda potrestali. Až teprve jednoho dne se už nedokázalo samo zvednout z postele. Pepka ho rozčileně vytáhla na nohy, ale chlapec upadl na podlahu. Uložila ho tedy zpátky do postele a řekla to maceše. Ani nadále se o chlapce nikdo nestaral - jíst nechtěl a víc mu nedávali.

Nikdo ho nepřevlékal, nestlal mu, na záchod ho nedonesl. Teprve když vypadal hodně špatně ho umyli, postýlku mu vrátili zpátky do ložnice rodičů, všechno kolem vycídili a k posteli mu nanosili jídlo i pití - a pozvali lékaře, aby ten zkonstatoval, že se již nic udělat nedá. Potom chlapce vrátili zpátky do špinavého. Pepka si začala stěžovat, že smrdí a že nemůže spát vedle něj. Macecha vyjádřila víru, že to Pepka jistě dobře sama vyřeší, a Pepka přestěhovala chlapce do kůlny.
Chlapcovo oblíbené kuře se jeden večer postavilo pod okno a začalo křičet. Macechu to rušilo a dala jej příkaz zaříznout, ale kuře uteklo do kůlny, kam sloužící odmítli vejít. Usnulo u chlapce a mezi šrotem a odpadky umřeli spolu.

Novela je krátká. Není dělená do kapitol a obsahuje dlouhé odstavce. Přímé řeči je v ní málo.
Příběh není založen na ději, ale na duševních pochodech. Vypravěč ale není vševědoucí, jen nadosobní, a často je konstatováno, že nikdo neví, co se může v dětské hlavě honit za myšlenky, když se dítěti děje to, co se mu děje. V knize se často uvažuje, proč je dítě zádumčivé, co mu běží hlavou, co to způsobilo; kniha hodnotí chování světa k dítěti.
Ačkoliv jde směrově o naturalismus, nevyžívá se novela v líčení nechutných scén. Ač leží nemocný chlapec v pomočené posteli, není tam toto přímo řečeno, místo líčení všemožných pachů a obrazů je jen zkonstatováno, že se o dítě nikdo nestará. Místo syrového popisu zanedbání povinné péče tu jde o vyprávění, které konstatuje a ptá se.
Rozhodně by toto šlo napsat působivěji - aby se člověk otřásl při líčení posledních scén, aby se mu o tom následující noc zdálo. Šlejhar ale emotivně nevydírá, nesnaží se prvoplánově působit na čtenářovy city a čtenářovu psýché.
Předkládá námět na uvažování bez rozřešení.

Ukázka (35/36):
Došlo to tak dalece, že již nesmělo ani bráti účasti na ochranné peruti kvočny, bylo hned vyštípáno. A co jeho druzi choulili se pod teplým tělem matčiným, uspokojeně se tam chrujíce a típajíce, ono samo přikrčilo se kdes ku zdi, smutno, hladovo, zimou se třesouc, s peřím rozčechraným, s přivřenýma očkama... jedině v dětské duši nepovšimnuté tyto výjevy zvířecího světa našly patřičného ohlasu. Nerozumělo sice přírodním zjevům, ale nalezly ohlasu jeho srdce. Řekněme toho ohlasu, jenž jest základem všeho lidského milosrdenství vůbec, jímž ujímáme se slabých proti silným a nedáváme jim zhynouti, protože slabí jsou, nýbrž přivinuvše je k své síle a svým prostředkům, vynahrazujeme jim to, v čem jim ukřivdily slepé síly přírodní. Kuře, naleznuvši takového ohlasu soustrasti a lásky v duši dítěte, nalezlo tím jaksi pomoc a přispění. Bylo to děcko, jež kde mohlo ochraňovalo je před zuřivostí ostatních; ono poskytovalo mu možnosti, aby se najedlo, ono vysvobodilo jej začasté z opuštěných míst, kam zabloudilo. Bylo to děcko, v němž vůbec nalezlo věrného druha a pomocníka...
Zeptalo se děcko jednou Katly, proč se to má tak s tím kuřátkem. I odvětila Katla s úsměvem:
"Víš je to nějaký 'melancholik', a proto je nemohou ti druzí vystáti."
Děcku znělo to slovo cize, jalo se o něm přemítati. A srovnavši je se stavem věcí, vštípilo si to slovo do paměti s pojmem něčeho nespravedlivého a zlého, zároveň s pojmem nějakého velikého utrpení. Pod tímto pojmem jevilo se mu nadále, vůbec povržené kuře. A čím víc vtíral se mu výraz na mysl, tím víc byla jeho duše na straně povrženého kuřete...
Mladá paní zatím ujala se vlády v domě. Vše se řídilo jejím přáním, jejích rozkazů musilo býti slepě dbáno. A bylo těch rozkazů nemálo.