Kniha obsahuje Arbesovu korespondenci z let 1867-1892 . Je dělena do tří oddílů. První oddíl zachycuje běžný život na Smíchově, druhý oddíl obsahuje korespondenci, kterou vedl během třinácti měsíců ve vězení, a poslední oddíl jej ukazuje jako nekorunovaného krále české bohémy sdružené do společnosti Mahábháráta, která se scházela v malostranské pivnici U svatého Tomáše.
Sestavila Jaroslava Janáčková.
Jakub ARBES: Romaneto v listech. Praha: ARSCI, 2010. ISBN 978-80-7420-006-9
Co jiného než karikatury by mohlo vzniknout při pravidelných hospodských
setkáních Jakuba Arbesa, Mikoláše Alše, Karla Krejčíka a dalších?
Korespondence známých, ale nečtených umělců je většinou pro náhodného čtenáře nudná. U tohoto výboru z korespondence tomu je nejinak.
Já se Jakubem Arbesem zabývám poslední tři roky pro zábavu a poslední dva měsíce velmi intenzivně z povinnosti a tak na korespondenci nahlížím z jiného úhlu - a nesmírně se u ní bavím.
Jaroslava Janáčková jednotlivé oddíly opatřila skvělými průvodními texty (Jaroslava Janáčková je vedle Karla Krejčího největším znalcem Arbesa), které přibližují dobu i jednotlivé události, kterých se dopisy týkají.
Text je i opatřen fotografiemi tehdejšího Smíchova (kde Arbes prožil celý život a o kterém psal), mapami a fotografiemi rodiny, v poslední části také malbami, které vznikaly U svatého Tomáše nad pivem. (Velikán českého umění Mikoláš Aleš, ke kterému všichni vzhlížíme jako k modle a nic moc o něm ze školy nevíme, byl členem Mahábháráty a stejně jako ostatní dřel bídu z nouzí. Právě on tam často kreslil různé karikatury nebo tváře kolem sebe.)
První oddíl obsahuje první dopisy Janu Nerudovi, se kterým se Arbes seznámil jako se svým suplujícím učitelem na reálce. Z prvnotního obdivu a úcty se brzy stalo pevné přátelství, které přetrvalo do konce života.
Zde se také dozvídáme, že Arbesa lákal jeho bratranec Petr Šafařík do Ameriky. Arbes nabídku zvažoval, ale měl v Čechách rozdělaných příliš mnoho projektů, než aby ji přijal.
Nakonec přijal Jakub Abres místo redaktora ve Vesně kutnohorské, kde mohl mít poprvé vlastní byt a dobrý plat, brzy dal ale výpověď. Podle rozčilených dopisů to bylo proto, že mu pořád někdo stál za zadkem a koukal pod prsty.
Jakub Arbes se poté stal r. 1868 odpovědným redaktorem v Národních listech, které stály v čele opozičního tisku. Práce to byla nevděčná - obviněn byl asi stokrát, před soud předvolán šedesátkrát a souzen padesátkrát. Ve vězení byl třikrát, jen jednou ale na více než pár dní.
Do vězení v České Lípě dostal předvolání roku 1873. Strávil tam 13 měsíců.
Příklad kusu dopisu (náhodou oskenovaného s obrázkem na protější straně)
od Jakuba Josefíně Arbesové. Líbí se mi Arbesův pragmatismus, se kterým
své ženě vysvětluje všechno, co by ji mohlo uvést do rozpaků při cestě do nového
bydliště v KH. Nutno dodat, že se tam příliš neohřáli, J.A. podal výpověď záhy.
Druhý oddíl je z mého pohledu nejzajímavější, neboť nejlépe zobrazuje podmínky vazby politického vězně a podmínky šestičlenné rodiny (Arbes, jeho žena Josefína, dvě malé děti a Arbesovi staří rodiče), která náhle přijde o hlavního chlebodárce. Z dopisů od Arbesovy ženy skutečně mrazilo. Hlady netrpěli, měli naštěstí přátele, kteří jim byli ochotní půjčit, a i Arbes dostával stále nějaký plat. Přesto Josefka měla za celý den jen kafe a krajíc chleba, když děti zrovna nebyly nemocné a jedly hodně, atd. atd. Ještě se na ni sousedé a známí dívali skrz prsty, když si třeba koupila nové šaty (z potřeby), protože měli za to, že tyje ze slávy Arbesova věznění.
Ve vězení měl zařízenou i tajnou poštu. Pořád váhám, jak pochopit Janáčkovou užitý termín "intimní přítelkyně", kterou se mu stala žalářníkova dcera, která psaníčka posílala. Vzhledem k tomu, jak vzorným manželem i otcem Arbes byl, odmítám připustit, že spolu měli poměr. Kdo ví, kde leží pravda.
Tenhle oddíl se skoro redukuje na dopisy mezi Josefínou a Jakubem Arbesovými a občas obsahuje skvostné perly.
Jakub Arbes píše dceři k svátku:
Taky na Dobnerovic Olgičku nezapomeň. - To víš - ta je taky "na kalendáři" a taky by ráda dostala něco. Ale protože její tatíček není v kriminále jako Tvůj, nepošle jí nic, a proto jí musíš něco koupit Ty.
Josef Arbes Josefíně Arbesové z vězení:
Tím jsem s odpověďmi na list hotov. Však musím ihned dodat, že na mne přece jaksi pozapomínáte. Slibujete sice fotografie, ale neposíláte. Tvoji fotografii chci také, aspoň brzo a pouze poprsí, asi v tom žánru, jako je fotografie Nerudova. ...
Je zajímavý vývoj v závislosti na času. Nejprve jsou dopisy se ženou povrchní, řeší spolu nedořešené věci a vzájemná drobná obvinění, která proti sobě mají. Postupně ale dopisy přecházejí do roviny vystřízlivění, strohých žádostí o balíček knih aj., až končí v rovině stýskací. Arbes byl pragmatik a rozhodně nebyl romantik, ale stesk se v posledních měsících projevil i u něho.
Pro lidi, kteří četli nejen Svatého Xaveria a Newtonův mozek, ale i něco lepšího (tj. kterákoliv jiná romaneta), obsahuje korespondence i zajímavé momenty ze samého počátku tvorby některých romanet. Ve vězení Arbes dopsal Sivookého démona, rozepsal Zázračnou madonu a tento pobyt ve vězení slouží jako inspirace a hlavní kompoziční prvek pro Akrobaty.
Namátkou píše třeba své ženě, že je spokojen s Pepého vysvědčením (ať je to, kdo je to), protože jej nikdo nenaučil se učit, což je největší podmínkou pro dobré známky, takže za to chudák kluk vlastně nemůže. Důležitější je stejně umění pochopit, a ne papouškovat, což ovšem školy opomíjejí. Navlas podobnou úvahu poté použil v úvodu hlavní části Zázračné madony, jen ji vztáhl přímo na sebe.
Taky si píše Josefce o úvod k Elegii o černých očích, že jej hodlá použít jako motto k Zázračné madoně; stále ještě uvažuje, že titul změní na Murillova madona. Mimo korespondenci řečeno - ono motto je v romanetu uvedeno jako "ze staršího rukopisu".
Teprve z korespondence jsem se dozvěděla, že kocour, který hraje jednu z hlavních úloh v Akrobatech, má svůj reálný protějšek. Jakub Arbes opravdu píše dcerce o černém žalářníkovu kocourovi, se kterým se spřátelil a který za ním do cely chodil.
Telegram, který po vyjití z vazby posílá domů, užívá mj. právě i v Akrobatech. "Právě opustím celoroční palác. ..."
Třetí oddíl je krátký a Arbes se v něm ukazuje jako "otec" mladších umělců, se kterými chodili chlastat a kecat do hospody U svatého Tomáše.
Jakub Arbes dostal začátkem prosince 1877 osmadvacetidenní výpovědní lhůtu od svého "přítele" Julia Grégra z Národních listů. Jakub Arbes zareagoval sarkastickou odpovědí, že si cení ocenění, které se mu za jeho desetiletou službu dostalo (Kvůli NL byl např. vězněn v České Lípě) a o týden později ještě jedním dopisem, ve kterém ho žádá o znovuuvážení výpovědi. Mezitím burcuje prostřednictvím přítele Nerudy Spolek českých žurnalistů, aby mu uspořádali sbírku, protože chvíli potrvá, než dostane další práci a plat a musí uživit početnou rodinu. Ta situace mi připadá dost hrozná - Arbes byl člověk hrdý a žádat někoho o podporu ho muselo stát hrozně moc sil.
Pokračuje korespondence s učebnicovými jmény - Karolině Světlé odepisuje vysvětlení, proč nedokončí Epikurejce (dnes známé jako Štrajchpudlíky), s Mikolášem Alšem, Ladislavem Stroupežnickým a Janem Nerudou si píšou o všedním životě, teprve pětadvacetiletý Machar mu píše o svém působení ve Vídni a posléze další přátelské dopisy.
Zajímavé jsou dopisy i od méně známých lidí. Sochař Josef Strachovský píše Arbesovi o půjčku 120 zlatých, aby mohl vystavovat na výstavě, kam je potřeba vstupní poplatek 100 zlatých. Přitom už má rozjednanou práci za 1000-1500 zlatých a další za 500-1000 zlatých, na kterou mu poskytne při půjčce úpis. Vůbec to tehdy bylo pro umělce zajímavé, jak se píše v nejednom dopise:
[...] A zůstanu-li při příkladu již daném (při Strachovském), mohu dodati, že v sobotu například přijel schválně pozdě večer z Vinohrad k Tomáši, aby si od někoho z nás vydlužil - pětku; a v pondělí bral od magistrátu pražského doplatek 960 zlatých za skupení na chudobinci.
My se tu často takovým věcem z plných plic zasmějeme. Jsmeť a zůstaneme v ohledu finančním nenapravitelní. [...]
(J. A. Josefu Severovi, 26. 6. 86)
Zrovna Strachovský je v korespondenci zajímavou a Arbesovi dost blízkou, byť pro dnešní wiki-generaci neznámou postavou. 12. února 1886 umírá manželům Arbesovým jedenáctiletý syn Edgar, o čemž píše Jakub Arbes krátkou zprávu Mikoláši Alšovi. O čtyři měsíce píše Josefu Severovi: [...] Když jsem pohřbil svého Edgara do hrobu svých rodičů a za několik dní zavítal na hřbitov, stál na hrobě bez mého vědomí a přičinění, ba proti mé vůli - pomník, nejkrasší na celém hřbitově v ceně 5-600 zlatých. Jedna z nejlepších prací Strachovského, který v tu dobu - mezi námi pověděno - "protloukal se" jako ubožák. [...]
Příklad několika dopisů z tehdejší doby
A nemohu opomenout jídelníček od Sv. Tomáše. Ceny jsou v krejcarech.
Celkově mi celý spis připadá zajímavý a nejsem s to usoudit, zda je to mou vášní pro Jakuba Arbesa, nebo jestli je opravdu tak dobře koncipovaný. Rozhodně mě ale nadchla nejen samotná korespondence, ale i množství obrazových příloh a průvodní texty.
Koho Jakub Arbes byť jen trochu zajímá, vřele doporučuji k nahlédnutí.