Slovensko - Zimní pohádka

Víkendový přechod Malé Fatry na sněžnicích.  Šli jsme já, Jirka, Lukáš, Klára a M.i.X.

Odjížděli jsme v půl jedné v noci ze čtvrtku na pátek z Hlavního nádraží. Do Žiliny jsme dojeli s hodinovým zpožděním a vzápětí jsme chytli autobus do Terchové. Na zastávce se nás ptala paní, kam se chystáme, a když slyšela, že na Diery, jen zabědovala "zhyniete, zhyniete!" a pokračovala v odmetání chodníku.
Pak u nás zastavil autobus, který nás slíbil vyhodit na Bielém potoce, a tak jsme se dostali do výchozího bodu, odkud jsme chtěli jít.

Kolem byly fůry sněhu a další padal z šedé oblohy. Bylo teplo.

Fůry sněhu

Rampouchy

Šli jsme soutěskou podél potoka, ze skal kolem nás visely obrovské rampouchy a my se bořili do hlubokého prašanu. Přecházeli jsme mostky bez zábradlí, lezli po namrzlých žebřících a chodili po zapadaných lávkách. Jednu M.i.X odhazoval lopatou, aby se po ní vůbec dalo projít.
V létě se tudy asi chodí snáz. Řekla bych, že ty skály, po kterých cesta vede, nebývají namrzlé.

Mostek

Žebříky

Namrzlá lávka

Řetězy

M.i.X zjistil, že mu z bomby crčí benzín. Příjemná vůně panenské krajiny a sněhu se mísila s tábornickou vůní večerního vaření a odvoskovávání lyží.

Trvalo delší dobu, než jsme přestali machrovat a nandali jsme sněžnice. Nechtělo se nám s nimi totiž lézt po žebřících...
První žebřík byl přesně za třicet metrů od nandání. Byl pokrytý několikacentimetrovou vrstvou ledu a ve sněžnicích s bodcema pod nohou šel vylézt mnohem lépe než bez nich.

Skoro celou dobu produpával cestu M.i.X nebo Jirka a až ke konci jsme se začali pravidelně střídat. Já šla předtím skoro pořád druhá a hodně mě překvapilo, jak pohodlně se jde poslednímu.

Převis, nebo cesta?

Gerda

Za sedlem Medzirozsutce jsme popošli k přístřešku na vaření, kde jsme postavili stany a v přístřešku začali vařit.
Protože jsme měli funkční jen jeden vařič a protože jsme vařili ze sněhu, trvalo to dlouho. Po třetím ešusu jsem si začala připadat jako alchymistův učedník, který se zabývá prefází proměny vody ve víno, totiž proměnou sněhu na vodu.

V noci bylo příjemné teplo. Stačilo šest vrstev a spacák...
Ve vedlejším stanu, kde byli ve třech, prý teplo příjemné nebylo.

Vstávala jsem při východu slunce. Snídaně musela počkat, dokud jsem se dostatečně nevyběhala s foťákem po okolí...
Obloha byla modrá, slunce oranžové, hory zasněžené a třpytivé a údolí se koupalo v ranním oparu.
Při expedici za pěknými fotkami deset metrů od stanu jsem zapadla div ne po bradu do sněhu. Sněžnice i návleky mají něco do sebe.

První ranní

Tábořiště

Před odchodem

Ranní opary nad údolími

Zpočátku jsme šli lesem. Modrou jsme potkávali dost náhodně a většinu času jsme cestu určovali podle sněhové návějky a zaječích stop. Svah do boku byl prudký a místy byla cesta trochu krkolomná, ačkoliv oproti předchozímu dni se šlo lépe a rychleji.

Lesem po zvířecích stopách

Na sedle

Na sedle Medziholie byla spousta lidí bez sněžnic, se sněžicemi, se skialpy a se psem. Po krátké pauze na jídlo (krátké asi tak, jako by bylo pod nulou a foukal nepříjemný vítr,) jsme se vydali dál.

To už bylo do kopce a střídací systém při prošlapávání cesty se tam lehce naboural. Sníh byl hluboký a kleč zrádná (a skialpinista chudák).

Qua vadis?

Klečí a pralesem

Hřeben pak už byl naštěstí dost vyfoukaný a sníh se tam moc nebořil. Výhled za to stál...

Ohlédnutí za Vel'kým Rozsutcem

Roháče

Na Stoh

Stoupání

Na vrcholu

Vrcholové panorama

Ze Stohu jsme se vydali po hřebeni na Poludňový grúň, což nebylo bez půvabu, protože jsme vyrazili špatným směrem. Takže zpátky kus nahoru a podél tyčí...

Omylem jsme začali sestupovat vpravo, naše cesta vedla vlevo

Před Poludňovým grúněm

Večerní opar

Večerní Fatra

Večerní Klára

Klesání byla zpočátku psina, na sněžnicích se totiž skvěle klouže, ke konci už ale bylo jen namáhavé a úmorné.
Už při čelovkách jsme sklesali po žluté k vlekům a s přátelsky houkající rolbou v zádech jsme došli k horní stanici lanovky mimo prevádzky, kde jsme - již za hluboké tmy - pro ten den skončili.

Poprvé v životě jsem dělala záhrab na stan!
Poprvé v životě jsem byla na kole od lanovky!

Večerní šaráda s vařením ze sněhu byla ještě lepší než předchozí den, protože byla větší zima.
(Ale brandy přes noc nezmrzla.)
(Ale roztok na čočky přes den zmrzl spolehlivě.)
(Poprvé v životě jsem spala přes noc v kontaktních čočkách!)

Kuchyně v prevádzce

Jsem jen zpovykané panelákové dítě, kterému na zimní spaní nestačí ani péřový spacák. Času na meditaci a osobní sebereflexi jsem měla v noci nádhernou spoustu.

Vstávala jsem v půl deváté, kdy slunce osvětlovalo vrcholky hor, ale nás v údolí oblažoval svou přítomností pouze ledově ostrý vítr plný prašanu.
Uvařila jsem ovesnou kaši, dodělala čaje do termosek a do ešusu a tím dopotřebovala benzín.

Kuchyně ráno

Ložnice

"Váš stan je unaven," zahlásil o hodinu později M.i.X, když už byli všichni na nohou. Náš stan ležel sklopený na zemi a zjevně se mu tak líbilo.

Do Štefanové to bylo kousek lesní cestou z prudkého kopce. Tam jsme sundali sněžnice a už je nenasadili.
Po žluté jsme prošli k rozcestí v Dierách a Novými Dierami jsme došli na místo, které jsme už znali, a za chvíli jsme byli v Bielom Potoce.

Ve Štefanové

Žebříková akrobacie

Klouzalo to pořád

...především proto, že vše bylo pokryté souvislou vrstvou ledu

Poslední ohlédnutí...

...a pryč.

V kolibě Diery jsme se nacpali polévkami a haluškami, dopochodovali na autobus do Terchové, v Žilině se v Mexico baru nacpali burrity, tacos, burgery a nachos, ve vlaku jsme ukořištili poslední lůžka na celém široširém světě a v pondělí ve čtyři ráno jsme zoufale pobíhali po Praze a snažili se dostat každý jinam, všichni ale do tepla postelí.

Závěrem bych ráda poděkovala za (časově limitovaný) sponzoring celé akce:
Hance za sněžnice,
Věře za stan,
Ivče za lopatu,
Ondrovi za vařič,
mámě za spacák,
tátovi za karimatku.

(Fotky jsou od Lukáše a z Jirkova foťáku v jeho nebo mém držení.)
Upravený článek byl se souhlasem použitý zde.