Gruzie: Z Mestie do hor

1. den: Praha → Kiev → Tbilisi
2. den: Tbilisi → Mestia → naproti vesnici Ghvebra
3. den: naproti vesnici Ghvebra → za bezejmenným vrcholkem 2414 m. n. m.
4. den: za bezejmenným vrcholkem 2414 m. n. m. → za Adishi

Odlet proběhl flegmaticky. Na checkinu poslední, na gate mezi posledními, jen na Kyjevské gate se za námi přiřítil ještě jeden opilý chlapík, který očividně potřeboval zkonzumovat lahev vodky, která se mu nevešla do bezcelních limitů. Tam bychom to jako stihli i dřív, nebýt toho, že byly ve stejný čas odlety do Tbilisi dva - a my čekali na špatné gate. 

Let z Prahy do Kyjeva trval 1 h 40 min, let z Kyjeva do Tbilisi 2 h 20 min. Už jsem zapomněla, jak jsou tyhle krátké lety příjemné, člověk při nich ani nestihne dostat žízeň, která se dvěma kalíšky džusu, který dostane, nedá uhasit.

Reklamní pro ukrajinské aerolinky

Na Ukrajině před přistáním

V Tbilisi jsme byli v půl jedné m. č. ráno a bylo 24 °C. Uf uf. Na batohy jsme čekali hrozně dlouho, takže jsme se minuli s hlavní vlnou cestujících, odjíždějícími z letiště do centra, a nevěděli jsme, kolik za taxík platili oni. Ve směnárně na letišti jsme ještě vyměnili peníze (já 206 USD za 337,84 GEL), že se teda jako uvidí. A vidělo se.

Potřebovali jsme na vlakáč, protože nám odtud jela v 5:30 maršrutka do Mestie. Oficiální letištní taxikáři měli napsané na cedulích, že "center 25 GEL, suburb 30 GEL", ale na nás prý, že na vakzal za 45 GEL. Vysmáli jsme se jim, a protože si nás opravdu přestali všímat, popošli jsme kolem fronty taxíků dál, že zkusíme, jestli nejezdí po silnici černí taxikáři. Chytil nás jiný oficiální, že prý za kolik. Jeli jsme za 35 GEL a byli úplně vyděšení, že s takovými cenami vůbec nemáme šanci vyjít s penězi.

Dovezl nás na nádraží a ukázal nám, kde stojí maršrutky. Tam se nás jeden maršrutkář rovnou ptal, jestli nechceme do Batumi (Černé moře, hlavní turistické lákadlo), a když jsme mu řekli, že do Mestie, potvrdil nám naši internetovou informaci, že do Mestie odsud jede maršrutka v 5:30, a zase se uložil v autě ke spánku.

Prošli jsme kolem spících bezdomovců a skrze opilce k moderní budově nádraží, kde jsme potřebovali strávit další tři a půl hodiny. Jirka si rozhodil karimatku a pokusil se usnout, my s Klárou jsme bděly u věcí, popíjely zdravotní mandlovici, vyprávěly si veselé příhody z cest, založily jsme erár a já si byla docela jistá, že záhy zkrachujeme. Ve tři jsem si po vzoru Jirky taky natáhla karimatku, že si odpočinu, protože na mě padala hrozná únava, ale bála jsem si vzít (na chodníku v cizí zemi, žejo) špunty do uší, bez kterých neusnu, takže jsem neusnula, ale aspoň jsem ignorovala všechny, co si tam s námi přišli povídat.

Odpočinek před vlakovým nádraží

V pět ráno jsme se zvedli a vrátili se na stanoviště maršrutek. Jedna z nich měla nápis Mestia latinkou a vypadala skoro plně. Obsadili jsme zadní čtyřsedadlo, batohy putovaly na střechu a pak jsme čekali další hodinu a půl na odjezd. V maršrutkách je obecně málo místa na nohy, takže jsem celou tu dobu před odjezdem trnula, jestli vedle mě k okýnku ještě někoho posadí, protože jsem v podstatě nemohla mít nohy dole před sedadlem, ale dobře to dopadlo.

Každé tři hodiny (6:30 odjezd, 9:30 pauza, 12:30 pauza a 15:30 příjezd) jsme stavěli na záchod s možností jídla a protáhnout si nohy byla docela úleva. Krajina byla krásná, Gruzie je vlastně jedno velké údolí sevřené horami, nejvíc se mi líbil průjezd kolem nádrže Ivari. Bohužel byla jízda poznamenaná tím, že bylo venku 30 °C, ale v maršrutce nikdo neotevřel okýnko a my vzadu žádné neměli. Na jedné zastávce jsem se vrátila do maršrutky dřív a pokoutně jsem dvě před námi pootevřela a pak jsem jen sledovala, jak se slečna ušklíbá, když na ni fouká vítr, a okénko zase zavírá.

Naše maršrutka

Do Mestie jsme dorazili v půl čtvrté, byli jsme dotazováni, kam chceme, a protože jsme chtěli do centra, byli jsme vysazeni na krásném náměstí. A bylo příjemně, Mestia je situovaná 1500 m. n. m., takže tu bylo teplo akorát.

V informacích jsme se poptali na treky, které jdou v okolí podniknout, a došli jsme se ještě do suvenýrů podívat na mapy, nicméně ta, co ji Jirka koupil v pražském Kiwi, byla ta, kterou tam prodávali. Přesunuli jsme se zpátky na náměstí a obsadili stolek v café, kde jsme si dali poslední pořádné jídlo před horami a pivo (nevýrazné). Jirka potom vyběhl k benzínce pro benzín do vařiče (jasně červený!) a my pro vody a víno.

Náměstí v Mestii

Mestia s dominantními strážními věžemi (svan towers)

A vyrazili jsme do hor.

Jirka původně ještě zvažoval, jestli bychom se nechtěli jít podívat k ledovci nad Mestií, ale s těžkými bágly se nám nechtělo, a navíc jsme chtěli nějaký rezervní den na celý přechod hor, a tak jsme nešli. Dobře jsme udělali.

Přešli jsme most přes řeku Mulkhura a vyrazili po silnici na východ. V plánu bylo najít skrytý plácek (na MZV se někdy v mezidobí mezi zakoupením letenek a odletem objevila informace, že se ve Svanetii přepadávají turisti) s vodou a tam se utábořit. Trvalo ale dost dlouho, než jsme potkali vodu, a potom nastalo periodické střídání: je voda a není místo na stan, není voda a je místo na stan.

Cesta po silnici

Vstříc horám na obzoru

Vstříc horám v loužích

Nakonec jsme zůstali asi půl kilometru od posledního potoka, ukrytí valem a stromy, to už bylo po osmé, byl to dlouhý den s příliš těžkými batohy. Uvařili jsme čínské polévky k večeři a ještě spoustu čajů, potom jsem zpestřila večer scénkou "ten vypnutý vařič nepřestává hořet" aneb nevěřte mi, že vím, na kterou stranu se má kroutit závitem, a Jirka došel k potoku vychladit víno.

Spát jsme šli pod širák a bylo 16 °C, takže jsme spali pod rozepnutými spacáky a mně se v napůl bdělém stavu zdály příšerné sny o obřích poloprůhledných pavoucích (vypadaly dost podobně medúzám, které jsem viděla v Norsku). Což je těžký úděl kronikáře, protože když si po nocích píšete deník při čelovce, světlo k vám přitáhne všechen hmyz z širokého okolí. Navíc čas od času krápalo, takže jsem v půl jedné, kdy už se rozpršelo tolik, že to strom nad námi nezachytil, vzbudila ostatní a šli jsme spát do stanu. A protože jsme měli pro všechny tři Vegu, pro žádné obří pavouky už tam nezbylo místo, cheche.

Tábořiště

Ráno nás budík probudil v osm, ale protože jsme všichni byli ještě spaví, vstávali jsme až ve tři čtvrtě na jedenáct a vyráželi ve dvanáct. K snídani jsme uvařili ovesnou kaši, naloženou od večera, a čaj z poslední vody.

Po obloze se naštěstí honily mraky, takže nebylo takové vedro, jak jsme se báli, což při stoupání kilometr vzhůru po silnici člověk ocení. Cestou jsme přebrodili jeden potok, dostali pozvání na oběd, kochali se výhledy na vesničky nahusto prošpikované strážními věžemi a nepotkali jsme skoro žádnou vodu (respektive prvních několik potoků jsme ignorovali a pak dalších 500 výškových metrů žádný nebyl). Pokaždé, když nad námi z mraků vykoukly vrcholy Ushby (t. č. o 3500 metrů výše než my), z toho byli Jirka s Klárou úplně pryč.

Měli jsme plán slézt v sedle ze silnice na Ushguli, po které jsme celou dobu šli, a vyrazit po horské stezce k Adishi. Což nedopadlo, protože Gruzínci někdy v posledních dvou letech předělali horskou stezku na štěrkovou silnici, která vedla na sedlo uprostřed ničeho a tam končila, což jsme ještě nevěděli.

Brod a zároveň jeden z posledních potoků toho dne

Výhledy na vesničky v údolí, které zas a znovu ohromovaly svými strážními věžemi

Ushba (4700 m. n. m.), jů a jé

Do kopce mi nakonec došla šťáva, neměli jsme vodu a bylo vedro, Klára s Jirkou zvesela rázovali kdesi za obzorem vepředu, Jirka na mě čas od času čekal. Potkávali jsme samozřejmě celou dobu auta, řidiči mávali a troubili, někteří zastavovali, aby si popovídali nebo nabídli svezení do Ushguli, kam jsme nechtěli, a když na mě Jirka čekal a Klára byla vepředu, zastavili u ní dva koňáci, že ji svezou a že pro nás se pak vrátí. Nenechala se.

Právě tam byla bažinka, kde Klára vyhrabala malý pramínek, z nějž šla nabrat vždycky tak decka do hrnku a pak se musel nechat usadit kal. Jirka vyběhl kupředu hledat vodu a našel další bažinu, z níž by se nějakým způsobem možná dalo pít, ale kousek dál se konečně objevil potůček u silnice. Zatímco jsem z něj nabírala vodu, našla Klára louku na táboření. Stan jsme stavěli za mírného poprchávání, na vaření potom přestalo. Kousek od stanu byla vodní strouha s luxusními přepady velkými akorát na 1,5l PET láhev, prostě krása. A všude kolem nás byly rozkvetlé rododendrony a k večeru se tam přiběhli pást divocí koně.

Tábořiště s bíle kvetoucími rododendrony v pozadí

Podvečerní světelné efekty

 Počasí nevypadalo příznivě spaní pod širákem

Divocí koně

Další ráno už jsme vstali opravdu v osm, kdy nás probudil budík. Konečně jsme byli v horách, kde je i přes den snesitelně. Začali jsme častěji potkávat potůčky a už se vyplatilo jít v pohorách. Silnice nás vedla dál a dál, až se z ní najednou vydělila vydupadná cesta správným směrem, nicméně Jirka zavelel jít dál vzhůru po silnici a já si doteď myslím, že to udělal jenom proto, abychom zdolali ten kopec. (Protože Jirka rád zdolává kopce.)

Tady je pěkně vidět, kam že jsme to vlastně lezli - oblý kopeček uprostřed

První, ale ne poslední sněhové pole, které se nám postavilo do cesty

Ushba v jedné z mála chvil, kdy neměla vrcholky v mracích

Takže teda jsme pokračovali po silnici stále vzhůru, až jsme došli k vysílači / hydrometeorologické stanici / něčemu kovovému, kde silnice končila - vypadalo to trochu divně, přece jen byla nová, široká, hladká a s jemně namletým štěrkem - a už jen kousek nad námi byl vršek Sgimieuki (3183 m. m. m.).

Ono to celé jako sice byla výškově pětisetmetrová zacházka, ale zase to byla třítisícovka a byl odtamtud výhled na Ushbu, žejo. Protože Ushba, jupí! A taky odtud byl vidět i Elbrus, což mi o něm vzalo všechny iluze, protože jsem si vždycky myslela, že vypadá trochu horovějc než Říp pod sněhem.

Z vršku byla kromě všech těch superhyperštítů vidět i Mestie a celé údolí, kterým jsme procházeli, to se mi moc líbilo. A vyfotili jsme vrcholovku na samospoušť a já přitom neslítla ze srázu!

Tsaneri Glacier, asi

 Elbrus! (To oblé nic vzadu.)

Údolí s Mestií

Do toho údolí nás čekala cesta
(všechna panoramata jsou proklikávací ke zvětšitelným verzím)

Pohled k Rusku

A samozřejmě to nejdůležitější

Ve vyšších polohách začalo pěkně fičet a všechny nás to donutilo se obléct, i když většinu času svítilo slunko. Hory... Stýskalo se mi po nich.

Potřebovali jsme se dostat na svoji vydupanou cestu, a tak jsme to vzali od silnice kolmo vrstevnicemi dolů. Zábava! Kotníky mě bolely už z té cesty po suti na vrcholek Sgimieuki, takže tady už se dalo jenom sténat.

Kolmo vrstevnicemi s potůčkem a Klárou

Kolmo vrstevnicemi s potůčkem, Klárou a Jirkou

Když jsme se konečně na cestu napojili, došli jsme tři Slováky, vlastně jediné lidi, které jsme v průběhu celého treku potkali. Ukázali nám, kudy hodlají sklesat do údolí, v němž je vesnice Adishi (1960 m. n. m.), a kudy chtějí lézt na protější hřeben. To byly dobré rady, hlavně ta klesací, my si mysleli, že je Adishi v údolí až dál.

Cesta tam nikde nebyla a Slováci nám utekli, takže jsme klesali naslepo a bylo to tradičně hrozné, ale nakonec jsme natrefili na něco jako cestu, takže jsme se mohli přestat strachovat, že spadneme z nějakých útesů, kterých jsme na protější straně údolí viděli až až. Že na téhle straně nejsou, jsme zjistili až při pohledu zdola.

Hrana, kde se to láme do údolí, na dohled

Budou tam útesy, jako jsou naproti, nebo nebudou?

Adishi je krásná malá vesnička, ve které musí být peklo bydlet. Tedy samozřejmě to nemůže být o nic horší než v libovolné jiné malé vesničce v neprostupných horách, ale mně je vždycky na takových místech trochu těžko, protože pravděpodobnost, že se narodím na tak báječném místě, jako jsem se narodila, je strašně malá. A tady... Přiznávám, jsem závislá na všech vymoženostech naší kultury, vysokým vzděláním počínaje a sprchou s horkou vodou konče.

Místní nám nabízeli chleba (resp. v místním podání kynuté placky) a sýr a čtvrt bochníku sýra jsme skutečně vzali (za tři lari, takže asi 35 Kč), abychom měli na večer, a vyrazili jsme se utábořit někam za vesnici. Minuli jsme tábořící Slováky a pokračovali ještě hodinu, abychom vylezli co nejvýše proti proudu řeky Adishchala, kterou jsme potřebovali další den přebrodit.

Adishi

Ty strážní věže v každé vesnici, to mě nepřestalo fascinovat

Průchod vesnicí

Údolím vzad

Sýr byl vynikající, hodně mi připomínal parenici a byl nejlepší ze všech, které jsme tu ochutnali.

Potom zhasl vařič a rozpršelo se. Naházeli jsme věci do stanu, že uvaříme v předsíňce, jenže to už se nám vařič nepovedl ani zapálit. Instantní bramborová kaše se dá jíst i za studena. Zbytek večera jsme trudomyslně poslouchali prudký déšť a pokoušeli si namluvit, že se zmírňuje, (a koneckonců hřmění zpoza hor ustalo docela,) protože Adishchala byla prudká i bez předchozího deště a do brodění rozvodněné řeky by se nám nechtělo.

Večerní tábořiště

Předchozí     ♦     Následující

(Fotky jsou moje, neberte mi je. Panoramata jsou proklikávací ke zvětšitelným verzím.)