rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Totes Gebirge na sněžnicích

cz/img/337166.jpg" alt="DSC02445">
Po nás zůstává vyšlapaná cestička ve sněhu
(fotili Standa nebo Erika)

A otevírají se nám lepší a lepší výhledy

Zajíc je kámoš! Ale chuť jsem na něj měla taky.

Procházeli jsme kolem malebných chatek, u kterých jsem se i se sněžnicí propadla nad kolena. On tam byl asi močál? Z výšky to tak rozhodně vypadalo.

Skrze stromy jsme viděli nějaké zvíře, snad kamzíka, a docela zblízka i bílého zajíce.

Ze skialpové stopy jsme za malebnými chatkami odbočili a já pak šla většinu času první a prošlapávala neporušený sníh. Moc mě to bavilo, byl sypký a hezky chrastil, navíc nebyla ta propadající se vrstva moc hluboká, takže to ani nebyla dřina.

Později odpoledne jsme si udělali u krásného výhledu dlouhou pauzu, kdy jsme znovu dovařili čaj do termosek, snědli hromadu jídla a slunili se v slunečních paprscích. To se mi moc líbilo, jak byl ten výlet pohodový a užívací!

Vpodvečer si Standa v zalesněném kopci nad námi vyhlédl hezkou chatku, ale až k ní jsme nedošli - potkali jsme jinou, a ačkoliv byla zavřená, měla otevřený vstup na půdu, kde bylo dost místa na spaní. Jé a jé! Standa tam podlahu pokladl prkny, abychom získali dostatečně velkou plochu neomezovanou trámy, já tam pak jehličnatou větví zametla, na verandě jsme uvařili další čaje a k jídlu luxusní hovězí stroganoff a pak ještě čínské polévky... no jako dobře jsme se měli.

Zato noc... chudák Standa, ten si užil se dvěma babama :) Noc totiž probíhala tak, že mě nejdřív probudila myš, která mi lehce poťapkala po tváři, což mě donutilo se ze spánku vymrštit do sedu a okamžitý přechod k bdělosti okomentovat lehkým výkřikem, pak dostala ve spacáku klaustrofobický záchvat Erika a nakonec mě znovu probudila myš, která mi tentokrát přeběhla podélně po spacáku. Standa mi pak tvrdil, že to nebyly myši, ale že mě švihnul rukáv mikiny, kterou si v noci svlékal, protože bylo teplo, ale moc mu nevěřím.

S námi někam jet je totiž radost!
(fotil Standa)

Bivakovací chatička, Erika vykukuje z okna půdy, kde jsme spali
(fotil Standa)

Večeře
(fotil Standa)

Standovi se asi hodně nechtělo spát znovu pod širákem, když dokázal vykouzlit něco takového
(fotil Standa)

A ta noční obloha! Při čištění zubů jsem i viděla jasný žlutý meteor se stopou...

Nicméně jsme se všichni vyspali výborně - aby ne, když jsme šli spát v osm. Ani ráno jsme nic neuspěchali - protože jsme k snídani dopili dvě termosky, navařili jsme ještě čaj a pořádně se najedli, než jsme opustili chatku a nalehko vyrazili vstříc vrcholům.

Vybrali jsme si vršek, kam chceme vylézt, čistě od pohledu, a šli na něj napřímo, cestu jsme vybírali pouze podle toho, aby byla schůdná. Kopec to ovšem byl úchvatný, přemýšlela jsem, že kdybych se překlopila dozadu, tak bych skotrmelcovala až dolů. Nicméně tak moc do kopce jsme šli jenom na předvrchol, pak se terén úplně změnil: z krpálu a lesa jsme vyšli na houpavé planinky bez stromů a s úchvatnými rozhledy do okolí.

(Teda že o těch výhledech pořád tak mluvím... ale když ony vážně braly dech!)

Hodně tam foukal vítr, prochladli jsme všichni, a to i přesto, že jsme s sebou vzali jeden batoh s rezervním oblečením - mě od dooblékání ale třeba odradila představa, že bych se na chvíli musela nejen přestat hýbat, ale dokonce si i sundat vrchní neprofouknutelnou goráčovku. To tak!

Na vrchol to pak byl jen kousek. Kdybychom chtěli výš, museli bychom už příliš daleko.

Chvíli jsme se tam kochali, fotili a tak všelijak jinak byli plní dojmů, ale ledový vítr nás nenechal v klidu příliš dlouho. (Ono už jenom vyfotit tu společnou fotku byl problém, když hrozilo, že vítr smete foťák pryč.)

Lezeme do kopce... hodně do kopce
(fotil Standa)

A už se vlníme k vrcholu
(fotil Standa)

Jsme tu! Jupí!
(fotil Standa)

Tady už nás předběhl bělokur...

...ale i jiné výhledy stály za to.
(fotil Standa)

Vrcholovka!
(fotil Standa)

Jupí! Cesta dolů!

Cesty dolů jsou totiž vždycky nejlepší - a na sněžnicích se dá tak báječně klouzat a běhat v hlubokém sněhu, padat a všelijak jinak si to užívat! Nechala jsem Eriku a Standu nesportovně za sebou a šla jsem ničit nepodupaný sníh sama, tomu totiž nešlo odolat. Stejně jsem tam nebyla první, bělokuři, zajíci a jiná havěť ho zdupala už přede mnou.

Chvílemi to bylo hodně z kopce, ale nejvíc mě stejně bavily kaňony a údolíčka, kterými jsme procházeli - moc ráda hledám nejlepší cestu, abychom se neobjevili někde nad útesem a nemuseli se vracet. Terén, kterým jsme šli, ale měl i své stinné stránky - pod námi rostla kleč, a jak známo, do té se člověk snadno proboří. Když se to stalo Erice - zajela do sněhu poctivě po pás, musela jsem jí pomoct ven, protože byl sníh příliš kyprý a sněžnice se jí zahákly za větve. Jo, pro klaustrofobika zážitek jako stvořený!

Ale zbytek byl úchvatný, hlavně ty sjezdy. Trochu jsem záviděla skialpinistům, které jsme potkávali, ale sněžnice taky dobrý.

K chatě jsme doklouzali dvě hodiny po poledni a ještě jsme si na cestu uvařili čínské polévky a další čaj, vodu na základ rozpouštění sněhu (aby se nepropálilo dno) Erika nachytala z odtávající střechy. Bylo tak teplo, že rampouchy už beze zbytku zmizely...

Cesta s batohy k autu už nebyla tak euforická jako předtím. Navíc jsme ještě přibrali do svých batohů se Standou nějaké Eričiny věci, protože nás čekala další prudká klesání, na která si ještě nestihla zvyknout, (ne, nováčky nešetříme,) tak aby to měla jednodušší, a já se kvůli těžkému batohu natáhla asi pětkrát, jak se mi vždycky zabořila sněžnice hlouběji, než jsem čekala. A kotníky jak mě bolely!

Ale protože jsme šli dolů přímo, byli jsme na silnici za zákazem vjezdu hned a k autu už to byl jenom kousek.

Cesta z vrcholu

Klesáme do údolí
(fotil Standa)

Tak takhle se prý láska k výletům na sněžnicích netvoří...

Sjezdový terén

Tady už jsme těsně nad údolím s autem...

...od kterého nás dělí jenom Salza.

Byl to nádherný výlet!

(fotila Erika)

Zpět na hlavní stranu blogu