rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Přechod Raxalpe na sněžnicích

pise.cz/img/336650.jpg">
A já tam taky byla!
(fotil Honza)

Ta krajina se tak neuvěřitelně leskla...

Od lanovky jsme se vydali k Otto-Schutzhaus (1642 m. n. m.). Oba dny fučel silný vítr, ale bylo vážně moc krásně, takže když ostatní v závětří u chaty svačili, nasazovala jsem si ještě rychle kontaktní čočky, abych mohla mít sluneční brýle. O kus mapy dál na Neue Seehütte (1643 m. n. m.) jsme se naobědvali, což u mě a Honzy zahrnovalo pár minut na chleba nebo rohlík s něčím navrch, zatímco Alfík se vytasil s Jetboilem a uvařil si čaj. Ale protože jsme dostali taky a protože byl dobrý zázvorový, nezlobili jsme se.

Dál už byly svahy hodně vyfoukané a my jsme kličkovali mezi klečí a hledali tyče.

V mapě jsme při obědě vyčetli, že půjdeme přes Raxmoahütte (aka Hans-Nemecek-Hütte, 1850 m. n. m.), která by měla být bez obsluhy, ale otevřená veřejnosti, a těšili jsme se, že by tam třeba šlo přespat, ale byli jsme zklamaní, uvnitř byl nápis v mnoha jazycích včetně češtiny, že jde o nouzovou chatku pro horolezce a že se v ní nemá mimo případ nouze spát.

Tou dobou zrovna venku fičelo velmi mohutně, tak nám to bylo trochu líto, ale vyrazili jsme dál, pomalu už hledat místo na stany.

Hans-Nemecek-Hütte na obzoru

Tady už jsme skoro u ní

Nakonec jsme vybrali místo jen o kousek dál na planince mezi klečí, kde tolik nefoukalo. Myslím, že teprve tam se ukázalo, že týmy byly dobře zvolené, protože zatímco tým E (Ela-Ebřík) měl odházené místo a postavený stan do půl hodiny, tým A (Ajka-Alfík) hloubil záhrab a stavěl opevnění proti větru a případnému útoku armády nějaké menší země ještě v době, kdy my jsme už byli po jídle a kecali před spaním. Jako jo, měli věžičku, co vůbec nebyla věžičkou, to se jim zas nemůže sebrat...

Hrozně špatně se mi nafukuje karimatka, ale nevím, jak ji mám reklamovat, když s ní mám problémy, pouze pokud ji nafukuju při teplotách kolem nuly a nižších?

Vařil Honza, to se mi na výletě nestalo už léta, že bych to nebyla já. A jím víc než Ivana, takže se chudák nenajedl tak, jak je zvyklý.

Odchod z Hans-Nemecek-Hütte vstříc zapadajícímu slunci

Tady už hledáme místo na stan

Vega mezi stromky

Velryba s opevněním

Odchod jsme stanovili na osmou, myslím. V noci bylo zataženo, takže nebyla zima, ale foukal vítr, takže se nerosil stan, to bylo hrozně super, balit ho ráno suchý.

Ráno bylo zataženo, a když jsem prohlásila, že Norové hlásili jasno a že se to protrhá, dostala jsem přednášku o vysoké oblačnosti a meteorologii obecně a poraženecky jsem si převlíkla plátěné kalhoty za membránové. Protože se ale přes den slunko na chvíli ukázalo a protože nic nepadalo, cítím se v tomhle jako vítěz. (A v membránových kalhotách mi bylo i na větru příjemné teplo.)

Zamířili jsme na Karl-Ludwig-Haus, protože jsme nutně potřebovali dobýt Heukuppe (2007 m. n. m.), nejvyšší horu v Raxalpen. Cesta mi přišla náročná, hodně se chodilo šikmým svahem a dost z toho bolely kotníky. Navíc jsme tam přecházeli jedno místo, které bylo hodně svažité a pokrýval ho sypký sníh, to byla hrozná psina pozorovat ostatní.

Ano, to je to místo

Od Karl-Ludwig-Haus nás dělí už jen jediné údolí...

...a několik kamzíků.

Alfík už jde

Kostelík z roku 1936.
'Allen gefallenen Bergsteigern', 'Allen die den Berg Tod fanden'...
Jména byla vyvěšená na tabulkách z boku a bylo jich hrozně moc.

Na Karl-Ludwig-Haus jsme nechali kromě batohů i Alfíka, kterému se nahoru na Heukuppe nechtělo. Po návratu jsme ho našli ve winterraumu zalezlého ve spacáku (Sir Joseph 1500! nemohla bych se nějak dostat do závěti?), takže asi moc netrpěl.

Na Heukuppe byl provoz. Ačkoliv jsme během dne potkali několik lidí na sněžnicích (a jednoho v mačkách a se sněžnicemi na batohu), nejvíc tu bylo skialpinistů. Když jsem viděla, jak strmé svahy sjíždí, moc a moc jsem záviděla.

Na Heukuppe hrozně foukalo, svítilo sluníčko a byl tam nádherný výhled. Viděli jsme sousední Schneealpe, původně vybrané Veitschalpe a v dálce i takový ty vysoký hory a kromě toho všechno spoustu kopečků bez sněhu a byla to fakt paráda.

Stoupání k mohyle na Heukuppe

Výhledy k Schneealpen a Veitschalpen
(panorama je proklikávací k větší verzi)

Obligátní vrcholová společná
(fotil náhodný kolemjdoucí Honzovým foťákem)

 A ještě jedna s mohylkou při sestupu

Z Karl-Ludwig-Hause jsme se kus vraceli po vlastních stopách, vlastně asi až na Schneekogel, odkud jsme chtěli pokračovat dál k Habsburghaus (1786 m. n. m.). V mapě tam byla značená zimní cesta, na ukazateli směr taky byl, akorát tyče jsme trochu postrádali... Chvíli jsme se prodírali klečí směrem k chatě, až nám cestu přehradilo strmé údolí, které jsme potřebovali překonat a do kterého bych byla ochotná sjet po zadku asi jenom já. Byla jsem přehlasovaná, obejdeme to po tom vysokém hřebenu vzadu...

Na hřebeni tyče byly a navíc jsme vlastně nemuseli k Habsburghaus vůbec zacházet, mohli jsme jít přes tu pláň...

Ano, tu pláň. Tu pláň. Nádhernou, otevřenou, nepošlapanou a absolutně dechberoucí. Nejkrásnější místo výletu. Byli jsme z ní tak moc nadšení, že jsme jí pokračovali dál a dál, i když už jsme po ní vůbec jít neměli, ale koho to štve, když byla tak krásná, žejo. Vážně, jeďte do Raxalpe. Ještě teď jsem z ní úplně vedle.

Tady už vcházíme...

...a dá se říct, že se nám tu líbí.

Protože ta pláň...

...ta pláň...
(panorama je proklikávací k větší verzi)

...je nádherná.
(panorama je proklikávací k větší verzi)

Hrozně mě tam fascinuje ta rozlehlost...

...a volnost.

(Což je asi z množství fotek znát.)
(fotil Honza)

Na správnou cestu jsme se pak probíjeli skrze kopečky a kleč někam víc do prava, kluci se na tom shodli a fakt to fungovalo. Sledovat ty jejich debaty - o čemkoliv - byl fakt zážitek, to jsme vždycky s Ajkou jenom zíraly... ale jako dohodli se, ať šlo o cokoliv.

Sklesali jsme na chatu Gloggnitzer Hütte (1550 m. n. m.), kde jsme se uvnitř ještě najedli, měli ji zrovna půjčenou nějací družní Rakušani, a pak už jsme šli ukrajovat výškové metry, protože jsme měli auto o tisíc metrů níž a výlet končil.

Tady mají kluci takovou pěknou novomanželskou debatující fotku

To už se kluci shodli na směru, takže se teď traverzy vyhýbáme skalám pod sebou

 A tady klesáme z planiny dolů. Tam úplně dole, to je Alfík, kterého bavila i ta bloudící část.

Gloggnitzer Hütte

Ta cesta dolů byla náhodou moc pěkná, jenom to prostě bylo tisíc metrů, a to je vždycky pruda. Šlo se zpočátku údolím, které se postupně změnilo v soutěsku, a do toho se stmívalo, konec už jsme šli na čelovky. Kousek pod chatou už vymizel sníh, takže jsme sundali sněžnice, což jsme samozřejmě neměli dělat, protože ho za zatáčkou už bylo zase do půl lýtek, ale projít se dalo a komu by se chtělo znovu obouvat.

Potkali jsme protichodce v pohorách, který prohlašoval cosi o tom, že by chtěl ten den dojít až na Habsburghaus. Zbývala mu hodina světla, a tak jsme mu to rozmluvili. Nakonec se debata zvrhla v óchání nad tím, jací jsme drsňáci, že spíme venku, a ve chválení českých outdoorových značek - Pinguini, Tilaci, co dostaneme za reklamu? A samozřejmě klasické 'když potkáš v zimě někoho se stanem, je to Čech nebo Polák'.

Klesáme...

...sundaváme sněžnice...

...a trochu toho litujeme.

Místo na táboření jsme našli až pár set metrů od silnice, ale do té doby opravdu nebylo nic, a to ani přímo na cestě. Ani tohle nebyl vrchol luxusu, ale oba stany bylo kam dát, takže jsme měli radost.

Tou dobou už jsme měli málo vody a kolem nebyl sníh na tavení, takže Honza rozhodl, že vařit nebudeme, ale protože jsem se celý den těšila na teplé večerní jídlo, tvářila jsem se tak nešťastně, že jsem dostala od dvojice A hrneček polívky. Byla moc dobrá. 

Na noc jsem se moc neoblíkala, vždyť jsme v pěti stech metrech, před výlezem do hor jsem v téhle výšce spala na nenafouknuté karimatce... no jako asi nejsem dost drsná, ale po hodině klepání kosy jsem si tu vložku do spacáku vzala. Honza v tu chvíli něco říkal, tak mi bylo jasný, že si asi stěžuje, že ho budím, a vyndala jsem si špunty z uší, a on mě upozorňoval na houkání puštíka. Jů. Sám pak slyšel ještě štěkat výra, ale to jsem já už zaspala, protože ta vložka do spacáku je úplně skvělá. (Že jsem ho budila, si Honza stěžoval až ráno. Prý jsem do něj celou dobu kopala. Když já nerada, já spala...)

Společenské podvečerní žití

Ráno jsme stanovili odchod na půl sedmou, protože jsme nechtěli být takhle přímo u cesty viděni, přece jen se tu tábořit nesmí. Na silnici jsme byli za chvilku, Honzovi zastavilo první auto, na které mávl, a on se tak vrátil se svým autem jen chvíli po sedmé.

Ten den se už mělo v horách kazit počasí, což jsme zezdola zhodnotili jako pravdivé tvrzení, a tak jsme se už jen zajeli podívat do Semmeringu na viadukty a vláčky. Viaduktů je tam všude kolem velká spousta a jsou hodně monumentální, ty se líbily i mně.

A pak už jsme jeli domů, jen se zastávkou v Lomnici nad Lužnicí na jídlo ve třetí cenové.

Viadukty u Semmeringu
(fotil Honza)

Výlet se vydařil, si myslím. Raxalpe jsou nádherné, totiž. (To akorát já z nich teď dostávám osypky, a přitom není nikdo povolanější, aby vyřešil můj problém, než já, když jsem studovala češtinu a němčinu zároveň. Ale jde o to - jak zacházet s německým názvem v českém textu při skloňování? Osobně jsem pro nominativ, genitiv a akuzativ používala základní tvar Raxalpe a pro dativ plurálové Raxalpen, ale není to trochu úchylné, když to používám v českých větách?)

Jo, o čem jsem to...

Výlet se vydařil, si myslím. Raxalpe jsou nádherné, totiž, a celou dobu jsme se tam bavili velmi dobře. Počasí vyšlo pěkně, sníh jiskřil a ta planina!

Tak někdy zas.

(fotil Honza)

(Pokud není uvedeno jinak, fotky jsem fotila já.)

Zpět na hlavní stranu blogu