Mgr. Eithné

Zase svobodně dýchám.

Byly to tři roky života. Minimum volného času po práci, většina víkendů obsazených učením, dovolená v práci čerpaná na psaní seminárek a diplomky. Koníčky s pachutí provinilosti, že bych se měla věnovat učení. Zhoršené pracovní nasazení, abych byla schopná dělat po večerech i školu.

Letošní rok byl v tomhle extrémní. Zjistila jsem, kolik hodin během jednoho dne dokážu intenzivně myslet, a že tohle rozmezí není možné prodloužit. Sebekázeň jsem dotáhla nejdál, kde kdy byla, a během učení jsem svazovala mozek, aby nepřemýšlel nad ničím jiným než nad tím, co jsem potřebovala udělat. Takhle daleko jsem dřív zajít nemusela: vždycky bylo dost času, abych někdy během dne mohla nechat myšlenky toulat, kudy samy chtějí. Teď už ne, v posledních týdnech psaní diplomky jsem měla práci rozpočítanou na hodiny a při učení na státnice jsem využívala období aktivity mozku do poslední minuty.

Nesnáším selhání a nechtěla jsem selhat. Neselhala jsem. Přípravu na státnice jsem zvládla dobře a věděla jsem to už v době, kdy jsem k nim šla. Kdybych státnice neudělala, nepovažovala bych to za svoje selhání a nevyčítala bych si to. Takže za to ta příprava stála. Stejně to bylo hrozně těžký období.

Množí se mi doma divný knížky.
(Ten dvanáctiletý rozdíl, fíha. To je něco.)

Ke státnicím jsem šla se střevy zauzlovanými nervozitou. Navzdory tomu, že jsem v noci spala dlouho a dobře, jsem se cítila unavená a malátná, a když jsem si po příjezdu do školy otevřela Semtex, srdce se mi pokusilo proskočit hrudním košem.

Prý to zatím dali všem, řekla mi slečna, která tam čekala déle, i když šla na řadu až po mně (jako úplně poslední v daném dni) - jenže pak vylezla slečna téměř v slzách, kterou vyhodili z obou tematických okruhů, takže měla uznanou pouze obhajobu diplomky. Minuly jsme se krátce - když skončila, já šla na potítko - a to vědomí, že to skutečně není dávačka, mi nepomohlo.

Slečna, kterou zkoušeli během mé přípravy, nevěděla skoro nic, a já si byla jistá, že vyhodí i ji. A po takových dvou mám jít na řadu? To bude mít komise skvělou náladu! Jenže dostala z obou okruhů trojku a mně se hrozně ulevilo. Jestli jí to dali za tak tristní znalosti, mohla bych to zvládnout i já?

Navíc jsem měla štěstí na otázky. Předchozí večer jsem si udělala seznam "chci / nechci" s čísly, abych věděla, co si ještě důkladněji projít přímo před státnicemi, a teorie byla z balíčku "chci" a analýza sice z balíčku "nechci", ale po jejím opakování přímo před státnicemi jsem z ní neměla špatný pocit.

Mň mň mň, takže uvolníme přednáškové šanony zas na něco užitečnýho. Pár kilo papíru do sběru. A to jsme v digitální době.

TEORIE: Žurnalistika a její role ve společnosti, vliv proměn komunikačních technologií na žurnalistiku od poloviny 19. do konce 20. století.
ANALÝZA: Zařaďte předloženou ukázku do dobového kulturního, společenského, politického, ekonomického a mediálního kontextu a ukažte její výrazová specifika odrážející dobový charakter mediální produkce: týdeník Mladý svět 1968.

Odpovědi jsem měla připravené hezky - s tím bych dokázala mluvit o zadaných tématech mnohem déle, než kolik času mi reálně bylo přiděleno. Jenže člověk míní... odvykla jsem prezenčnímu studiu a zkoušení a zaskočilo mě, že mě nikdo mluvit nenechal. Paní docentka se ptala na konkrétní otázky a dusila mě na banalitách. Předseda komise, profesor a zároveň vedoucí mojí diplomky, se příliš nezapojoval, a mým největším spojencem byl neznámý doktor, který seděl vedle paní docentky z druhé strany a který tak, aby ho zbytek komise neviděl, kroutil nebo kýval hlavou podle toho, jestli jsem mluvila k věci, nebo zrovna plácala pitomosti.

Obhajobou diplomky jsem strávila zhruba dvacet minut a dvacet minut jsem strávila i každou otázkou. Tolik k tomu, že měl být každý student u státnic jen půl hodiny - měli čas, protože hodně studentů ke zkoušce nepřišlo. A těch dvacet minut u teorie a ještě víc těch dvacet minut u analýzy bylo příjemných asi jako peklo.

Když předseda komise pohlédl na hodinky a přerušil nás - po té hodině - a já šla ven čekat na verdikt, nebyla jsem si jistá, jestli jsem to zvládla. Řekla jsem toho dost, ale neřekla jsem všechno, co jsem měla v přípravě, (nenechali mě,) a nezodpověděla jsem zdaleka všechny otázky. Utěšovala jsem se tím, že slečna přede mnou prošla. Určitě mě taky pustí.

Pak mě pozvali zpátky dovnitř. Po obhajobě se u diplomové práce přiklonili k lepší navrhované známce, takže z té jsem dostala velmi dobře. Z teorie jsem dostala výborně. Z analýzy velmi dobře. Takže 2, 1 a 2. Bylo to jako deja vu, když mi říkali ty známky a já se nedokázala tvářit nepřekvapeně. Bylo to jako deja vu, když mi řekli, že jsem ten den byla ze všech zkoušených nejlepší. Jak je to možné? Vždyť si mě tak vychutnávali!

Ode zdi ke zdi, jinak to neumím. Buď jsem nejlepší, nebo nejhorší. U maturity jsem málem neprolezla z dějepisu. Bakalářské státnice z němčiny jsem dělala nadvakrát a s odřenýma ušima. U bakalářských státnic z češtiny jsem byla nejlepší z daného dne. A tady, u magisterských státnic z mediálních studií, jsem byla nejlepší z daného dne. 

Studijní informační systém nakládá s tituly dost volně, ale stejně se na to hezky kouká. Poprvé ho vidím u svého jména černý na bílém.

Závěrem soupis, kterým se hodlám v budoucnosti chodit kochat a dojímat: Jana H., Jana K., Honza, Soňa, Helča, Zuzka F., Sváťa, rodiče, Zuzka V., Pepa, Ondřej, Sargo, Olda, Klára, Míla, Lenka, Petr, spolužáci. To jsou lidi, kteří se aktivně zajímali, psali mi, drželi palce. Taky jsem dostala růžovočerný hrníček s mottem 41. mechanizovaného praporu "Nejde nedat". Jestli dovolíte, budu teď trochu naměkko.

Mgr. Eithné, recyklujte papír, chraňte lesy!