Turecko: Zpátky do měst, zpátky domů

9. den: Emli Boğazi - Niğde - Kayseri
10. den: Kayseri - İstanbul
11. den: İstanbul
12. den: İstanbul - Praha 

V noci jsem toho moc nenaspala, díky čemuž jsem slyšela, jak ještě za tmy cinkají kluci odvedle železy. Předchozí promarněný krásný den je musel dost mrzet. Budík mě probral v sedm, uvařila jsem si čaj a kafe, ve stanu jsem zabalila, nasnídala se a nechala pak hořet bombu, protože jsem ji už nepotřebovala a myslela jsem, že v ní jsou pouhé zbytky plynu. Nebyly, jen byla zatracená zima, a tak se mu nechtělo ven. Ale bylo to fajn, mohla jsem si při balení mokrého stanu hřát nad plamenem zmrzlé ruce. A při mytí nádobí. A při mytí sebe. Ohřívat si o plamen obličej se neosvědčilo.

Kluci zmizeli do hor během mého balení. Oblačnost vypadala stejně beznadějně jako všechny předchozí dny, ale dalo se doufat, že se rozplyne jako včera, moc jsem jim držela palce. Ne že by to pomohlo, cestou do Marti Mah začalo mrholit a na obloze byla hustá deka celou cestu až do Niğde.

Zhruba dva obzory od Marti Mah se objevil v mém směru džíp a chlapík mě svezl. Neuměl sice ani slovo anglicky, ale poklábosili jsme si dobře. S ním hrát Aktivity, tak nemáme soupeře!
"Odkud jsi? Němka, Angličanka...?"
"Češka."
"Á, Češka. A jsi tu sama?"
"Jojo."
"Kempovalas v horách?"
"V údolí Emli."
"Mhm, Emli je hezké. A kam jedeš dál?"
"Z Çukurbagu do Niğde, pak Kayseri a pak už Istanul a domů."
"To jedeš autobusem, viď? Ten jede za chvíli, to ti pojede akorát. Já tu pokračuju dál do vesnice, ale ty jdi tudy, tam už to pojede."
"Moc děkuju!"

Cesta z hor už byla zase trochu depresivní

Vysadil mě půl kilometru od Hassanova penzionu. Byla děsná zima a mrholilo, měla jsem na sobě svoji oblíbenou kombinaci peří+goretex a hrozně jsem blahořečila uschlým teniskám. Vydala jsem se po silnici opačným směrem, než jsem potřebovala, na Çamardi - někam jsem jít musela, abych nezmrzla, a takhle jsem aspoň viděla dolmuše, které jely žádaným směrem. Nemusela jsem se ale starat. Záhy mi zastavilo auto a posádka se zajímala, kam jedu, a když jsem pravila, že do Niğde, odpověděli, že teď sice jedou do Çamardi, ale odtud pojedou do Niğde, a jestli nechci vzít. Čas mě netlačil a v autě bylo tepleji, a tak jsem naskočila.

Po pár stech metrech jsme v protisměru potkali dolmuš do Niğde. Můj řidič na něj zasvítil, zablikal a ještě mi pomohl přeložit batoh.

Projížděli jsme několika vesnicemi a všude byla jablka. Plné pytle se válely na silnicích, byly jich plné náměstí, jezdila tam naložená auta. A viděla jsem hejno špačků! Teda asi špačků, takové to obří hejno, které se přelévá po obloze (ve skutečnosti dost nízko nad zemí) a dělá úchvatné obrazce.

Vystoupila jsem v Niğde na otogaru. Chvíli jsem podumala, k jaké společnosti chci jít shánět lístek dál ("Ankara!" "Trabzon!" Rize!" "Adana!" křičeli tam na ně prodávající, když si mě všimli), a nakonec jsem zamířila k nejbližšímu stánku, což byla Süha, a bylo strašně fajn, že tam měli chlapíka, který uměl anglicky. 'Kayseri' sice zvládnu i turecky, ale čas odjezdu ne.

"Patnáct lir. A potřebujeme na jízdenku vaše jméno."
"Chcete pas?"
"Ne, stačí jméno."
... Ok, začala jsem jim ho spelovat anglicky, JÁ s tím problém neměla. Pánové za přepážkou se na sebe bezradně podívali a podali mi klávesnici. Taky možnost.

Autobus přijel za dvacet minut. Anglicky mluvící pán mi přišel říct, že to je on, ačkoliv mě předtím instruoval a ačkoliv jsem se už zvedala. Doprovodil mě, pomohl mi s batohem do kufru a nahlásil mě u jezdušky.

Ještě jednou cesta z hor. Ty oázy s korýtky pro ovce byly úchvatně malebné.

Otogar v Kayseri není ve městě. Samozřejmě. Vylezla jsem před budovu, jestli neuvidím nějakou zastávku dolmušů, ale ne. V LonelyPlanet psali o servisech do města, tak jsem se vrátila, že to vyzjistím. Od někoho. Kdo se mě, ztracené duše, ujme. Nemusela jsem bloumat po nádraží dlouho: "Hello! Where are you from? Where are you going?" Dotyčný mě zavedl k servisům a že musím počkat. A že počká se mnou. Jsem vdaná? A jak se řekne česky 'I love you'? Uáá! Yok se to řekne, yok! Pak už na mě jenom koukal a nekonverzoval a v pravý čas mě předal pravému řidiči servisu, že chci do centra, a zmizel. Já tohle tak nesnáším.

Na první zastávce vystoupila většina lidí, a než jsem si uvědomila, že servis pokračuje ještě dál, vystoupila jsem taky. Nevadilo mi to, v Kayseri bylo pěkně (dokonce jsem si sundala i obě bundy!), takže jsem nasadila azimut podle servisu a šla dál pěšky. Nejprve skrze roztahané pouštní panelákovité sídliště, pak už jsem se dostala na silnici skrze město, kde bylo všechno dynamičtější, a pak centrum.

Snažila jsem se zorientovat podle špatně okopírované mapky z LonelyPlanet, abych se ubytovala někde, odkud bych se další den dostala rozumně na letiště, ale moc to nefungovalo, protože tam neměli označené ulice a nebylo se podle čeho orientovat.

Jak jsem procházela tím echt obchůdkovitým centrem, zavolali na mě z jednoho hotelu, jestli nechci pokoj. Byla jsem zvědavá, za kolik ho budou mít, ačkoliv mě odrazovalo, že na ceníku inzerovali jednolůžkový za 80 TL. Recepční se na mě ale zubil, že mi dá slevu, že mi ho dá za 50 TL! Povytáhla jsem obočí (= zavrtěla jsem hlavou), že je moje maximum 30 TL. (Ještěže jsem si cestou zopakovala vysoké číslovky!) Teď zase povytáhl obočí recepční, že to naprosto nepřichází v úvahu. Že možná 40 TL. Trvala jsem na svém, on demonstrativně odstoupil od přepážky, že jde od věci, a já nedemonstrativně odešla úplně. Naplnilo mě to pocitem hrdosti, jaká že jsem asertivní a neústupná a že se jich nebojím...

...akorát by to chtělo nějaké ubytování.

Konečně jsem narazila na městské hradby (btw. staré od Byzance), které byly i v mé mapce. Nebyl to nijak úchvatný orientační bod, protože vedly kolem celého starého města, ale aspoň něco. Vydala jsem se podél nich.

(Vzápětí mi radost zkazil malý kluk, který se mi pokusil odepnout stan od batohu. Zařvala jsem na něj, načež se začal děsně omlouvat.)

Cestou mě oslovil starší, anglicky výtečně mluvící pán, že kam se chystám a tak vůbec a nabídl se, že mě doprovodí do ulice s hotely. Byl tak sympatický, že jsem se ani moc nebála, co za to bude chtít, a nechala se odvést. Ulička s hotely byla kousek za Great Mosque s cihlovým minaretem, který byl výtečný na orientaci, a vzala jsem hned první hotel, který jsem potkala. Můj chlapík mi pomohl usmlouvat cenu na 35 TL za double pokojík jen pro mě. Měli wifi, sprcha byla na chodbě.

Chlapík mi nabídl, že mi ukáže město a že jestli chci, tak počká u recepce, než si nahoru hodím věci. Moje priority původně sice byly hotel - sprcha - jídlo - možná památky, ale přehodnotila jsem to okamžitě. S ním se tak dobře povídalo! Na pokoji jsem akorát rozhodila stan na uschnutí, než jsem vyrazila ven.

Bazaar I.

Bazaar II.

Tady ještě jedna z těch obskurnějších obchodních uliček... je libo pytel nebo dva vlny?

V Kayseri je naprosto úchvatně krásný zastřešený bazaar. Tak větvitý, tak spletitý! Měla jsem to i s výkladem, támhle byla ulička kameníků, ale teď tam jsou zlatnictví, támhle odpočívaly karavany velbloudů, když projížděly městem, ale teď je to tam bohužel v rekonstrukci... tam měl původně krámek i ten chlapík, ale museli se s ostatními přesunout kvůli rekonstrukci jinam. Byl to carpet maker (kobercář?) - už 35 let. Bylo mi to divné, protože anglicky uměl opravdu dobře, navíc znal Brno a jeho dcera byla v Praze a vůbec... Povídal, že byl na studiích ve Švýcarsku a že vystudoval francouzštinu. Což nevysvětlovalo tu angličtinu, tak jsem se podivila, a prý ji sedm let učil dospělé ve večerní škole, ale nenaplňovalo ho to, tak šel dělat koberce. Francouzštinu vlastně vystudoval omylem, protože udělal zkoušky na angličtinu, ale tu otevírali až o rok později, tak ho zatím dali na francouzštinu a on už se jí pak nechtěl vzdát. Jeho kobercový eshop je TADY.

Pověděl mi něco o historii zdejších památek (byzantských, seldžuckých, otomanských), moc se mi líbil hamam předělaný na restauraci, vysvětlil mi obří průvody s balónky a vlajkami, které tam všude byly, že se netýkají voleb, které byly za dva dny, ale výročí založení republiky, které toho dne slavili, trochu se poptal na českou historii a zakončil prohlídku města návštěvou své dílny.

Jako jo, ty kilimy nebyly ošklivé, ale koberce se mi líbí mnohem víc. (Kilim je takové to hladké, skoro až plstěné, zatímco koberec je s vlasem.) Měla jsem to s výkladem a ten byl moc zajímavý, dozvěděla jsem se o příbězích vetkaných do vzoru, proč jsou všechny vlněné vyráběné ručně a že stroje dělají jenom nylonové kilimy, o restaurování starých kusů...
...a kdybych chtěla něco jako suvenýr, tak to není drahé.
Tak samozřejmě.

Ukázal mi internetové stránky, a tak jsem zjistila, že středně velký koberec stojí 10 000 Kč. Moc nechápu, že ho neodradilo moje handrkování o cenu hotelu. Na druhou stranu to byl takový sympaťák, že nijak nenaléhal na to, abych něco koupila, a já se necítila nijak špatně, když jsem odcházela bez suvenýru.

Dílna s kilimy i s tvůrcem

Do hotelu jsem trefila bez problémů. Sprcha! Tak jsem se na ni těšila! Takže netekla teplá. Netekla ani vlažná, z červeného kohoutku tekla studená voda a z modrého sněžilo. Zvládla jsem se umýt jen kvůli vědomí, že by mě jinak nemuseli další den pustit do letadla. V pokoji jsem si pak vlezla v péřové bundě do péřového spacáku a čekala, až mi bude líp. Aspoň jsme si zatím s Alfíkem přes Facebook ujasnili, kde se další den v Istanbulu potkáme.

Večer jsem si zašla na šašlik a bylo mi dobře.

Jedna ilustrační z hotelu. Vážně jsem ten stan potřebovala usušit.

Další ráno jsem se vzbudila v osm. Nespěchala jsem, checkout jsem měla až ve dvanáct. Dopoledne jsem se šla ještě podívat do města a potěšil mě pán na recepci hotelu, který uměl německy, je dobré se dorozumět. Venku jsem měla dva úkoly - nasnídat se a poslat pohledy. Poštu jsem potkala blízko hotelu, slečna za přepážkou anglicky neuměla, ale 'postcards' rozuměla, hlavně když jsem jí je podala. Bylo to podezřele levné, 11,20 TL za 8 pohledů. Což mělo dohru.

O dvě a půl hodiny později jsem procházela znovu kolem, tentokrát už s velkým batohem, když mě na ulici doběhla nějaká slečna a gestem naznačovala, ať jdu za ní, a něco gestikulovala, a teprve když jsem v její kulometné turečtině zachytila i slovo 'petete', tedy pošta, mi došlo, že je to ta zpoza přepážky. Co chce, jsem pochopila z nejspíš jediné anglické věty, kterou uměla: "Money money!" (Absurdně mě potěšilo, že to nebylo 'I love you'.) Pohledy nakonec nestály 11,20 TL, ale 24,00 TL. Ale já jí předtím říkala, že je to do Evropy! Taky se tvářila patřičně omluvně, když mi to pantomimovala. Zajímalo by mě, jestli by je poslala, kdyby mě už nepotkala.

Jak se dostanu na letiště, mi předchozího dne vysvětlil carpet maker. Bohužel mi to říkal během spousty dalších věcí, takže jsem si to trochu popletla a nejdřív vyrazila úplně jinam, ale protože mi s sebou napsal šikovný lísteček...

MEVLANA
OTOBÜSÜ
-
HAVAALANI
AIRPORT

...tak to nebyl zas až takový problém. Ukázala jsem ho na jedné zastávce (o které jsem si myslela, že je to ta správná) prodavači z přilehlého krámku, který se chvíli radil s druhým prodavačem a pak mi srozumitelně odpověděl:" Bla bla bla bla Hilton otel? Bla bla bla right." A jo! Vždyť to nemělo jezdit z téhle zastávky, ale z té za tramvajemi u Hiltonu!

Cestou jsem potkala úchvatné množství aut s ampliony s předvolebními slogany, ach ach, kampaně běžely v plném proudu.

Volby ve velkém stylu

Hilton hotel a další vlaječky

Za hlavní silnici s tramvajemi se nedalo dostat horem (mají to tam celé ozábradlíované) a podchod vypadal jako extra spletité patro Palladia. Až jsem překvapila sama sebe, že jsem vylezla tam, kde jsem potřebovala. Pán v trafice uměl trochu anglicky, ale jízdenku by mi zvládl prodat i bez toho - já připlácla svůj chytrý lísteček od carpet makera na sklo, trafikář ukázal dvě liry a na ně mi pak vracel. Autobus jel v každou celou, bylo 12:03 a přijel za dvě minuty. Jsem klikař. Na předním displeji blikal nápis 'Mevlana'. Já toho carpet makera nepotkat, tak jsem byla ztracená. Informace byly kvůli výročí republiky zavřené, takže tam bych nepochodila.

Sice jsem si byla docela jistá, že letiště poznám, ale byla jsem ráda, když přistoupil pán s kufrem a batohem - většina zastávek byla na znamení. U letiště na mě pán zcela samozřejmě kývl, že vystupujeme, a dovedl mě ke správnému vchodu. Sám šel jinam, protože letěl mezistátně.

Na letišti jsem zjistila, že čas odletu se řídí podle času z mobilu, takže nebudu čekat čtyři hodiny, ale pět. Ehm. Letiště bylo maličké, když konečně otevřeli check-in a já si odbavila batoh, chtěla jsem rovnou projít rámem, ale nepustili mě tam, kontrolor něco drmolil turecky s pohledem upřeným na moji letenku a z proudu jeho kulometné turečtiny jsem rozuměla jenom 'beš', pět. Když zjistil, že neumím turecky, tak zavolal kolegu, který prohlásil: "Five." Tak dík, pomohlo. Pak jsem odpozorovala, že pouštějí vždycky jenom posádku letadla, které má zrovna letět.

Kapitán měl báječný proslov, co jsem z něj pochopila (s angličtinou se zrovna moc nesnažili), tak na istanbulském letišti byla zácpa a hrozilo, že dorazíme až o padesát minut později, ale tím, že nás už naložili, je hodlali vydírat, abychom letěli co nejdřív.

Krajina ve středním Turecku je z letadla nekonečně bezútěšná, jenom hory a poušť.

Odlet z Kayseri

V Istanbulu byla už tma. Na letišti všechno pěkně odsejpalo, bez pasovky je to vždycky ryché. Batoh jsem měla na pásu ihned a přímý autobus do centra jel za deset minut. Cestou byla zácpa, takže jsem věděla už dopředu, že přijedu na místo srazu pozdě - sejít jsme se měli s Alfíkem v osm na mostě, ale na Kadiköy jsem autobusem přijela až deset minut po osmé a ještě mě čekala cesta přes moře. Nehledě na to, že jsem nevěděla, kterou lodí a kam mám jet. Hm. Název Eminönü mi byl povědomý a měl MHD turnikety, takže jsem zvolila ten.

Trajekt byl správný, ale netušila jsem, že staví na obou stranách průlivu, takže jsem nevystoupila na Eminönü, ale přejela až na Karaköy. Ještěže Alfík moudře zvolil jako místo srazu restauraci na tom mostě, který spojoval tato dvě místa.

Dorazila jsem o tři čtvrtě hodiny později, ale nevadilo to - Alfík tam měl sympatického pohledného Turka a nijak jsem jim nechyběla. Eh heh. Byla jsem hrozně unavená, ale kluci si těsně před mým příchodem objednali večeři, tak jsem si taky objednala a pak jsme konverzovali. Protože se k sobě chlapci pěkně tulili, seděla jsem naproti nim, a tak byl pingpong konverzace mezi nimi a mnou. A protože byl Emre Alfíkovi dost podobný, tak se místo vytoužené konverzace "Alfíku, jak ses měl, já jsem málem umřela a taky mě obtěžovali hnusní slizcí Turci a ty hory jsou ach tak nádherné!" probírala témata typu "kulturní rozdíly mezi východem a západem" tisíckrát jinak. Pomoc.

Po jídle nás Emre ještě zval k sobě, ale Alfík charakterně prohlásil, že jsem unavená a že jdeme spát. Ubytoval nás v Nobel Hostel, hned vedle Modré mešity. Bydleli jsme na z většiny obsazené osmilůžkové dormitory v nejvyšším patře, odkud byl krásný výhled na Istanbul. Alfík mě ještě nasměroval na terasu, že si dáme pivo, a přinesl rovnou tři. Tentorkát dovedl Francesca, Portugalce žijícího v Kanadě. Ten si pak odvedl Alfíka pryč do noci na něco k jídlu a to mně už bylo úplně jedno, protože jsem konečně, konečně mohla jít spát.

Most Galata, kde jsme měli sraz

Výhled z ložnice

Vzbudila jsem se dost brzo na to, abych mohla obsadit sprchu, což je v osmimístné dormitory krok většinou nepopulární, ale ona tam tekla teplá voda! Na snídani jsme vyrazili společně s Alfíkem. Byla v ceně ubytování a já na sobě vůbec nešetřila a udělalo mi to moc dobře, vyspalá a najedená, co chci od života víc? Seděli jsme tam do jedenácti, protože jsem položila Alfíkovi zákeřnou otázku, proč mají někteří Turci modré oči, a odpovědí mi byla přednáška o historii celé této oblasti od Byzance do 15. století.

Pak jsme vyrazili korzovat.

Nejprve mě Alfík vzal na svoji oblíbenou vyhlídku na Bospor do čajovny v palácových zahradách, a ačkoliv od moře děsně foukalo, bylo tam nádherně. Úplně zmrzlí jsme se pak vydali hledat čtyřlirový kebab a já si k němu za další čtyři liry dala šťávu z granátových jablek, kterou presovali přímo přede mnou. Další must have odšrtnuto. Dál suvenýry, hospoda, kde bylo teplo...

V čajovně

Korzujeme

Pak se naše cesty rozešly, protože Alfík hrozně toužil po hamamu, turekých lázní, a domluvil si tam další rande. Já se rozhodla, že ty čtyři hodiny volného času využiju k tomu, abych se v centru Istanbulu cíleně ztratila. Ono to dost dobře není možné, protože když vylezete někam nahoru, tak Aya Sofii vždycky uvidíte, ale zkrátka si užít rušný městský život... a když přitom najdu Grand Bazaar, tak to bude o to lepší, protože tam jsem ještě při svých četných návštěvách Istanbulu nebyla.

Bylo zajímavé, že mi stačilo z toho nejturističtějšího centra dvakrát zahnout za roh a ocitla jsem se v liduprázdných ulicích, kde byli jen Turci (a černoši) prodávající použité věci, přehrabující se v koších, čistící dlažbu, debatní kroužky... ten kontrast byl obrovský. A za dalšími dvěma rohy byly ulice přeplněné, tentokrát ovšem ne turisty, ale Turky, došla jsem do obchodních uliček. Trefila jsem látky, přešla do záclon a galanterie, některé vedlejší uličky vedly třeba jen do dvora, kde bylo taky plno, a bylo skvělé, že trhovci šli po Turcích a mě nechávali na pokoji. Tam se mi moc líbilo.

Pak jsem trefila zastřešený spicy bazaar u Eminönü a tam se mi líbilo úplně nejvíc. Ono to tam tak báječně vonělo! Nakoupila jsem si tam pytlíček baklavy, mňam, zbožňuju tyhle báječně přeslazené mastné lepkavé věci! A nakonec jsem došla i na Grand Bazaar a ten mi vyrazil dech. Byl to labyrint chodeb s hladkou podlahou a mozaikovitými stropy. Těch sloupů! Toho lesku a třpytu! Venku už byla tma a zima a tady teplo a světlo a krásné věci. Chodila jsem tam křížem krážem desítky minut a hrozně se culila, jak se mi tam líbilo.

Trochu děsivé, že?

Tohle by člověk čekal v Istanbulu spíš

Nebo tohle

Grand Bazaar

Tam to tak báječně voní

A mé oblíbené baklavy

Ještě jsem se krátce podívala na nábřeží

Eminönü mešita

S Alfíkem jsme se sešli u fontány mezi Ayou Sofiíí a Modrou mešitou a Alfík se tam přihnal na minutu přesně, že má už asi hodinu objednanou večeři a že to odtud není daleko, tak jsme tam ještě skočili (půlku jsem mu snědla, hehe), a pak už jsme si došli pro věci na hotel a rychle na setkání s daším člověkem, Syřanem, od kterého Alfík předloni koupil na Grand Bazaaru svoji koženou bundu. Sešli jsme se v čajovně.

Ahmad byl nejsympatičtějším člověkem, se kterým jsem se v Turecku potkala. V Istanbulu žil tou dobou dva roky, ze Sýrie uprchl sám, zbytek rodiny žije pořád ještě v Damašku, že prý v té bezpečné - nerozstřílené - části, a tady na Grand Bazaaru prodával kožené věci, protože si tím vydělal mnohem víc než jako dentista, což v Sýrii vystudoval - problém je, že jako Syřan nikdy nemůže dostat turecké občanství. Proto usiloval o to, aby se dostal dál na západ, do Ameriky nebo Kanady.

Řeč přišla i na zítřejší volby a rozdíl mezi Tureckem a Sýrií. Jeho soused z bazaaru byl otázán svým zaměstnavatelem, koho bude volit, a kvůli odpovědi dostal výpověď. No a to by se v Sýrii stát nikdy nemohlo, protože tam každý dostane jen jeden volební lístek se jménem prezidenta a se čtverečky 'ano' a 'ne', které pod bedlivým dohledem komise kroužkuje. Komise po volbách lístky vyhodí a prohlásí, že prezident získal 99 % hlasů.

Ahmad a Alfík

Aby bylo jasno, jaká důležitá témata se tam probírala

Po dalších kebabech, ayranech a šťávách z granátových jablek jsme se na noc přesunuli na letiště. Letěli jsme sice až v sedm ráno, ale bylo to pohodlnější. Já měla karimatku, Alfík měl lavičku. Usnout se mi nepovedlo (to asi všechny ty silné čaje s Ahmadem) a ráno jsem se cítila jako naprostá mrtvola. Jak jsem se při čištění zubů ujistila, i jsem tak vypadala. Snídani jsme si dali v letištní kavárničce. Chtěla jsem karamelové frappé, ale to mi neudělali, že nemají led, a tak jsem si objednala ice latté a donesli mi kafe s mlíkem a kostkami ledu. Ééé...

Východ slunce při průletu mraky byl nádherný.

Předchozí