Turecko: Sama na cestách

5. den: Ürgüp - Nevşehir - Niğde - Çamardi - Çukurbag
6. den: Emli Boğazi
7. den: Emli Boğazi

Mhm, dopsat to mi trvalo jenom půl roku! To je šestnáckrát rychleji než jiné mé projekty! :)

Tohle je ta část pobytu v Turecku, která působila mezi mými blízkými vlny (ačkoliv jsem o ní velmi decentně mlžila). Rozhodla jsem se totiž, že už jsem dost velká, abych to zvládla v cizině chvíli sama, a že sólo výlety do hor jsou cool. Taky nechápete, co na tom všem vadilo, že?

Alfíkovi letělo letadlo do Istanbulu den po závodě už v jednu odpoledne, takže jsem ho v devět ráno vyprovodila na autobusák a zůstala na dalších pět dní sama.

Cestou zpátky do hostelu jsem se zašla podívat k cíli závodu, protože se tam něco dělo, a on už byl závod dětí! Chvíli jsem na ně koukala a nechala se dojímat mrňavými bobíky ve stejných závodních tričkách, než jsem se se vrátila zpátky, abych se taky sbalila, protože jsem hned po vyhášení vítězů chtěla jet pryč. Vyhlášení mělo být od 10:30, jenže už ve čtvrt byli třicítkáři z pódia pryč. Šedesátkaře a stovkaře jsem naštěstí stihla, ono to stejně nebylo nic mimořádného, jenom mě to vedlo k úvahám, kolik vítězů asi využije ten dvoudenní pobyt v jeskynním hotelu a let balónem, když to byli veskrze samí cizinci, kteří už měli dávno pořízené zpáteční letenky.

Na autobusáku mi pán za přepážkou turecky sdělil, že mi autobus jede ve 13:00, a oznámil mi, že mám na hodinkách nastavený špatný čas. Namítla jsem, že nemám, protože se v noci čas přece posouval a já si hodinky seřídila podle mobilu, který se automaticky synchronizuje se síťovým časem, ale dohodli jsme se, že odjíždím za dvě hodiny.

Závod dětí

Vyhlášení vítězů

Překvapilo mě, že cesta do Nevşehiru trvala hodinu, myslela jsem, že je to kousek. Tam jsem přestoupila na jiný autobus, na který se taky vztahovala jízdenka, kterou jsem koupila v Ürgüpu, protože jsem jela stejnou společností. V ceně bylo pití a sušenky, ale vůbec tam neprocházeli s tou klasickou příšerně ovoněnou antibakteriální vodičkou na ruce, kterou jsem měla s tureckými autobusy nerozlučně spjatou. Doba se mění.

Do Niğde jsme jeli další hodinu a půl. Všechno to je stejná horská oblast (jakože střední Anatolie), ale jak jsme se blížili, hory horovatěly a mraky se mračily a visely níž a níž a trochu z nich poprchávalo. Protože je to vlastně jedna velká poušť, působilo to mimořádně nevlídně a našla jsem další místo na Zemi, u kterého jsem si v duchu říkala, že jsem moc ráda, že jsem se tam nenarodila.

Vystoupila jsem na otogaru vysunutém za městem a došla se zeptat do nádražní budovy, jak se dostanu do Çukurbagu.

Sice mi rozuměli jen jméno vesnice, ale zase se jich tam na mě sešlo víc, tak se mezi sebou mohli poradit a dovedli mě k servisu, jehož řidiče instruovali, kde mě má vysadit - na stanovišti dolmuşů v centru. Niğde si u mě nevylepšilo reputaci ani při pohledu z blízka, je to vážně nehostinné, ošklivé město. Anglicky samozřejmě neuměl nikdo ani na stanovišti dolmuşů, takže mi trvalo několik dlouhých minut pantomimy, než jsem zjistila, že to jede v těch pět hodin, které jsou za hodinu a půl.

Byla to dlouhá hodina a půl, ještě teď se trochu třesu odporem, když si na to vzpomínám. Ten chlapík, který se mě tam ujal, se totiž rozhodl, že mě bude bavit. Sice z toho byly dva čaje zadarmo, protože vlastnil čajový stánek, ale tím pozitiva končila. Selfo začal od otázek, odkud jsem, kam se chystám a podobně, až se dostal k tomu, že se mu líbím, že nemá manželku, že má ve městě dům, že by do těch hor jel se mnou, že se vezmeme, že si zavoláme... a já neměla kam utéct, protože autobusák byl uprostřed obřího sídliště, panel na panelu, nic než mnohapatrové obludy a pískem zavátý asfalt pod nohama, nikde žádný krámek, žádná jídelna, nic.

Byl to pro mě asi nejstresujícnější okamžik celého výletu, protože jsem měla vlastních starostí až nad hlavu a na tohle jsem nebyla nijak připravená. V té době se mi ještě honilo hlavou, že vlastně nevím, kam jedu, že ještě pořád někde musím sehnat mapu hor (spoléhala jsem na Niğde, ale to je jak kdybych chtěla v Modřanech sehnat mapu Křivoklátska) a chleba, že jsem ten trek vybírala ve dvaceti minutách předchozí den, kdy mi Alfík půjčil notebook, a jeho popis mám ve foťáku, kterému dochází baterka, že tu jsem úplně sama a obklopená lidmi, kteří mi nerozumí ani slovo... jo, bylo mi hrozně i bez Selfa. Jsem velmi schopná se domýšlet, co kdo říká, ale snažila jsem se tvářit, že ho nechápu, ačkoliv si vydatně vypomáhal ruštinou a pomáhal si papírem a tužkou (nesnáším, NENÁVIDÍM srdíčka!!). Představil mi řidiče mého dolmuše a pomohl mi odnést batoh do kufru půl hodiny před odjezdem, takže jsem před ním pak už prchla na sedadlo.

Osm hodin bez Alfíka a už žádost o ruku! Jak se asi turecky řekne "jste starý a vlezlý a nechte mě být?" (Obvykle svůj nesouhlas zmírňuji úsměvem. Cvičení: Vyslovte "yok", zdvihněte přitom obočí (obojí je turecky zápor) a usmívejte se. To nedáte.)

Jela jsem další hodinu a půl. Nejdřív mě zaskočilo, že se rozpršelo, a potom mnohem víc, že se setmělo. A nejvíc mě zaskočilo, že mi řidič v Çukurbagu neřekl, že mám vystoupit, takže jsem dojela až na konečnou. Uá!

Řidič byl Turek, což samo o sobě stačilo k tomu, aby se rozhodl moji situaci ještě s jedním kolemjdoucím řešit, ale protože neuměl ani slovo anglicky, někam zavolal a dal mi telefon k uchu. Ano, hlas na druhém konci anglicky uměl - ale co jsem měla říkat? Dobrý den, nevím, kde jsem, ale chci do Çukurbagu, co s tím hodláte udělat? A pán na druhém konci telefonu se zeptal, jestli mám v Çukurbagu zamluvený penzion. Nechci penzion, jenom chci do Çukurbagu, panebože!

Náhodný kolemjdoucí, který moji situaci řešil spolu s řidičem (a s chlapíkem v telefonu), do mě celou dobu hučel, že mě za patnáct lir hodí do Çukurbagu autem, a protože jsem telefonovala, tak jsem ho ignorovala tak dlouho, až slevil na deset lir. S tím jsem položila telefon, kývla, nasedla do rezavé plechovky stojící opodál a odjela do tmy.

Venku bylo pořád značně nevlídno. Myslím, že na mě nejvíc depresivně působilo, že sice byly mraky, ale že i tak byla naprostá tma, že tam neexistoval žádný světelný smog. Byla jsem uprostřed pustiny, kterou jsem neviděla.

Chlapík s autem mě vysadil před penzionem, kde na mě čekal jeho majitel, se kterým jsem předtím mluvila po telefonu. Jmenoval se Hassan a zeptal se mě, jak si to jako představuju dál. Jó, to kdybych věděla. Původní idea byla ještě dneska vyrazit k horám a někde se utábořit, přečkat noc a další den pokračovat dál, ale protože hory byly všude a protože jsem ve tmě neměla jediný záchytný bod, netušila jsem, kam bych měla jít. Takže jsme se chvíli přetahovali o cenu přespání (řekl si o padesát lir, ale tolik jsem ani neměla v peněžence, bankomat byla další věc, kterou jsem chtěla v Niğde najít,) a pak mi došel ukázat, kde si můžu na zahradě postavit stan. Zpětně jsem zjistila, že jeho penzion + kemp je jediné ubytování uvedené v průvodci LonelyPlanet.

Pozval mě ještě dovnitř, a i když už jsem si nepřála nic víc než zaspat tenhle příšerný den, šla jsem, protože zmínil, že má nějaké mapy. Mapy! Ano!! Za 5TL byla jedna moje, a že v ní nebyly vrstevnice? Koho to trápilo? Ukázal mi, kde se tak obvykle trekuje, dostala jsem mandarinku s tím, že je zrovna sklizeň jablek, a sklidila jsem velice nedůvěřivý pohled, když jsem prohlásila, že tohle není jablko. Ještě chvíli vykládal o lidech, kteří sem jezdí, a obzvlášť o své kamarádce z Čech, a taky podotkl, že bych do hor neměla chodit sama. Co nejsebejistěji jsem ho ujistila, že jsem dostatečně zkušená, a protože jsem už byla dost unavená, popřála jsem mu dobrou noc... a pak se ho zeptala, které dveře že to vedou ven, protože jsem to stihla zapomenout. Nechci vědět, co si o mně myslel.

Vařit už se mi nechtělo, i když jsem vlastně ten den měla jen snídani, a tak jsem snědla jen jerky bar a ještě malý balíček jerků (bílkoviny - pořád to byl první den po náročném závodě) a spokojila se s tím. Další skoro tři hodiny jsem psala deník a o půlnoci mě ještě probudil pes, který se dostal do zahrady, postavil se před můj stan a začal výhrůžně vrčet a štěkat, a pak už jsem spala tvrdě až do svítání.

Vesnice Marti Mah, poslední před horami

A dál je to složité. Myslela jsem si, že těžká a iritující bude jen cesta do hor a z hor a že v horách se budu mít nádherně. Jenže pak nedaleko mě spadla lavina a já se přestala cítit bezpečně.

Vstala jsem se svítáním a na cestu se vydala v osm. Bez snídaně, protože jsem si už na ten prázdný žaludek nějak zvykla a protože jsem měla v plánu koupit nějaký chleba na obědy při průchodu vesnicí. Nakonec jsem přes ni ale nešla, Hassanův penzion byl vystrčený úplně na kraji a k údolí Emli (Emli Boğazi) se šlo mimo, tak jsem v sadu aspoň ukradla dvě jablka.

Brzy jsem došla do vesnice Marti Mah, poslední před horami. Obchod neměli, ale potkávala jsem spoustu lidí. Překvapilo mě, že ženy na mé merhabování (ahojování) odpovídaly jen úplně tiše, zatímco chlapi byli vysloveně přátelští. Od jednoho jsem dostala vlašský ořech. Zaradovala jsem se - při mé spotřebě jídla mi mohl vystačit aspoň na dva dny!

Až ke kempu Sarimemedin Yuridu (1750 m. n. m.) měla podle mapy vést nezpevněná silnice a podle itineráře z Pohory se dal trek o den zkrátit, když se tam člověk nechal odvézt traktorem. Jenže kde vzít traktor, že? Hele, támhle jeden jede... Míjel mě hned za vesnicí, takový maličký, řidič seděl na sedadle bez kabiny a na přívěsu byly prázdné přepravky na jablka. Chlapík na mě mávnul a zagestikuloval, jestli nechci svézt, tak jsem naskočila na trubky, na které byl přívěs připojený, chytla se blatníků (navzdory jim jsem slézala celá od bláta) a už jsme jeli.

Nechápala jsem, kam jede, protože hory vypadaly sice nádherně, ale pustě. Vezl mě asi půl hodiny. Dojeli jsme k ceduli, že Aladağlar - Emli Boğazi doprava, tak jsem mu zaťukala na rameno, ale ujistil mě, že je v pohodě jet doleva, že to pak na svoji cestu jen střihnu po vrstevnici, a dojeli jsme do sadů před vesnicí Emli Y., kam mířil. V sadu hořel oheň a kolem se hřáli chlapi připravení na sklizeň, můj chlapík mě zval, ať se jdu ohřát, a jeden z ostatních na mě volal dokonce anglicky, ale já chtěla pryč od lidí, do hor.

Na moji cestu to bylo přes jedno malé údolíčko jen pár set metrů. Cesta byla kamenitá a v mých teniskách příjemná. Po závodě stihly uschnout, ale během dne mi je promáčel déšť...

Jízda do hor

Zde dopravní prostředek

Údolí Emli mi vyrazilo dech. Skály, tráva, převisy, víc skal, v některých byly lidmi navrtané díry jako obydlí, některé se vytvořily přirozeně, krása. Brzy jsem minula ceduli, že vstupuji do národního parku, a taky ceník za vstup, ale jinak nikde nikdo.

Zdálo se mi, že něco slyším, něco mezi cinkáním ovčích zvonců, bubláním potůčku a modlitebními mlýnky. Šla jsem se podívat do strouhy stranou, ale voda tam netekla. Ovšem kus přede mnou rostl nepravděpodobně zelený strom... aby ne, když měl pod sebou obezděný pramen. Rozhodla jsem se posnídat / poobědvat (nakonec i povečeřet, ale to jsem ještě nevěděla; bylo deset dopoledne) a uvařila jsem si dvě čínské polévky, které jsem s sebou měla navíc. Pak ještě ešus čaje, když už jsem měla zdroj vody v jinak tak pustých horách. S mraky těsně nad hlavou a v mrholení přišel k chuti. Nakonec jsem snědla i ořech, takže to vlastně byly ohromné hody.

(Jídlo jsem s sebou nevezla na kvalitu, ale na váhu. Nesla jsem si i stan a vaření a věci na závod a moje nosnost není velká.)

Ovčí zvonce se mi ale taky nezdály. Na skále nade mnou se ozval děsný štěkot a objevilo se několik psů. Chvíli vypadali, že to seběhnou až ke mně, tak jsem si nasbírala kameny, ale po chvíli vyhrožování odběhli zpátky za hranu.

Vcházím do údolí Emli

Absurdně zelený strom

Místo na přestávku

Po přestávce jsem se vydala dál. Další z děr ve skále byla u cesty, sice vysoko, ale byly pod ní nasypané kameny jako schůdky, tak jsem nakoukla - byla to malá místnůstka s vytesanými lavicemi a nic víc. O chvíli později jsem míjela další z převisů, ve kterém byly postavené kozí ohrady a maličký domek. A ještě o kus dál stála jurta, u ní další ohrady a navíc ještě hlídací vlkodlak. Začal štěkat a šel po mně, nejdřív strašil z dálky, tak jsem si ho nevšímala a šla dál, ale doběhl mě, bušil ocasem do země, už neštěkal a hrabal po mně packou. Přerostlé hravé štěně. Za podrbání chtěl jít dál se mnou, ale gesto ukazující ruky je univerzální.

O něco později jsem došla do prázdného kempu Sarimemedin Yurdu (1750 m. n. m.). Umývárky byly zmačené, ale jinak to tam vypadalo moc pěkně. Kohoutky na vodu měli zvenku, takže i ta by byla. Bylo ale brzo, tak jsem šla dál, pořád rovně, byť už ne po pohodlné široké cestě, ale po úzkých pěšinkách, které se různě křižovaly. Nevěděla jsem jistě, jak hlídat, abych nezabloudila (protože v mé mapě nebyly ty pitomé vrstevnice), ale údolí se postupně prohlubovalo, takže zatím nebylo kam uhnout.

Vysloveně přátelské prostředí...

Vpravo je patrný příbytek vytesaný do skály

Jurta. Joo, tady by totiž chtěl žít každý.

Hlídací vlkodlak

První kemp na cestě

Procházelo se i malým nízkým lesem, takže vodu, která na mě náhodou nepadla z oblohy, jsem na sebe shodila z nízko položených větví. Ale mohly na mě spadnout i horší věci, žejo. Totiž. Seděla jsem na kameni za stromem, když se ozvalo hromování padajícího kamení - vážně hlasitě. Vyskočila jsem, koukla na svahy nad sebou, ale ty byly čisté, tak jsem se otočila dopředu a tam jsem uviděla valit se a skákat kámen velký jako můj stan. Zbytek laviny byl za hranou srázu, tu jsem neviděla, ale celé to bylo sotva dvě stě metrů ode mě.

Nechápu, jak jsem mohla být před touhle cestou do hor tak sebejistá. Vždyť já si myslela, že se mi nemá co stát! Po tomhle jsem se skoro sesypala. Stála jsem tam jako přimražená, strašně, strašně vyděšená. A pak jsem se pohnula dál, směrem k lavině a za ni, protože tam někde už by měl být ten kemp, do kterého jsem směřovala, a kempy se přece nestaví na místech, kam padají laviny.

Kemp jsem nenašla. Brzy jsem vylezla na zelenou louku, podle sytě zelené barvy to vypadalo jako močál, ale zem tam byla rovná a pevná a byly tam kamenné obezdívky pro stany, takže to byl kemp, jen bez vody, a protože jsem cestou slyšela další padající kameny, i když už nic tak mohutného, utábořila jsem se v geometrickém středu mezi dvěma velkými balvany, které by mě snad aspoň trochu ochránily.

Byly dvě odpoledne.

Zalezla jsem do stanu a zbytek dne převážně spala. Za tmy jsem se probudila a ještě si chvíli četla, když kus ode mě něco zaštěkalo (pes, liška, něco jiného?), tak jsem vykoukla, ale ráda jsem se stáhla zase zpátky v tom odvěkém dětském přesvědčení, že pod deku bubáci nemůžou a že ve stanu se mi prostě nemá co stát.

Výhledy na svahy nad sebe

Druhá strana

Chůze do neznáma

Chůze do mraků. Bílá tma, naprostá slepota a kameny padající kolem.

Tábořiště, někde by tu v té mlze už mělo být

Ráno jsem se probudila v osm. Hassanova předpověď počasí, kterou mi na internetu našel, nevyšla - sice už nepršelo, ale místo sluníčka jsem měla pořád nad hlavou mraky. Protože byly o trochu výš než předchozího dne, mohla jsem konečně vidět tu obludnou skálu, ze které včera spadla lavina - byla obrovská.

Po snídani jsem sbalila batoh, nechala ho ležet ve stanu a odběhla na kopec asi sto výškových metrů nad tábořiště. Cestou jsem potkala pidipramen, ve kterém by se láhev plnila nejmíň půl hodiny, ale byla jsem ráda, že jsem o něm věděla. Shora bylo dobře vidět, kam vede moje pěšinka dál, protože údolí touhle kotlinou skončilo - stoupala na sedlo v kamenné suti na konci údolí a mizela v mracích.

Přes noc jsem se stihla rozmyslet, že dál nepůjdu. Když pominu, že jsem se tam necítila bezpečně a že jsem neměla vodu, byl největší problém v tom, že jsem se neměla podle čeho orientovat. Beztak bych se pohybovala už jen v mracích a to postrádalo půvab.

Seskákala jsem dolů, složila pořád ještě mokrý stan a vydala se zpátky. Čekala jsem, že cesta zpátky mi uteče mnohem rychleji než napoprvé, ale v mokrých teniskách a v čím dál větší zimě jsem si protrpěla každý metr. I když to tam pořád bylo krásné.

To je hrozný, jak absurdně to zpětně působí

Najděte geometrický střed louky a najdete i můj stan. Dozadu do mraků vedla cesta dál.

Cesta zpět

V prvním kempu, který jsem předchozího dne potkala, jsem nebyla sama. Zamířila jsem k těm dvěma chlapíkům, co posedávali na batozích, a v rámci rozhovoru jsem dostala jablko. Byli to Turci, byli sympatičtí a uměli anglicky. Chystali se lézt severní stěnu hory, která šla z kempu vidět. Chvíli jsme si povídali, než jsem se zvedla, abych postavila a dosušila svůj stan.

Z kohoutků u umývárek voda netekla, ale když se člověk oprostil od zeleného šlemu, který sem tam vytekl, dala se brát voda z hadice, kterou se plnila koryta pro ovce. Až další den jsem našla ještě jeden kohoutek, který vedl vodu přímo ze země. Zbytek dne jsem strávila v teple spacáku a přejídala se a bylo mi děsně dobře. Bylo to asi hodně i těmi kluky, že jsem v celých těch širých pustých horách nebyla sama. Navíc před výstupem dalšího dne odpočívali, takže byli tiší, jen čas od času spolu vtipkovali a slyšet smích bylo fajn. Tak nějak zmenšoval horské štíty všude kolem. Mnohem lepší než padající kameny, které byly pořád slyšet.

Za soumraku přišlo ovčí stádo ke svým korytům, bačovi se ho ale podařilo udržet mimo naši kamennou ohrádku. Pak odešli údolím níž, asi k jurtě. Protože už byla tma, myslela jsem si, že už bude klid, ale po osmé přijelo auto, zaparkovalo na louce za námi a ven se vyvalili starší, hluční a po hlase nesympatičtí Turci, pustili nahlas rádio, rozdělali oheň a začali dělat bordel. Byla jsem ráda, že v deset odjeli.

Horolezci

Předchozí      •     Následující