rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Jaro pod Dachsteinem

pise.cz/img/298755.jpg" alt="IMG_0341">
Kopcovaté planině

(Když jsem fotila na režim krajina, byl modrý sníh, a když na režim
sníh, byla bílá obloha. Ano, mohla bych vyvažovat bílou pro každou
část každé fotky zvlášť, ale hodlám do důchodu stihnout i jiné věci.)

Západem slunce jsme se kochali na jednom z kopečků a slunce za obzor zasvištělo hrozně rychle, člověku to vůbec nepřijde, dokud to nesleduje v přímém přenosu a v očekávání výrazného poklesu teploty. Za ideálním místem na stan jsme ještě kousek popošli, protože si Jirka přál mít od vchodu výhled na dachsteinskou skalní skupinu, a tak se také stalo. Sníh stačilo udupat, lopata letos vůbec nepřišla ke slovu, a zatímco Jirka sváděl lítý boj se stanem, já si dělala sněhové bábovičky do ešusu.

Letos jsme s sebou vzali plynový vařič a bomby se zimní směsí, na které jsem byla skutečně zvědavá. Jako jo, vím, že by to teoreticky mělo fungovat, ale očekávání jsem měla nízká - a žádné ohromení se nekonalo. První ešus (na velké bombě) roztavil sníh a začal vařit plný ešus vody asi za dvacet minut, ale u všech dalších už samotné tavení sněhu na vodu trvalo alespoň půl hodiny, a protože nejsem zrovna proslavená svojí trpělivostí, nebyla voda na čaje a polívky tak vroucí, jak by si asi přála být.

Západ slunce

V podvečerním světle

-
Běžím!
...
A přestaň mě fotit a pojď mě zvednout, ať si neumažu ruce od sněhu!

Než jsem dovařila, připravil Jirka ve stanu ležení, a tak jsem mohla bez dalších průtahů zalézt do spacáku. Velebím Jirkovu maminku za péřové botičky, které jsem od ní loni dostala k Vánocům, protože mi prsty u nohou po celodenním mrznutí rozmrzly do dvaceti minut, i když to teda bolelo hodně. To byla ta příjemnější část večera. Potom jsem ležela ve spacáku a nevycházela z údivu, že s mým krevním oběhem opravdu nastala chvíle, kdy byly jedinou částí těla, na kterou mi bylo teplo, nohy. To se ještě nestalo. Z údivu jsem nevycházela mnoho následujících hodin, protože mi zima nebyla sice nesnesitelná, ale dost nepříjemná na to, abych neusnula.

Také jsem si opět rozšířila obzory, co se mrznutí tekutých a polotekutých směsí týká. Třeba roztok na čočky zmrzl, až když jsem ho začala nalévat do pouzdra. Zajímalo by mě, jestli jsem si tudíž nalila koncentrovaný tělový roztok, zatímco zmrzla jen odseparovaná voda, ale oči nehlásily žádnou odchylku. Večer měl taky moc zajímavou konzistenci krém na ruce, neboť z tuby lezla mastná pasta, obsahující ledové krystalky. (Ráno už z ní nelezlo nic.) Nejvtipnější ale byly špunty do uší, ztuhlé tak, že nebyla nejmenší šance je vymodelovat, a tedy použít.

Kolíkuj, jak umíš

Bábovičky

Na další cestu jsme vyráželi v devět. Cestou na Hirzberg nás předjížděli dva skialpinisti, první lidi, které jsme tu potkali. První z nich se mě - asi v deset dopoledne - ptal "schon müde?", tak nevím, co si o mně myslel.

Na Hirzbergu (2051 m. n. m.) jsme byli v poledne. Lidí tam bylo spousta, všichni na skialpech, ani se jim nedivím, zdejší terén je tu na ně jako dělaný. Na vrcholku mocně fučelo, takže jsme se nezdržovali, jen jsme si cvakli obligátní vrcholovku z natažené ruky a spěchali dál, že si někde v závětří uvaříme čaj, protože jsme termosku vypili k snídani.

Jenže vítr se už neutišil, takže i vaření jsme zkrátili na nezbytné minimum.

Cestička

Z bezejmenného vrcholu

Stoupání na Hirzberg, na obzoru už je vidět kříž

Obligátní vrcholovka
(jediná, kterou jsem ochotná zveřejnit, protože ještě tolik nepřipomínáme vařené raky)
((a jestli mi chcete udělat radost, zaóchejte nad mými novými Julbo brýlemi od Jirky :-) ))

A samozřejmě nezbytné vrcholové panorama

Ale dál - to byla krása! Všechny ty kopce a kopečky, po kterých jsme chodili, vypadaly jako z nějaké pohádkové miniatury, do toho tisíc odstínů bílé, slunce celou krajinu pod námi i kolem nás do nejmenších detailů vystínovalo, modrá obloha, sluníčko, sem tam nad obzorem přeletěl horkovzdušný balón nebo paraglide a prostě ách a óch. Tohle byl už úsek, který jsme předloni nešli, a kam se na to hrabala kterákoliv část tehdejší cesty.

Nebylo mi tedy moc jasné, podle čeho se vlastně Jirka za Hirzbergem zorientoval, protože tam skialpové stopy vedly všude, ale pravdou je, že jsme šli celou dobu dobře. Jirka mi pořád ukazoval kopce a sedla, přes které půjdeme, a já jen tiše trpěla při představě, že chodíme pořád jenom nahoru a že všechny ty zdolané výškové metry na konci sjedeme lanovkou, ale on ten sníh hodně klamal a všechny ty kopce byly blíž, než se zdálo, a tedy i nižší, než se zdálo, a vlastně to bylo celé hrozně příjemné.

Kolem Napfenkogel (2032 m. n. m.) byly nádherné sněhové duny jako vystřižené z knihy o Sahaře v černobílém provedení.

Stíny a návěje

Plastično

Mezi dunami

Cestička

S Dachsteinem v pozadí

U Heilbronner Kreuz (1959 m. n. m.) jsme se zapsali do vrcholové knížky a začali řešit, co dál. Bylo ještě brzo, necelé čtyři, ale pořád vál ostrý a studený vítr, kvůli kterému se nám nechtělo stavět stan na náhorní plošině. Rozhodli jsme se proto vyrazit na vrchol Krippenegg, který už je součástí lyžařského areálu a odkud bychom pak na Krippenstein vyjeli vajíčkem, (přičemž z Krippenstein bychom pokračovali druhou stranou jiným vajíčkem dolů na místo srazu s posádkou auta,) a doufali jsme, že tam bude nějaká chata, na které se budeme moci ubytovat.

Jenže chatka na dohled od kříže, kolem které jsme šli, byla útulna! Prázdná jen s lavičkou a navátým sněhem u zadní stěny, ale nefoukalo v ní. Nejlepší varianta, která se mohla stát. I ten sníh uvnitř byl nebývalý komfort, protože jsme pro něj při vaření nemuseli ven. K večeři jsme si do kaše nakrájeli zbytek salámu a sýru a ještě se dojedli chlebem, a aby se den vydařil v každém směru, postavili jsme si uvnitř na noc stan, abychom si zvýšili tepelný komfort.

Heilbronner Kreuz a Jirka

Dohodli jsme se, že dneska bude vařit Jirka. Statečně roztavil celý první
ešus sněhu, než se odešel hřát na sluníčko do závětří na první schod!

Fůra místa na stan

V noci jsem se vzbudila vedrem!

Ráno bylo uvnitř stanu všechno úplně mokré, což se asi dalo čekat, když jsme neotevřeli okýnka, ale na sluníčku se všechno okamžitě usušilo. Navíc nefoukal vítr, takže ideální den.

(Ještě o chlup ideálnější by byl, kdybychom si vzali opalovací krém, ale člověk nemůže mít všechno. Aspoň teď mají lidi kolem mě důvod se od srdce zasmát.)

Naše chatka

Pohled nazpět k Heilbonner Kreuz

Teď už nebyl důvod jít na Krippenegg, a tak jsme se vydali vzhůru na Krippenstein, odkud už nás čekala jen soustava dvou lanovek dolů. Na to, že bylo pondělí, jsme potkávali spoustu skialpinistů, jeden z nich nás prý dokonce viděl stanovat před Hirzbergem a ptal se, jaké to bylo.

Samotný konec jsme se škrábali po několika sjezdovkách vzhůru, kam jsme dolezli akorát ve chvíli, kdy přijelo vajíčko a z něj vylezli našinci. Doporučili nám vyhlídku 5Fingers, na kterou jsme se neprodleně vypravili. Vzdálená byla asi půl hodiny a vybudovaná byla moc pěkným stylem - šlo o pět lávek vyčnívajících nad skalnatý útes, každá s nějakým svým specifikem. Cestou zpátky jsme se zastavili ještě v kapličce, která je otevřená a minimalisticky (nerozkradetelně), nicméně moc pěkně zařízená. Zvon do ní byl vynesen z Obertraun na památku horského neštěstí, kdy tam zahynul učitel se třinácti žáky.

Scházíme z náhorní plošiny

Větrem ošlehaná pláň

Vrchní stanice vajíčka a planina, odkud jsme přišli

Hallstätter See

Růžový mafián sbíhá k vyhlídkovým plošinám

5Fingers

Kostelík a Dachstein

Nakonec jsme se ještě jednou sešli s ostatními v restauraci, kde jsme své dosud nulové výdaje poněkud zatížili, a pak už nás lanovka (zadarmo, na lidi, kteří chtějí jet jen dolů, tu asi nejsou zvyklí) svezla na parkoviště k autu...

Předposlední vlak z Veselí do Prahy jsme stihli s dobře tříminutovou rezevou.

(Použité fotky jsou dílem obou dvou. Jednoho dne budou panoramata proklikávací k větším verzím, ale na mém webzdarma účtu už na ně není místo, takže to hned tak nebude.)

Zpět na hlavní stranu blogu