rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Gruzie: Ta krajina! Ty výhledy!

pise.cz/img/306332.jpg">
Hřeben Shkary

Nakonec Jirka v šest vyrazil pro vodu a byl pryč přes hodinu. Prý se snažil najít nějaký bližší potok než ten poslední, přes který jsme šli, a udělal si pěknou hodinovou procházku. (Ale nenašel, musel se vrátit k tomu, přes který jsme šli.)

K večeři jsme uvařili kuskus v sýrové polévce a spoustu čajů a za nezlepšujícího se počasí jsme šli spát.

Zátiší

Moje oblíbená stálice dvojfotek: Stan večer...

...a stan ráno.

Ještě jedno ranní panorama

Vstávali jsme v půl sedmé a stan byl zapadaný sněhem.

Byli jsme v mraku, viditelnost zhruba padesát metrů, na orientaci nic moc. Navíc nám po snídani zbyl litr vody a za celý den jsme nepotkali jediný potok.

Nejprve jsme vystoupali k rozcestníku a pak dál, skrze hluboké sněhové návěje, mlhou a po zasněžené zemi. Jak nebylo vidět, tak jsem se vůbec neorientovala, nedokázala jsem si udržet ani povědomí o světových stranách. Aspoň ale nebyla taková zima jako předchozí den. 

Jirka musí mít v hlavě kompas, protože nás vedl celou dobu i v takových podmínkách dobře

Napříč strmými svahy. Tady to Jirkovi uklouzlo a drape se zpátky do stopy.

Jezírko

Na hřebeni

A zase sněží

Další jezírko

Procházeli jsme kolem několika sněhových jezírek a šli pořád dál, většinu času po hřebeni, vedle nás byl sráz plný mlhy a mraků, až jsme asi ve dvanáct dorazili na ne až tak zasněžený hřeben, kde se mraky roztrhly a vlevo byla vidět prosluněná louka a kopce za ní - jenže my potřebovali doprava.

Pak už se výhledy příležitostně na pár vteřin protrhávaly, (v tabulce nejlepších výhledů u mě vede ten, kdy se protrhla mlha a ukázaly se mraky, viz fotka níže,) do toho se celý den střídalo počasí po zhruba deseti minutách - déšť, sníh, kroupy, mlha/mraky a vítr...

Tady je nejenže vidět jasně ohraničený začátek mlhy, ale i prosluněné
louky za ní, což znamená, že to musí být poměrně tenká mlžná stěna

A tady se na chvilku zvedly mraky a my si poprvé uvědomili, že
jsme pořád v horách a že nebloudíme v uzavřené kostce mlhy

Jirka před námi

A další výhled protrhanými mraky

 Ono je léto?

Moje oblíbená: protrhala se mlha a v díře se objevily mraky

Pauza na obejmutí a svačinu

Konkrétněji: potřebovali jsme na jih. Spali jsme zhruba 2900 m. n. m., šli jsme po hřebínku v 2800 m. n. m. a potřebovali jsme sklesat do vesnice v 1050 m. n. m. Mňmňmň.

Jirka prohlásil, že v tom svahu pod námi by měla být cestička a že ta nás svede do Chvelpi a že musíme prostě dolů, že na ni narazíme.
 Klára se bránila, že ta cesta není vidět a že existuje delší cesta a že by nebyla tak strmá a že ona by raději šla tou.
Já jsem byla lichý rozhodující hlas, který neměl ponětí, kde vlastně je, ale protože nás Jirka do té doby vedl úžasně a protože se mi už nikam nechtělo, podpořila jsem Jirku.

Uf.

Byl to hrozně strmý travnatý svah, mokrý a průběžně domokřovaný pravidelnými přeháňkami, a občas v něm byly důmyslně ukryté kluzké skalky.

Když píšu, že byl svah strmý, tak tím myslím, že byl opravdu strmý

Fotky nebyly foceny v nejprudších místech, ale naopak pouze
tam, kde jsem se nebála pustit se hůlky a vytáhnout foťák

Musíme až tam dolů do údolí, které ještě zdaleka není vidět

Mé kotníky mě nenáviděly ještě týden po návratu, kdy jsem měla problém chodit po bytě.

Jirka tam uklouznul, popolétl pět metrů a zlomil hůlku - to jsem naštěstí neviděla. Mně to několikrát podjelo, ale skončila jsem vždycky buď na zadku, nebo jsem hodila záda na polstrovaný batoh.

Moje kotníky!

Šla jsem s Klárou korytem vyschlého potoka, ale Jirka nás odtamtud odvolal, že je před námi sráz, a tak jsme museli všichni tři kus zase zpátky nahoru. Klářiny ani Jirkovy hůlky nebyly spolehlivé, takže se škrábali po rododendronech, já zasunuté hůlky používala jako cepíny a sunula jsem se nahoru po kolenou.

Nakonec se mlha roztrhla a my zjistili, že jsme začali slézat o dvě údolí dál, než jsme měli. Dohrabali jsme se po vrstevnici (víceméně...) na správný hřeben, kde jsme se napojili na cestičku (!!) kolem pasteveckých chat a sešli jsme tudy skutečně až dolů.

Sestup trval šest hodin. Moje kotníky!

Po rododendronech nahoru

Na tom hřebeni úplně vpravo bychom měli být, jsou tam vidět i světlé pastevecké
 chaty. A na křižovatce údolí dole bychom měli být hned poté, tam je totiž Chvelpi.

Po hřebeni

Horská klasika, mraky zaseklé o hřeben

Na správném hřebínku a ve slejváku

Tam dole, to je Chvelpi!

Chvelpi je neuvěřitelně roztahaná vesnice s rozbahněnými cestičkami, a asi i proto, že pršelo, vypadala dost nehostinně.

Potkali jsme tam na křižovatce cest tři chlapy a Jirka se jich zeptal na restaurant, café, magazin... uměli jen gruzínsky, tak se pantomimou ujistili, že chceme jíst, a jednoho z nich poslali s námi. Toho němého.

Dovedl nás k sobě domů a ať jdeme za ním. Poslaly jsme Jirku, po tom úmorném dni bylo to poslední, na co jsme měly s Klárou náladu, se na někoho usmívat a snažit se rozumět. Jirka se vrátil s igelitkou plnou natrhaného chleba a s půlkou bochníku sýra, že jsme to dostali a že si můžeme postavit stan na zahradě. Pak za námi přišel ještě jeden z těch na křižovatce, který očividně taky patřil do rodiny, že za 20 gel/os. můžeme přespat uvnitř, anebo že nás za 250 gel doveze do Kutaisi. Obojí jsme odmítli.

Zatímco jsme se cpali chlebem a sýrem, jsme přemýšleli, co dál. Na zahradu se nám moc nechtělo, byl to závazek a nám se nechtělo už nic řešit a být společenští, chtěli jsme si jen zout boty a spát, jenže tak obrovskou dobrosrdečnost se nedá odmítnout. Přesvědčili nás. (A to i přesto, že jediný, kdo z celé široké rodiny uměl rusky, byl náš němý průvodce.)

Stan jsme si postavili u plotu, hned za políčkem s bramborami, na trávě prorostlé mátou. Na plotě jsme si rozvěsili mokré věci, protože zrovna asi na deset minut vysvitlo sluníčko, a dva kluci, co nás při stavbě stanu celou dobu zvědavě pozorovali, pak přiběhli, ať si dáme sušit obal od karimatky kousek dál, aby neubližoval jejich jablůňce.

Jirka s Klárou došli ke studni pro vodu - uvázali kvůli nim psa - a uvařili jsme kuskus s gulášovkou, a když jsme se chystali na spaní, přinesla nám ještě paní plný hrnec převařeného mléka a další chleba. Škraloup jsem na mléku neměla už dobrých patnáct let...

Šli jsme ten den jedenáct hodin, usnout skutečně nedalo práci. Možná pomohlo i vědomí, že bude další ráno zvonit budík už v 5:30.

Stan na zahradě

Kluci

Předchozí     ♦      Následující

(Fotky jsou moje, neberte mi je. Panoramata jsou proklikávací ke zvětšitelným verzím.)

Zpět na hlavní stranu blogu