Jaroslava Janáčková: Arbesovo romaneto

To mi řekněte, proč se něco tak geniálního vydává v nákladu pouhých 700 výtisků? Pak jsou na to v knihovnách fronty a jeden se za pokuty nedoplatí, když si to potřebuje nechat dýl...

JANÁČKOVÁ, Jaroslava: Arbesovo romaneto. Praha: Univerzita Karlova, 1975.

Arbesovo dílo zevrubně prozkoumal Karel Krejčí, všechna čest. Publikace Jaroslavy Janáčkové bere Krejčího dílo v potaz, ale neztotožňuje se se vším, co Karel Krejčí postuloval. A protože Jaroslavu Janáčkovou a její práce miluju, moje bakalářka bude vycházet z ní a z Krejčího vezmu jenom vatu o Arbesově životě :)

Obsah:

Úvaha vstupní
- O tématu
- O východiscích

I. Podoby žánru (Popis a rozbor)
- Obrysy žánrové struktury
- Postavy
- Děj
- Čas
- Prostor
- Příznaky žánru
- Obměny

II. Dobové prameny (Společenské souvislosti v životě žánru)
- Fejeton – humoreska – epizoda z románu  
- Na vlnách dějin  
- V beletrii pro každého

III. Trojí literární inspirace (Vývojové kontexty)  
- Obrana "nerudismu”  
- Odlišnost Arbesova vypravěče
- Setkání s Poem  
- Odlišnost epického příběhu  
- Konfrontace s Gogolem  
- Na pomezí

IV. Krystalizace textu a jeho působení (Osudy Kandidátů existence)  
- Hledání začátku  
- Žánrový tvar  
- Společenské působení v ohlasu

V. Trojí konkretizace (Na vrcholu a v ústupu)  
- Žánr moderního realismu  
-  Mezi realismem a romantismem  
-  Tváří v tvář nové modernosti

Úvaha závěrečná
- V zúžených prostorech  
- Využití a napodoben

Mě v omezeném čase, který jsem měla na prostudování, nejvíc zajímala kapitola " Podoby žánru (Popis a rozbor)", ze které jsem udělala krátký výtah.

Potěšilo mě, že jsem knížku našla v elektronické podobě v balíku jí podobných na Uložto.cz - tady, dokud nezmizí.

Obrysy žánrové struktury

Romaneto je žánr tematický, popíšeme ho tedy pomocí postav, děje, protoru a času.

Postavy
Zdůrazňuje proces výpovědi, spočívá na - mnohdy subjektivních - výpovědích vypravěče. Zpočátku převládá nazírání zvnějšku, postupně se zvnitřňuje a epilog ústí ve vylíčení vnitřního rozpoložení vypravěče. Vypravěč je intelektuál a většinou novinář, jeho výchoiva není vychovatelská, ale pouze informující a komentující.
K postavám a symbolům s nimi spojeným odkazuje většinou již název romaneta. Bývají to osoby znalé bídy, siroby, existenční závislosti a nesvobody a usilují o vymanění se ze svých pout. Informace o postavách jsou vágní a občas vyvstanou pochyby o jejich identitě, čemuž dopomáhá i malá frekvence vlastních jmen. Označovány bývají často obecně - vztahem postavy k mluvčímu (přítel), rodem (muž), společenským postavením (státní zástupce) nebo dominantním rysem (zrzoun). Často vlastní jména i hlavních postav zcela chybí.
Výrazným rysem romanet je společenská determinace postav. Postavy ve snaze uniknout ze špatných sociálních podmínek často vběhnou do lěček ještě krutějších. Další determinace bývá životní - smrt.
Promluvy nejsou individualizovány a jazyk je stejnorodý. V textu je užito ale velké množství stylizací (dopisy, nápisy, řečnické projevy aj.).

Děj
Postavy jsou spolu a se svými osudy konfrontovány pomocí syžetu, který ale neuspokojí milovníky napínavých dějů. Syžetem totiž disponuje pouze vypravěč, který jediný je veden v chronologické posloupnosti. Ostatní postavy jsou vypravěči podřízeny, neboť pouze jeho prostřednictvím se dostávají na scénu. Romaneto ve své stavbě slučuje fabuli a syžety fiktivních postav, což je jeden ze znaků, které romaneto odlišují třeba od detektivky. Fabuli i syžet vyznačuje paradox - jednání postav má výsledky opačné k původnímu jejich záměru.
V textu je častá několikerá projekce jednoho okamžiku ve více místech vyprávění s mírnými obměnami, na tyto odlišosti se ovšem nijak neupozorňuje. Dvojaké líčení některých epizod a hodnotící reakce jimi vyvolané slouží k porovnání zdánlivě odlišných lidských postojů, rozhodnutí a důsledků. Např. v Zázračné madoně jsou si oba mužové, zavrhnuvší své ženy, podobní ve svém fanatismu a lpění na přijatých představách - pro kněze je to řehole, pro vypravěče svobodomyslnost a lpění na kráse.
Epilog slouží k posouzení dosavadních příběhů (syžetů i fabule) a je stylizován jako subjektivní prožitek, jehož intenzita dynamizuje v kontrastu k předchozímu ději vnímání romaneta. Tento kontrast nejvíce působí u Newtonova mozku (kde je vágní konec protikladem velkých myšlenek v průběhu děje) a v Kandidátech existence (kde je pro pochopení závěrečného autorova zoufalství nutná znalost autobiografických údajů, především Arbesova propuštění z Národních listů).

Čas
Romaneta bývají určena dvěma významnými daty: rokem 1848 a 1868. Rok 1848 se všemi svými politickými souvislostmi bývá pro postavy jejich minulostí (stejně tak pro Arbesa), na sklonku šedesátých let se děj odehrává.
Jedná se o dobu, která se vyznačuje protikladem sociálních, národních a politických sil i ideologických koncepcí a která hlavní postavy vážně determinuje.
Autor dává užíváním minulého času najevo, že sám už stojí za časem, o němž vypráví. Pouze v epilogu bývá občas užitý prézens a futurum.

Prostor
Arbes umisťuje svá romaneta především do Prahy. Žánrotvorné ovšem bývá pražské prostředí v protikladu s jiným místem, většinou protikladného rázu. Tato protilehlá místa bývají volena pečlivě pro svůj význam nebo alespoň pro symboličnost jejich názvu.
Venkov bývá vybaven osvěžující a nádhernou přírodou, ovšem v protikladu k venkovským povídkám bývá útočištěm lidí zmrzačených a zrazených, dějištěm osudových konfliktů.
Místa lze rozdělit s ohledem na jejich epickou funkci na místa statická a dynamická. Zázračná madona zná jako dějiště převážně jen místa statická - uzavřenou komůrku na Novém Světě. Svatý Xaverius popisuje oba typy: jako statická místa obsahuje chrám a vězení, jako dynamická cestu na Malvazinky. Cesta jako dynamizující prvek převádá v Sivookém démonu. Hyperbolou cesty jako dějiště je pak Newtonův mozek.
Prostor se prezentuje pomocí vypravěčova prožitku.

Příznaky žánru
Stylovou celistvost romaneta zakládají tyto souvstažnosti:
1. Vztah konkrétního vypravěče a fiktivních postav, osnovaný na souvstažnosti mezi fabulí a syžetem.
2. Všudypřítomnost vypravěče jako uvažujícího a hledajícího subjektu dynamizuje evokaci předmětů, prostorů a postav samých. Tento vypravěč spoluvytváří intenzitu a šíři psychologické charakteristiky. Je nositelem i nástrojem reflexivnosti a ztajemnění, jež prostupují celý text romaneta.
3. Modalizující podání relativizuje všecky výpovědi a apeluje na čtenáře, aby si tvořili svoje hodnotící stanovisko.
4. Romaneto vyznačuje dále motivická, stylistická a ideová polarizace: protiklady míst, úmysl jednajících osob a dosažených výsledků, prolínání minulosti a přítomnosti atd.
 5. Přímý konkrétní vypravěč romaneta je český intelektuál, novinář a spisovatel, znalý domova i světa, Prahy i venkova, pocitů volnosti i nesvobody, muž angažovaný v politickém, ideologickém a uměleckém zápase své doby.