Gruzie: Spoustou horských vesniček

5. den: za Adishi → Iprari
6. den: Iprari → u strážní věže nad Ushguli

Budík zvonil v sedm, abychom přebrodili co nejvíce zrána, kdy je ještě málo vody.

K brodu před Adishi Glacier jsme přišli v půl desáté, říčka byla úzká, ale hluboká a prudká. Zkusila jsem přebrodit nejprve uprostřed pláže, na kterou nás nasměrovala značka, ale proud byl moc silný a voda hluboká, musela jsem se vrátit. Nakonec jsme prošli o dva metry výše, kde to bylo na hraně - Klára je o pět centimetrů menší a Jirka jí musel vzít batoh, protože měla vodu moc vysoko a proud ji strhával pryč.

K brodu je to ještě kus cesty

 A už jsme tu. Klára...

...a Jirka. Rozdíl ve výšce je znát.

Dál nás pěšinka vedla ještě kousek směrem k ledovci podél potůčku s hrozně cool sněhovými tunely, až jsme skrze kvetoucí rododendrony odbočili do svahu a deštěm rozvodněnými potůčky (nebo pěšinkami, kdo to má od sebe poznat) jsme stoupali vzhůru na sedlo Chkhunderi (2722 m. n. m.), které se tyčilo půl kilometru nad námi.

Zhruba ve dvou třetinách stoupání si Jirka všiml tří postaviček v údolí, našich tří Slováků, kteří se předchozí noc utábořili hned za Adishi. Byli jsme skoro nahoře, když se (dvě hodiny po nás) po dlouhém rozmýšlení a zkoumání dalších míst odhodlali brodit. Šli všichni naráz, pak nám řekli, že šli zaklesnutí do sebe, protože maličkou Slovenku brala voda.

Adishi Glacier jen kousek od nás (což dobře vysvětluje, proč byla voda tak studená)

Pohled údolím nazpět k Adishi

 Sněhový tunel, ze kterého proudil ledový vzduch

Slováci - tři malé černé tečky - brodí Adishchalu

Na sedle jsme si dali pauzu. Přes rododendrony jsme rozhodili stan a tropiko, aby doschly, Jirka vyčistil vařič a hned na něm uvařil kafe a ze samé radosti, že nebudeme další týden jíst instantní věci rozmáčené v ledové vodě, jsme si dali chleba se sardinkami.

Po necelé hodině jsme vyrazili do údolí s řekou Khaldeschala o pět set metrů níže, přičemž odtamtud jsme potřebovali podél řeky ještě o dalších tři sta metrů sklesat do vesničky Iprari a do Lakholi.

Cestička na sedlo

Výhled zpět

Výhled kupředu

V posledních dvou třetinách svahu se rozpršelo, nejprve slabě, nakonec docela silně. Dole ale byly dřevěné chatičky - opuštěné, otevřené, a tak jsme jednu velkou a docela světlou zabydleli. Uvařili jsme čaj a trochu si zanadávali, když to po jednom ešusu zase zhaslo (další ešus jsme pojali jako soutěž v pumpování, což docela pomáhalo), a pak Klára vybalila karty a s Jirkou mě naučili mariáš, ve kterém jsem jim to hrozně nandala, výsledková tabulka v deníku je mi svědkem.

Po nějaké době se venku ozvaly hlasy - furt lilo - a tak jsme na Slováky houkli, aby šli k nám. Byli promoklí do poslední nitě, a tak tam všechno vybalili a sušili a bylo to zajímavé panoptikum nefunkčního a nesmyslného vybavení do hor. (Tři páry bot, jako vážně? A polštářek? Jiné nádobí na vaření a jiné na jídlo? A navíc spacáky i stan Husky?)

Valí se na nás déšť

Chatičky

Byli jsme tam zalezlí asi tři hodiny, první se zvedli Slováci a po nich i my, abychom ještě za světla došli do Iprari. Cesta údolím byla pěkná, ale mraky visely nízko a ke konci se zase rozpršelo, už mírněji.

Do Iprari to byly asi dvě hodiny a cestou jsme procházeli vesničkou duchů.

Už neprší

Na cestě do Iprari

Ohlédnutí zpátky

Vesnička duchů

Všechny domy byly prázdné...

Červený stan Slováků stál uprostřed vesnice Iprari a nedal se přehlédnout.

Nechali jsme se ještě zlákat šipkou "shop", což vlastně nebyl obchod, ale jedna slečna trochu mluvící anglicky, a za 10 gel jsme si koupili půl bochníku sýra a dvě chlebové placky. Za víno chtěli deset lari a za večeři pro jednoho taky, a to už nám přišlo moc.

Stan jsme si postavili na cestě, kde se pásli koně, krávy a prasata, a spořádali chleba a sýr (hodně připomínající český balkán) a hrozně se přejedli. Pak Klára přece jen doběhla pro víno, kterému místní říkali "black wine", a to bylo něco. Barvu mělo podezřele růžovočervenou a chutnalo zhruba tak, jako by se nalila do brusinkového džusu vodka. Nebylo to nepitelné, ale víno to nebylo.

Když jsme usínali, byla ze všech zvuků z vesnice nejhlasitější chrochtající prasata. Taky jste viděli všechny ty filmy, kdy se nepohodlných svědků/mrtvol padouši zbavovali na prasečích farmách?

Stan uprostřed vesnice

 K večeři selátko

Ačkoliv jsme nenastavili budík, protože to měl být odpočinkový den, byla Klára už v osm venku ze stanu, konkrétně u studny, kde prala svůj spacák. Všechny noci jsme totiž spali s otevřenými předsíňkami, abychom se ve stanu neupekli, a zatímco já se tulila k Jirkovi a do předsíňky jsem se neodtahovala, Klára tam doplatila na lejno nějakého ze zvířat, kterých bylo ve vesnici požehnaně.

Linkavě jsme se vstali a sbalili se, láhev od vína jsme vrátili za vrata domu, kde jsme ho koupili, aby ji zase mohli naplnit svoji tajnou směsí pro další naivní turisty (a abychom se s ní netahali přes hory k popelnici), a v jedenáct jsme vyrazili dál. Slováci stále ještě sušili svoje věci.

Dolů do Lakholi to bylo kousek po hliněné cestě. Dále jsme se potřebovali dostat do Ushguli, kam se teoreticky dalo jít nad silnicí po cestě (ale těžko říct, kudy vedla, my ji neodhalili), anebo po silnici.

Klesání z Iprari do Lakholi

My vyrazili po silnici v naději, že nám třeba někdo zastaví, protože cestou z Mestie se kolemjedoucí řidiči ptali, zda nechceme někam hodit. Jenže tady jezdily pouze teréňáky plné turistů... Hliněná cesta, hluboko pod námi tekla kaňonem říčka Enguri, jednotvárnost, sluníčko pražilo... (I když mně byla ve stínu při pauze zima. Jirkovi ne.)

Zhruba po hodině nám zastavili policajti s prázdnou korbou a jestli chceme vzít do Ushguli. Konečně!

Seděla jsem na té správné - kaňonovité - straně hned za kabinou a výhledy byly skvělé. Jeli jsme asi dvacet minut, jít to celé pěšky by bylo hrozně úmorné.

Enguri River

 Cesta údolím

Jirka

 Pokus o větší záběr korby z natažené ruky. Drncalo to.

A ještě fotka našeho auta

Vysadili nás v Ushguli (což jsou čtyři vesničky dohromady - Murqmeli, Chazhashi, Zhibiani a Chvibiani) na křižovatce naší cesty do Mami a cesty na Shkhara Glacier a jeden z nich si ještě chtěl poklábosit, ale úroveň naší ruštiny, potažmo gruzínštiny není nejvyšší, takže to netrvalo dlouho.

Ushguli (2100 m. n. m.) je spolu s Mestií jediné svanetijské místo zmíněné v LonelyPlanet. Píše se tam, že je to nejvýše trvale obydlené místo v Evropě a že se svými více než dvaceti strážními věžemi bylo umístěno na seznam UNESCO v r. 1996. "Ushguli is a highly picturesque and atmospheric spot, set in the highest reaches of the Enguri valley beneath he snow-covered massif of Mt Shkhara (5068m), the highest peak in Georgia and the third highest in the Caucasus."

To všechno dohromady znamená, že tam je turistů jak much, a když říkám turistů, nemyslím tím batůžkáře, kteří se třeba projdou i po okolních horách, ale myslím tím lidi, kteří se tam v lakýrkách a lodičkách nechají dovézt džípem z Mestie, dají si pivo a jednou zpátky.

Což není špatné, protože tam díky tomu jsou hospody.

Ushguli a naše hospoda, vybraná podle vývěsního štítu

Ushguli a pohled k horám

Highly picturesque and atmospheric spot

Mně se hrozně líbí, že tam jsou zabydlené baráčky z 10. století

K jídlu jsme si v jedné z hospůdek dali "boiled sulghuni with mint", což připomínalo vařený sýrový štrůdl, "khachapuri", kynutou sýrovou placku plněnou sýrem, asi nejběžnější gruzínské jídlo, a "kubdari", masovou variantu předchozího. A k tomu lahvové pivo Natakhtari, které mi vcelku zachutnalo.

Mezitím se venku rozpršelo, takže jsme nemuseli spěchat. Po více než hodině dorazili do stejné hospody i Slováci, kteří si brali z Lakholi placený stop. Vytáhli jsme karty, protože s deštěm odešla veškerá motivace jít dál.

Vyráželi jsme až v pět.

  Nejpitoresknější jsou ve vesnicích selátka prasat domácích i divokých. A v horách divoké tulipány.

Dalším naším cílem bylo Mami nebo Chvelpi, vpodstatě to, co z okolních vesniček trefíme.

Na nadcházející noc jsme si naplánovali spaní  u strážní věže nad Chazhasi. Cesta šla pěkně do kopce a bylo vedro a vlhko. Nejprve po loučkách, potom mokrým lesem plným rododendronů s extra klouzavou hliněnou strmou cestičkou.

Na hřebínku jsme se doběhli podívat ke zřícenině strážní věže, ale to už zase začínalo krápat a valily se na nás ošklivé mraky, a tak jsme hleděli co nejrychleji postavit stan na místě u potoka, které Jirka našel. Do necelé půlhodiny se rozpršelo fest a nevypadalo to, že by chtělo přestat. Místo těsně vedle potoka, za jak dlouho se asi tak rozvodní? A přestane pršet do rána, kdy nás čeká přechod hor? A samé další veselé myšlenky.

Strážní věž na našem hřebeni

Tábořiště u potoka

Předchozí     ♦     Následující

(Fotky jsou moje, neberte mi je. Panoramata jsou proklikávací ke zvětšitelným verzím.)