O mé (skoro) první vysokoškolské jedničce

Lžu, ve skutečnosti je to jednička skoro desátá, kterou jsem dostala na první pokus. Tahle se liší tím, že je ze státnic z češtiny.

Šlo o jednu z nejpodivnějších zkoušek, které jsem absolvovala.

(Samozřejmě tedy do této množiny nezahrnuji sociální pedagogiku, ze které jsem měla za jedna, protože jsem byla na prázdninách na Rile a Pirinu, odkud se zkoušející právě vrátil; a ani dějiny Skandinávie v raném středověku, ze které jsem dostala jedničku, protože jde u otázek typu "ve druhé polovině 9. století byl na čas jižní Irák ovládán a) konkurenční dynastií Ghazniovců, b) Alibabou a jeho čtyřiceti loupežníky" jen těžko odpovědět špatně.)

V noci z neděle na pondělí jsem zažila ukázkový příklad psychické a fyzické deprese, kdy jsem během několika hodin prostřídala záchvaty horečky, zimnice, průjmu, plovoucího žaludku a slabého tlaku a také pocitu, že na světě neexistuje větší ubožák než já a že jestli se nestihnu do čtvrtka ze státnic odhlásit, budu se muset cestou nechat srazit tramvají, abych měla alibi, proč jsem nedorazila.

Přesto jsem ale ve středu večer měla poměrně ucházející náladu a ve čtvrtek ráno jsem ještě vtipkovala s tátou, což je u mě před zkouškou stav nevídaný.

Můj bohovorý klid mi trošku pokazil fakt, že jsem na svoje státnice přišla pozdě. Byla jsem v tom ale úplně nevinně! Zkoušená jsem měla být od 11:30. Na němčině uvedený čas znamenal začátek přípravy; kdo měl vědět, že tady ne? A kdo měl vědět o nějakém společném zahájení v devět, když to nebylo na elektronické nástěnce?
Do školy jsem dorazila v 10:45. Slečny v kostýmku před katedrou českého jazyka jsem se ptala, jestli čeká na státnice, a ona mi odpověděla, že na magisterské... ale moment, jak se jmenuju? "Eithné," povídám já. "Jéé, rychle nahoru! Už tři hodiny tu běhají Mocná a Janovec a hrozně tě shání, už jsi tam dávno měla být!"
Odebrala jsem se tedy o patro výš před katedru české literatury, kde holky okamžitě vystřelily: "No prosímtě, honem tam běž, už jsi poslední, dvě holky se odhlásily až dneska!"
Ááá!
Překvapivě to ale nijak neřešili.

  Pocit po zaklepání

V komisi jsem měla prof. Mocnou, která mě před třemi týdny poplácala po zádech, dr. Janovce, svoji Velkou Lingvistickou Ikonu, dr. Chejnovou a dr. Krejčovou, které jsem neznala.
Otázky jsem si vytáhla vynikající.

LITERATURA:

Báseň nejpokornější

Na hoře vysoké a klonící se k městu
stoje s rukama rozpjatýma
jsem jako prorok, který ukazuje cestu
a chudým věští slavný zítřek jejich,
jsem mudrc, který radí v beznadějích,
v své ruce drže květ, jenž nikdy neuvadne,
jsem ten, jenž první padne
a který první přiklekne, by zavázal raněným rány,
zázračný jako bůh
a mocný jako bůh,
jsem víc,
jsem ještě mnohem víc,
a přece nejsem nic
než milosti zástupů pokorně odevzdaný
básník
Jaroslav Seifert.

(1921)

1) Interpretujte báseň, rozeberte ji po formální stránce a charakterizujte básnické prostředky v ní užité
2) Popište básnickou osobnost Jaroslava Seiferta i s jejími proměnami
3) Charakterizujte proměnu úlohy básníka a literatury ve společnosti

MLUVNICE:

(Prozaický úryvek textu od Ivana Klímy)

1) Jakou má text funkci a jaké prostředky k tomu využívá?
2) Charakterizujte znaky dialogu
3) Modifikace větných konstrukcí

Otázky jsou uvedené velmi alternativně, ale smysl mají zhruba stejný jako v zadání.

Začínala jsem mluvnicí.
Text byl velmi expresivní a hemžil se výrazy jako dát po držce, švára, vo to, nejmíň apod., takže jsem skutečně měla o čem mluvit.
Dialog jsem připravený neměla, ale něco málo ve mně ze stylistiky utkvělo a mé vaření z vody bylo poměrně přesvědčivé.
Třetí otázka byla ze syntaxe, tam skutečně problém nebyl ;)

 Literatura... Mohl byste mi někdo prosím říct, o čem vlastně je ta hrozná báseň?
"Tedy, báseň nemá syžet... nemá pevnou dějovou linku... není epická..."
"Dobře, to jste nám třemi frázemi sdělila, že je báseň... když není epická, jaká je?"
 "Lyrická." Ona se fakt dá proletářská báseň nazvat lyrikou? Žjůů, člověk se dozví věci...

Měla jsem ji popsat po formální stránce. Ani kdyby na mě mířili pistolí, netroufla bych si říct, že je psaná volným veršem; v poezii hrozně plavu a kdybych přestřelila, stačilo by to k vyhození. "Verš je velmi neuspořádaný..."
"To máte pravdu, zkuste použít nějaký odborný termín."
Volný verš, volný verš! "Tedy, ehh..."
"No vám to asi vypadlo, že? Verš máme vázaný a jaký?"
 "Volný, samozřejmě," čekala jsem, kdy na mě dopadne ostří. Nedopadlo, trefila jsem. Navíc jsem si konto vylepšila znalostí slova "aluze" - slečna přede mnou nevěděla ani, co jsou eufemismy a deminutiva, uáá! Jo a taky tím, že jsem poznala, že jde o aluze na Bibli.

"Psal Seifert volným veršem všechny sbírky?"
To bych opravdu měla vědět? "Ne, jestli si dobře vybavuji, v dalších už se uchyluje k verši vázanému..."
"Máte pravdu. A vrátil se ještě někdy k volnému verši?"
Když to tak vypichujete... "Ano, ve svých pozdních sbírkách..."
"A ve které sbírce? Ukažte mi svůj seznam četby... ano, máte to tady."
Od Seiferta jsem v seznamu měla shodou okolností dvě sbírky, které jsem opravdu četla. Píseň o Viktorce volným veršem určitě nebyla, takže... "Býti básníkem, jestli si dobře pamatuju... Což je u zralého básníka docela s podivem. Je to sbírka, kde Seifert bla bla bla a bla bla bla..."

Seifertův život jsem měla připravený poměrně důkladně, hned jsme přikročili k třetí otázce. Zase prča - já jsem ji při přípravě pochopila úplně špatně :D Připravila jsem si proměny Seifertovy osobnosti a jeho tvorby v kontextu s dobou... šikulka prostě.
Dopadlo to ovšem velmi nečekaně. Zmínila jsem, že se poezie a literatura obecně v průběhu století používala především jako politický nástroj a že v naší demokratické době už najednou ztrácí svoji prestižní funkci a masově i oblibu... a protože jsem mluvila hlavně o poezii, zeptali se mě, kde je poezie i dnes velmi populární.
"Písničky," byla jsem hrdá, že jsem tenhle zjevný fakt dokázala vymyslet.
"To máte samozřejmě pravdu, ale myslím ještě něco jiného... Prostředí, kde je poezie masově oblíbená..."
Napadl mě Peterkův kabinet po skončení výuky a měla jsem co dělat, abych tuhle myšlenku zaplašila. "Literární kluby, fóra..."
Janovec viděl, že plavu, a tak mě postrčil: "Uvažujete špatným směrem. Nám jde o psanou poezii..."
Trklo mě to. "Vy myslíte internet! Tam se samozřejmě masově píše, ale naopak to nikdo nečte, chybí nakladatelské síto... a většinou je to kvalitou opravdu hrozný."

Poslali mě pryč a pak si zavolali všechny dneska zkoušené - bylo nás pět.
"Nebudu vás napínat, všechny jste to udělaly," usmála se prof. Mocná. "Shodli jsme se, že nejlepší z vás byla slečna Eithné, která dostává výbornou..." Uhlídala jsem se, brada mi spadla jen decentně. Ačkoliv v porovnání se slečnou přede mnou, která dostala dvojku, protože si to vytáhla literaturou (osobně bych ji za literaturu vyhodila; mluvnici jsem neslyšela), mi možná měli k té jedničce ještě připsat hvězdičku.

Poslední kouzelná scéna se odehrála před kabinetem, kde jsme si ještě vyměňovaly zážitky z horkého křesla. Janovec vyšel z kabinetu a postupně se s námi loučil: "Tak na shledanou, na shledanou, na shledanou, ahoj, Eithné, na shledanou..."
Ne, vůbec najednou nevypadalo divně, že mám nejlepší výsledek, když mi z naší sestavy jediné tykal :D

No.
Ještě odevzdám a obhájím bakalářku a budu Bc. Eithné, recyklujte papír, chraňte lesy!

A tak jsem dopadla další večer ;)