Gruzie: Kutaisi, Tbilisi a spousta červeného vína

9. den: Chvelpi → Kutaisi
10. den: Kutaisi → Tbilisi
11. den: Tbilisi → Varšava
12. den: Varšava → Praha

Jeden z domácích nám vytelefonoval maršrutku přímo před vrata, a tak jsme se po sbalení nemuseli nikam hnát. Přijela v 6:53, skoro prázdná, naskládali jsme se i s batohy na sedadla a těšili se, jak bude jízda pohodlná. Nenapadlo nás, že když přijela před náš dům, tak že není problém si ji vytelefonovat kamkoliv, a tak jsme projeli celé Chvelpi dům od domu a pak ještě další přilehlé vesničky, než jsme se vydali do Kutaisi. Místa ale vyšla akorát, takže jsme si naštěstí svoje mokré batohy plné mokrých věcí nemuseli brát na klín.

Jeli jsme čtyři hodiny po silnici, která většinu času připomínala tankodrom, protože byla buď v hodně špatném stavu, nebo častěji rozkopaná a opravovaná. Vstávali jsme v půl šesté a předchozí den byl dost náročný, byla jsem ospalá až běda, ale spát kvůli drncání nebylo možné, i za bděla jsem se několikrát uhodila do hlavy o střechu.

Z cesty

V Kutaisi maršrutka skončila na main bus station, které je dva kilometry západně od centra. Což jsme samozřejmě v tu chvíli nevěděli, byli jsme kdesi uprostřed města, kolem jezdily maršrutky popsané mchedruli a Jirka se nás snažil přesvědčit, že jsme na trhu, který je z centra kousek. Což byl vcelku pochopitelný předpoklad, protože byly všude kolem stánky, ale jak už to v Asii bývá, trh je všude, kde to žije.

Zhruba dvacet minut jsme se pokoušeli někam jít, směr nám radili náhodně oslovení lidi, až nám pak někdo ukázal cestu na zastávku, ať jedeme jedničkou do centra, že je to ještě docela daleko. Jednička naštěstí nebyla maršrutka, ale malý autobus, takže jsme se i s batohy vešli pohodlně, a centrální náměstí si nešlo splést.

Podle LonelyPlanet jsme vyrazili přes řeku na kopec, protože tam byly ve dvou ulicích blízko sebe kreslené tři ze čtyř hotelů. Bylo už vedro, v LP nebyla kreslená Kazbegi street, ačkoliv vedla z centra od řeky až k Bagrati katedrále, ale nakonec jsme se dostali na Debi Ishkhnelebi street, kam jsme potřebovali.

Přes řeku

Náš hotel

Čekání na sprchu

LPčková reklama očividně nese, protože kolem patřičných popisných čísel byla ulice hotelů plná. Vlezli jsme do č.p. 18, kde je Lali Jalaghania's Guesthouse, že se zeptáme na cenu, ačkoliv v LP 2008 bylo psáno 40 gel, a to by bylo moc, i kdyby od té doby nezdražili.

Chvíli se tam o nás bavili a pak nás zavedli k sousedům, ať to zkusíme tam, v č.p. 16. Paní tam mluvila německy (a turecky a gruzínsky), a že prý nám neřekne cenu, ať se jdeme nejdřív podívat. Ukázala mi moc pěkný třílůžák a že ať se podívám i na čtyřlůžák, že ho klidně můžeme mít za stejnou cenu (a ten byl teda obrovský a krásný). Ukázala mi i koupelnu, že je ve sprše horká voda, a protože jsme tam jediní, tak se o ni nebudeme muset dělit, i když je na chodbě. A že za 25 gel na osobu. Klára zkusila navrhnout 20 gel, což jsme si stanovili jako strop (i když při pohledu na ty načančané hotely kolem bychom to asi klidně porušili), a ono to klaplo.

Hned jsme se vystřídali ve sprše (zkoušeli jste si někdy holit nohy žiletkou s ulomeným držátkem?) a vzápětí jsme se vydali do centra, abychom stihli maršrutku ve dvě ke klášteru Gelati. Měli jsme na to od hotelu půl hodiny a další podle LP měla jet až v pět, a tak jsme po centru pobíhali jak zjednaní a Jirka se hrozně činil, jak se rusky vyptával všech lidí, kde je patřičné maršrutkové stanoviště. Nakonec nás poslali i nějakou zkratkou skrze dům a v 13:58 jsme ji opravdu našli. Za minutu jsme už - nacpaní v uličce - jeli.

Náhodná budova v centru, v popředí stříšky podzemního tržiště

Hledáme maršrutku

Gelati je vcelku malý klášterní komplex na kopci se vstupem zdarma. Maršrutka nás zavezla přímo před vchod.

Gelati Monastery, eulogized as th "New Athens" and "the Second Jerusalem", was one of the greatest spiritual and cultural centers of Georgia in the Middle Age. The monastery was founded by King Davit Agmashenebeli (1089-1125) in 1106.
At the monastery there functioned an academy, where there lived and worked outstanding Georgian scientists, philosophers and theologians.
Since 14th century Gelati has been an Episcopal Cathedral. Central building of the Monastery is a central cupola church of the Virgin. Its interior is covered with paintings of different times. Alter apse is decorated with a brilliant mosaic composition of a standing Virgin holding the Child with archangels on her sides dated to 1125-1130. In the western narthex there are mural paintings of 12th century depicting seven ecumenical councils. Most of the murals in the Cathedral were executed in the second half of 16th century.
Other architectural monuments of the Monastery are of 12th and 14th centuries. These are: the Academy, Church of St. George, interior of which was painted in XVI century, a two storied building of the Church of St. Nicholas and a bell tower, one of the oldest in Georgia. 
Gelati Monastery was also a burial vault of Georgian Kings. At the Southern gates of the wall of the monastery was a grave of King David.
Since 1994 Gelati Monastery has been inscribed upon the World Heritage List of the Convention concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage. Inscription on this list confirms the outstanding universal value of a cultural or natural property which deserves protestion for the benefit of all humanity.
(Cedule u vchodu)

Klášter byl pěkný, uvnitř moc krásně vymalovaný. Přístupné byly i vedlejší budovy, z hradeb bylo vidět v dálce Kutaisi a na půdě jedné z menších budov jsme našli složený hvězdářský dalekohled.

Gelati Monastery

Věžičky a kapličky

 Strop hlavního chrámu (panorama)

Stěny

Při odchodu jsme se rozhodli dojít pěšky do kláštera Motsameta, který měl být vzdálený hodinu chůze.

Netrefili jsme to. Vydali jsme se podél cedule, kde byla nějaká podivná cesta nakreslená, a sešli jsme hliněnými cestami z kopce na silnici, kde jsme odrbali strom se špendlíky a na zastávce počkali pár minut na maršrutku zpátky do Kutaisi.

Hřbitov vedle kláštera Gelati

V Kutaisi jsme si prošli trh a dali si jídlo, což bylo hrozně vtipné, protože jídelníček měli psaný mchedruli, takže jsme si nechali nějaká jídla vyjmenovat od servírky, jenže jsme nepoznali ani pauzy mezi slovy, natož abychom dokázali něco zopakovat, a nakonec jsme ji prostě stopli, a že ať nám donese, co vyjmenovala do té doby. Měli jsme kliku, byla to tři jídla - ostri, kebab a nějaký hrozně silný vývar, který mi nejvíc ze všeho připomínal asi dršťkovku. (Aneb všechno - až na kebab - variace na český buřtguláš tisíckrát jinak.)

Pak už jsme si koupili víno a vydali se k Bagrati katedrále, která stála nedaleko našeho hotelu. Je hezká, celá citlivě zrekonstruovaná a s moc pěknou přístavbou z tmavé slitiny, kterou by u nás UNESCO těžko povolilo, a celek se mi moc líbil. Dalo se tam vylézt i na hradby, odkud byl výhled na město, a v polorozbořené kapličce pod námi se sloužila mše.

Podzemní tržiště

Ovocná část

 Panorama na Kazbegi Street

Pohled přes řeku ke katedrále Bagrati

Bagrati katedrála

Tady se sloužila mše, nebo tak něco

Na hotelu jsme sundali usušené prádlo ze šňůr, složili jsme stan, který jsme na zahradu rozložili úplně mokrý, a obsadili jsme závěsnou lavičku na terase, odkud jsme pozorovali červenající se město, úplněk a ze střechy i západ slunce nad kopcem.

Pak jsme dopili obě lahve červeného vína a vypravili se pro další. (Je nutno uvést do protokolu, že já červené víno nepiju, tedy nepila jsem před Gruzií a nehodlám ho pít ani nyní. Ale tam bylo tak sladké, že připomínalo spíš portské, a bylo ohromně dobré.)

První víno

Soumrak nad Kutaisi

S další láhví jsme se vydali na hradby k Bagrati katedrále, která se na noc nezamyká a je moc pěkně nasvícená, zvenku i zevnitř. Vylezli jsme nahoru a říkám si, že urazit hrdlo lahve o hradby nemůže být příliš těžké, protože urazit dno je fakt snadné. A tak jsme se vydali z kopce do centra, abychom se podívali na nasvícené památky a koupili další láhev.

Bohužel Jirka koupil semi-dry, zatímco doteď jsme pili semi-sweet, ble. Fontána byla střídavě nasvícená šesti kýčovitými barvami, kolem pravidelně objížděli policajti a několik výrostků se tam hlasitě bavilo.

Na hotel jsme přišli o půlnoci. Budíček byl další den v sedm.

Katedrála Bagrati

Na fontáně

Z hotelu jsme vyráželi v 8:34. Z autobusáku, kam jsme přijeli z Chvelpi, vyrážely maršrutky do Tbilisi každou celou hodinu, a my se rozhodli, že stihneme tu v devět. Nejsme másla, ne? Na náměstí se Jirka doptal na číslo, které nás tam doveze, vzápětí jsme vyrazili a na autobusáku jsme byli dobře s minutovou rezervou. Hned si nás tam odchytli (ještě předtím kvůli nám zastavila maršrutka uprostřed křižovatky, jestli nechceme do Batumi), bágly se výjimečně vešly do kufru a už jsme jeli.

Cesta trvala tři a půl hodiny a byla vcelku příjemná, někteří pasážeři nechali otevřená okýnka a poučení jsme tentokrát jeli v kraťasech. Pak si odsedla slečna ze zadní čtyřsedačky, kde jsem seděla s Jirkou, a já se tam natáhla a to už bylo úplně super.

Ulice v Tbilisi, Gruzínci mají vkus

V Tbilisi - někde - jsme byli v půl jedné. V LPčku jsou asi čtyři mapy Tbilisi a všechny obsahují jen dost malý výsek. A bylo hrozné vedro.

Nakonec jsme se doptali na maršrutku do centra na Rustaveli - č. 141 - a vyrazili jsme jí. Jel tam s námi nalitý chlapík, který si s námi hrozně chtěl povídat, ale my mu lehce úmyslně nerozuměli, a tak nám to do angličtiny překládala slečna za námi. Chlapík se dal do řeči s ní a na jedné zastávce vyběhl ke květinářce a koupil jí kytku orchidejek.

Na Rustaveli jsme na slečnin pokyn vystoupili před obrovskou a krásnou budovou, na jejíž schodech byl trh - byla to Akademie věd, jak jsme vzápětí zjistili.

Gruzínská architektura mě fascinuje. V Tbilisi mají spoustu starých a hezky udržovaných nebo zrekonstruovaných staveb, ale stejně "staré" budovy jsme viděli i od základů stavět - žádné krabice, ale pečlivá práce a žlutý kámen. Pak se tu ale hodně staví i ze skla a oceli, tyhle stavby jsou vždycky zvláštně tvarované a oblé, a i když jsou přímo v historickém centru, nebijí do očí, hezky zapadají. Líbilo se mi to.

Podloubí Akademie věd v Tbilisi

Vyrazili jsme po Rustaveli směrem k informacím, zakresleným v LonelyPlanet, a s těmi batohy a ve vedru to nebylo nic moc. Pak jsme na protějším chodníku uviděli Národní muzeum a na něm velkou modrou ceduli "tourist information", tak jsme zvesela přeběhli šestiproudou silnici a že jestli si tam nemůžeme nechat někde batohy. Slečna byla ochotná a šla se na to někoho zeptat, bohužel jsme nemohli, ale poradila nám, že je úschovna na vlakovém nádraží a jak se tam dostaneme. Pak nám řekla i další věci, které jsme potřebovali vědět - jak se dostaneme na letiště, do kdy patřičná maršrutka jezdí apod. - a doporučila nám, na co se tu máme jít podívat.

Zvesela jsme přeběhli šestiproudou silnici nazpátek a vlezli do metra, kde jsme si koupili kartu a nabili si ji, a vyrazili jsme na Station Square 1, kde je vlakáč. V metru je naštěstí většina nápisů i v latince a hlášení probíhají anglicky, takže to nebyl problém. Metro v mnohém připomínalo pražské, a to jak architekturou, tak i stejnými vagóny.

Vlakové nádraží a stanoviště maršrutek

Vlakové nádraží je to místo, odkud jsme po příletu odjížděli do Mestie, jenže teď byl plný lidí, stánků a pražícího slunce a my si v první řadě nebyli vůbec jistí, která z těch budov že je vlastně ta správná. Lidi nás tam odkázali až po nekonečném oběhnutí celého okolí, byl to přímo ten obchoďák, před kterým jsme tehdy v noci seděli. Nějak nás nenapadlo, že se budou na nádraží prodávat pračky.

Vlezli jsme dovnitř od perónů a hned u vchodu byly informace, kde nás slečna odkázala zpátky na perón, že je luggage store tam. Plni nedůvěry jsme se vrátili ven, a fakt že jo. Plechová bouda, kterou jsme považovali za domek pro hlídače, a před ní nevzbuditelný opilý chlap. To vzbuzuje důvěru, když jsou všechna zavazadla naházená v jedné otevřené místnosti a on je má hlídat. A visačky na batohy přišil sešívačkou - ne kolem poutek, ale přímo do látky.

Bez báglů - takové blaho!

Uličky starého města

Prodejna koberců

Kostel, v němž jsme byli. Další zajímavost je, že tu mají v každém kostele u vchodu
 na půjčení erární šátky, protože ženy dovnitř nesmějí bez zakrytých vlasů. Přišlo mi
to o to zajímavější, že spousta žen na sobě uvnitř měla šortky nebo minisukně.

Metrem jsme se vrátili na ulici Rustaveli a vydali se do víru starého města. Viděli jsme spoustu kostelů a do jednoho jsme vlezli, připadá mi zajímavé, že v každém kostele mají dřevěný trůn a takový byl i v hospodě v Ushguli. Na kopci nad městem byla odevšad vidět stará pevnost, ke které jezdila v jednom kuse lanovka.

Hlavní prioritou bylo jídlo, sice jsme ráno snídali chleba a sýr, který jsme dostali ve Chvelpi, ale to bylo v sedm a teď byly tři. V centru byla spousta restaurací a kaváren, ale všechny hodně drahé. Nakonec jsme zalezli do "restaurace", resp. na dvorek, který byl obestavěný různými stánky se společným menu. Klára si dala šaurmu, já i Jirka moc dobrý šašlik s výtečným opečným rajčetem a k tomu jsem ještě měla ayran, který vůbec nechápu, proč se v Česku skoro nedá sehnat.

Seděli jsme tam líní docela dlouho, nic se nám nechtělo. Vyhnala nás jenom představa kavárny s kávou a zmrzlinou. (Jako gastroturista jsem k návštěvě měst docela vstřícná, si tak uvědomuju.) Tu jsme nenašli, ale našli jsme zmrzlinárnu, kde jsme si dali mražený jogurt s čerstvě namletým ovocem dle vlastního výběru. Já si dala něco, co trochu vypadalo jako ostružiny, ale nebyly to ostružiny, ale rozhodně nejzajímavější to měla Klára, která si nechala namlít fíky.

Most Metekhi

A ještě z dálky, v kopci v pozadí je pevnost

Právě takové moderní stavby se mi v centru moc líbily; navíc
byly na ulicích často sošky se štítky se jmény svých autorů

Šli jsme se podívat na most Metekhi, skleněnou zvlněnou a hrozně krásnou věc, a přešli po něm řeku Mtkvari do parku na druhém břehu. (Lingvistická poznámka: copak jsou slabikotvorné souhlásky naším výmyslem? proč je tady vůbec nereflektujou? jak se mají ty jejich názvy číst?) Park byl nestíněný a bylo v něm hrozné vedro, ale zase tam prodávali moc dobrou točenou zmrzlinu.

Na původní břeh jsme se vrátili jinudy a hned za řekou jsme narazili na kavárničku s plastovými sedátky, ke kterým máme s Klárou vztah, (až sem jednou přepíšu cestovní deník z Bulharska, tak se to třeba vysvětlí,) a zašli jsme konečně na kafe, protože jsme už byli všichni polomrtví. Po kafi jsme s Klárou ještě daly pivo, (protože ke kombinaci kafe a pivo máme taky vztah,) protože Jirka ještě dojídal hamburger.

Když jsme odcházeli, začal před kavárnou akorát hrát orloj. Menší, roztomilejší a o hodně křivější, než je ten pražský, ale jinak velice podobný.

Pauza ve fontáně. Usoudili jsme, že když se tam koupou malí kluci, tak že bude
v pořádku si v ní vymáchat nohy. Vzhledem k tomu, že ji zanedlouho vypnuli, tak to
asi tak docela v pořádku nebylo. Možná kdyby nebyla před pětihvězdičkovým hotelem...

Orloj

Pak už se začínalo připozdívat, bylo kolem deváté, a tak jsme starými a zchátralými uličkami prošli tam, kde jsme ten den začínali, abychom nakoupili nějaký alkohol jako suvenýry.

První na řadě byl specializovaný obchod s vínem se strašně sympatickým mladým klukem. Že prý:
- odkud jste?
- z Čech.
- pivo!
- no jo.
- české pivo tu máme rádi. nejradši. ale prodáváme víno. nemáte tu nějaké pivo s sebou?
Dal nám koštnout dvě červená vína, z nichž mě jedno zcela okouzlilo, ale bohužel neměli miniatury, které jsem sháněla, abych se vešla do hmotnostních limitů v letadle. No a pak se zeptal, jestli známe chachu, místní nejkonzumovanější tvrdý alkohol, vytáhnul ji z chladničky a nalil nám každému panáka. Ta věc měla 70 % alkoholu! A byla překvapivě jemná a dobrá, jen na mě možná moc sladká.

O několik obchodů později jsme se s patřičně ztěžklými batůžky vydali do úschovny zavazadel na vlakové nádraží, kde jsme k naší úlevě opravdu dostali zpátky svoje batohy, a koupili jsme víno na letiště. Maršrutka na letiště projela snad každou jednu ulici, která v Tbilisi je. Na letišti nastala nejobtížnější část návratu: zabalit skleněné láhve do batohů tak, aby přežily let. (U mě putovala dvě vína v pohorách, koňak v péřovce a dvě vína omotaná oblečením. Přežilo všechno.) Pak jsme směnili zbylé lari na dolary, vypili obě přeodletové láhve vína, ulehli na umělý trávník pod umělý strom pod eskalátory a až do čtyř jsme spali.

Elbrus podruhé

Check-in byl trochu zmatečný, protože Jirka nemohl dlouho najít pas, a tak jsme si v rámci starostí, abychom vůbec seděli jako skupina pohromadě, zapomněli říct o okýnko, takže ačkoliv jsme seděli na trojsedačce A-B-C, okénko vedle nás nebylo. Vůbec jsem netušila, že taková místa existují.

Let do Kyjeva trval dvě hodiny a dvacet minut, Klára s Jirkou ho prospali a já konečně měla čas dopsat deník, protože jsme v posledních dvou dnech v každé volné chvíli pili víno.

V Kyjevu jsem se pak hrozně pohádala při výstupu z letadla do přestupové haly. Ono se tam prochází rámy, takže jsem do košíku odhodila mikinu, batůžek, hodinky a pas a peněženku z bezpečnostní kapsičky, navlečené přes rameno pod tričkem. Slečna na mě vrhla pohled a prohlásila, ať si tu kapsičku taky sundám. 
- "Je prázdná," odpověděla jsem jí mírně.
- Ne, musím ji sundat!
- "Nemůžu, je pod tričkem. Ale je prázdná."
- Sundat!
- "Nemůžu!"
- Tak ať si sundám pásek.
- "Je plastový."
- Sundat pásek!
- "Není kovový, je plastový, není v něm jediný kousek kovu," povzdechla jsem si a sundala jsem si pásek.
- A co mám v kapsách?
Vztekle jsem do košíku hodila špinavý kapesník a prošla jsem rámem. A zapípala jsem, samozřejmě. Ten pohled!

V kyjevské duty free jsme s Klárou strávily většinu oněch přestupních šesti hodin procházením dvou krámků a vybíráním vodek, které si chceme přivézt. Já měla dva favority, Nemiroffku a pak něco taky ukrajinského, ale v krásné láhvi, nicméně dražší. Byl tam hrozně asertivní kluk, který nám strašně radil, a já mu vůbec neměla to srdce říct, že postsovětské vodky mi chutnají všechny stejně dobře a že si chci vybrat podle vzhledu.

Nakonec jsem si po Jirkově vzoru natáhla přes řadu sedátek karimatku, kterou jsem si z toho důvodu brala na palubu, a pokusila se ještě na dvě hodiny usnout. Lidi kolem tak srandovně vířili, chvílemi bylo kolem prázdno a chvílemi plno a lidi netrpělivě ťukali do lavičky, asi abych se uskromnila, což samozřejmě nemělo žádný efekt, protože jsem padouch.

Při letu do Varšavy byly zpočátku krásné turbulence, které mám moc ráda, jen se při nich nedal psát deník. Až ve Varšavě ale nastala ta zábavná část návratu do Čech.

Naše letadlo do Kyjeva, kam právě nakládají jídlo a čerpají palivo

Ukrajinská políčka

Jirka na letišti zjistil, že na vlakové nádraží jede autobus č. 175, a koupil na něj v informacích jízdenky. Jeli jsme jím dlouho, nádraží se naštěstí nedalo přehlédnout. Vydali jsme se do hlavní haly, že se v informacích poptáme, kdy jede nejrychlejší spoj do Prahy, jenže to jsme ještě netušili, co je varšavské nádraží zač.

V hlavních informacích si člověk musí vytisknout pořadové číslo, a když jsme to udělali, bylo před námi dvacet pět lidí. Tak jsme vyrazili k malému informačnímu okénku naproti, kde jsme si vystáli frontu a zeptali se na spoj, načež nám paní odvětila, ať jdeme do hlavních informací. Tak jsme počkali, až přijdeme na řadu, a tam nám bylo řečeno, že v 18:55 pojede vlak Moskva-Praha a po osmé polský vlak, přičemž oba budou v Praze pozdě ráno, a že jinak nejede nic. Podivili jsme se a zeptali se na ruský vlak a paní nám odpověděla, že oni na něj nemůžou prodávat jízdenky, protože je čistě lehátkový, a jak je známo, na lehátka v pohybu už se na nádraží jízdenky sehnat nedají. A že ať to zkusíme přímo na nástupišti, až přijede.

A tak jo. Byly čtyři, a tak jsme vyrazili ještě na jídlo (prosadila jsem si čínu, na kterou v horách vždycky dostanu hroznou chuť - to je tím přepáleným olejem -, a o křivdě, která se mi tam stala, se snad ani nebudu rozepisovat). Tam jsme dospěli k myšlence, že bychom si ještě měli zjistit, kolik stojí ten polský vlak, abychom případně nejeli ruským o moc dráže. (Před námi bylo v informacích třicet lidí.) Trochu v šoku jsme si vyslechli, že je to 2200 CZK na osobu. Do Varšavy místo Prahy jsme letěli proto, že tam byly letenky o 1500 CZK levnější... Ehm.

Nicméně jsme se zapomněli zeptat na skupinové slevy, takže jsme si vytiskli pořadové číslo a Klára se vydala k informacím, odkud nás prve vyhodili, a nechala se tam vyhodit znovu, ačkoliv paní, která se střídala s jinou, tam u člověka před Klárou ceny zodpovídala. Tak to šla Klára zkusit k pokladnám v podchodu, zatímco my pořád čekali v hlavních informacích.

Dvacet minut před avizovaným příjezdem ruského vlaku (v stanici měl stát deset minut) jsme sešli na nástupiště, když ohlásili dvacetiminutové zpoždění. Klára průběžně běhala do informací hlídat číslo a na nástupiště hlídat, jestli jsme jí neodjeli, a když uplynulo ono dvacetiminutové zpoždění, byla akorát na řadě, když přivedli slepce. Uá. Nakonec to ale stihla a zjistila, že skupinové slevy v Polsku nevedou.

Pak vlak přijel. Nebyl celý čistě lehátkový, poslední tři vagóny byly polské a jely jen do Bohumína. Bohumín je v Česku, žejo. A v Česku to bude určitě mnohem jednodušší než tady. Nicméně nikde nebyl jediný průvodčí, kterého bychom se mohli zeptat třeba na cenu, nebo jestli se dají jízdenky kupovat ve vlaku, nebo jestli se dá ve vlaku platit kartou, protože jsme neměli jediný złotý... ale nikde nikdo. No a tak jsme naskočili, že se prostě uvidí. A vlak se rozjel.

Přestup v Bohumíně

Načerno a bez peněz v ruském vlaku. Kdo to má? Co se vlastně dělá s černými pasažéry? Vysazují se uprostřed polí? Předávají se policii? Prostě se vyrazí na nejbližší zastávce? A co když je nejbližší zastávka Krakov, vzdálený dvě hodiny a dvacet minut?

Průvodčí přišel až po hodině. Zeptali jsme se ho na možnost získání lehátek do Prahy v přední části vlaku a tím jsme se ho na další půlhodinu zbavili. Pak nám přivedl ruského průvodčího, který nám sdělil, že by lehátko pro jednoho bylo 50 eur (+ jízdenka, samozřejmě) a že se nedá platit kartou, a tak jsme ho zase poslali pryč. Polskému průvodčímu se naštěstí kartou platit dalo, takže Jirka potvrdil platbu a zadal PIN, a pak jsme zajeli do lesů a terminál tak dlouho neměl signál, až spadl. Následně náš nešťastný průvodčí hrozně dlouho doloval z terminálu potvrzení, jestli platba proběhla, nebo ne, a potom hrozně smutně prohodil, že by bylo úžasné, kdybychom mu to zaplatili v eurech, což my jsme nevěděli, že můžeme, a dokonce jsme na to i měli, takže jsme mu to zaplatili hotově.

Pán v kupé se díval divně.

V Bohumíně jsme koupili jízdenky do Prahy (ve vlaku šly koupit pouze na hranice) a čekali na vlak, který jel za dvě hodiny. Byla jedna ráno. A potom jsme obsadili vlastní kupé, já s Klárou jsme se natáhly na sedačky, Jirka na karimatku do uličky, a když se vlak zaplnil, nikdo neměl odvahu si k nám přisednout, protože nebylo kam.

A pak jsme byli v Praze. Konečně.

Předchozí

(Fotky jsou moje, neberte mi je. Panoramata jsou proklikávací ke zvětšitelným verzím.)