Turecko: Cestou na závod

1. den: Praha - Kyjev - İstanbul
2. den: İstanbul - Nevşehir - Ürgüp
3. den: Ürgüp

Alfík & já
...protože kamarád je ten, kdo s vámi letí do středního Turecka jen proto, aby vám fandil na závodě...

 Z Ruzyně jsme odlétali až před polednem, a protože odbavení proběhlo dostatečně rychle, stihli jsme ještě najít jídelnu a naobědvat se. Ceny tam měli zvláštní, ale vesměs přívětivé: za moji polévku chtěli 20 Kč, za housku k polévce taky 20 Kč a za Alfíkovu půllitrovou Colu chtěli 50 Kč. Mně udělalo radost už jen to, že tam nějaký podobný koutek aka závodní jídelna je.

Přestupovali jsme v Kyjevě. Když jsme tam procházeli kontrolou, zapípal Alfíkovi batoh - na rozdíl ode mě přiletěl pouze s příručním zavazadlem - a že prý tam má nějaký malý kovovový předmět (byl to visací zámek) a že ho chtějí vidět. Takže tam pan security rozepnul zip, načež na něj vypadly kondomy. Hodil opatrný pohled na mě, pak na Alfíka, a když viděl, jak se Alf začíná chechtat, tak se přidal. Ale tak chlapci...

Chvíli jsme hledali, kde se v Kyjevě najíst, protože jsme měli na přestup pět hodin, ale na teplé jídlo tam byla pouze jedna možnost, takže jsme skončili na cheesburgerech s hranolkami. Alf si dal podzimní edici - jeho cheesburger byl v dýňové bulce. Pak jsme se přesunuli k zásuvce, protože Alfík mi sice letěl fandit na můj závod Cappadocia Trail 60k, ale primárně letěl psát svoji dizertační práci někam, kde ho furt nebude někdo rušit. A protože mu večer před odletem přestal fungovat notebook, tak ho na letišti pilně přeinstalovával.

Já zase měla večer před odletem teplotu a nebyla jsem vůbec schopná polykat. Každý něco, že. Angína to nebyla.

V druhém letadle bylo děsně málo místa na nohy. Nevadilo mi to tolik, abych nedokázala usnout - Alfík mě vzbudil až před přistáním, protože noční Istanbul z výšky byl moc krásný.

Večerní Istanbul

V Turecku šlo všechno hladce. Batoh přiletěl zároveň se mnou ("Jak bys řešila, kdyby nepřiletěl? Běžela bys v tomhle?"), do země nás pustili, metrem jsme dojeli na tramvaj a tramvají jsme dojeli kousek před Sultanahmet.

Protože jsme byli oba hladoví, hledali jsme ještě chvíli něco k jídlu, ačkoliv bylo už po půlnoci. Na Hippodromu jsme se zastavili v nonstop restauraci na předražený kebab s hranolkami a s jídlem v ruce jsme se vydali hledat Sinbad Hostel, kde jsme měli tuto noc spát. Tak docela jsme ho netrefili, ale Alfík se zvládl doptat v obchůdku na rohu, byli jsme jen o ulici vedle.

V Sinbadu u recepce postával chlapík, který k hostelu vůbec nepatřil, ale který když nás spatřil, začal urputně vyzvánět na zvonek, aby přivolal obsluhu.

Hosti se snahou spát z nás museli být vysloveně nadšení. Recepční nezvládl dohledat naši rezervaci, ale to nevadilo, protože měl volno - dokonce jsme na dormitory spali sami.

Gurmánská výprava

Spali jsme do desíti (kdy by měl být teoreticky checkout) a ráno bylo úžasné. To tím vyspáním... a že navzdory předpovědi nepršelo. Líně jsme si sbalili a vyrazili do víru velkoměsta - letadlo do Cappadocie nám letělo až večer. Program jsme měli jasný - hodně jíst a nevidět přitom moc památek.

("Alfe, kolikrát jsi už byl v Istanbulu?"
"Já nevím... počkej... dvanáctkrát, asi?")

Já svoje gastronomické putování začala grilovanou kukuřicí na Hippodromu, to je jedna z věcí, na kterou se do Istanbulu vždycky moc těším. (Vedle kebabů, šťávy z granátových jablek, ayranu, zapékaných lilků, libovolného čehokoliv z mletého masa a rajčat... k tomu se ještě dostanu, žejo.) Pak jsme se posunuli do maličké zapadlé čajovny a dali si čaj a o kus dál jsme na chvilku poseděli v maličké mešitě.

Oběd jsme si dali na mostě Galata (to je ten známý, jak jsou dole restaurace, nahoře rybáři a tramvaje a uprostřed zastávka metra) v jedné z restaurací - ty jsme důsledně vybírali podle toho, aby tam bylo wifi, protože Alfík samozřejmě celou dobu děsně zodpovědně pracoval na své dizertaci. Teda zprovozňoval počítač. Poprvé jsem měla hummus a byl to úžasný zážitek, a co koukám na recepty, tak je to úplně triviální jídlo, jupí! No a kromě hummusu jsme si dali grilované papriky a taky rolky s kuřetem, sýrem a špenátem. Alfík si ještě chtěl říct o chleba (ekmek), načež se číšník dotázal, zda myslí balık ekmek, což Alfík v dobré víře odkýval, takže jsme dostali ještě rybí kebab alias rybu v chlebu. Oba jsme se děsně přejedli.

Můj oblíbený most

Pohled z Aruna Café na Eminönü

Při jídle jsme se mohli kochat Bosporem

Seděli jsme tam dobu, s výhledem na Bospor, vlastně až do doby, kdy jsme se museli přesunout na letiště. Do Cappadocie jsme letěli ze Sabihy (St. Gökcen), což je jiné letiště, než na které jsme doletěli z Prahy - zatímco na Atatürka létají seriózní aerolinky, Sabiha je pro socky. Což je prima, protože socky mají levné letenky - myslím, že vlakem nebo autobusem bychom se nedopravili o nic levněji.

I na Sabihu je doprava pohodlná, od trajektu na trase Eminönü - Kadiköy (v rámci MHD, takže za 4TL) jezdí speciální autobus Havataş. Silnice byly pěkně ucpané, ale rezervu jsme měli velkou. Cestou jsem si uvědomila ohromnou změnu od posledně: Turkové přestali troubit. Vážně. Úplně! Istanbul je tiché město. Kam ten svět spěje...

Naše letadlo mělo ostatně taky zpoždění. Teda... všechna letadla. Ono venku začalo pěkně pršet, když jsme vzlétali, bylo už venku několik centimetrů vody. Nevadilo nám to, velmi přizpůsobivě jsme na letišti pokračovali v obžerství v místní restauraci, kde heslo k wifi dávali pouze za útratu 20 TL.

Zpoždění našeho letadla bylo ukončené hlášením last call, což bylo docela zábavné, protože jsme se vydali ke gate spěšnější chůzí a dobře naladěni a v letadle jsme byli mezi prvními.

MHD přes Bospor na trase Evropa-Asie

Odlétáme z bazénu

Letiště v Nevşehiru je maličké. Batohy vylezly na pás vzápětí a venku čekal chlapík s velkou barevnou cedulí "The North Face Cappadocia Ultra Trail - Welcome - Hoş geldiniz", kterého jsme zprvu přehlédli, což je trochu ostuda, protože jsem se na to těšila jako na Vánoce, že jako na mě někdo bude čekat na letišti s cedulí. Takový malý sen s kořeny v hollywoodských filmech. Spolu s dalšími asi dvaceti závodníky jsme nasedli do dolmuşe a řidič nás dovezl do Ürgüpu a postupně nás rozvážel po hotelech, které jsme při registraci na závod nahlásili. Páni, takový servis! (O to lepší, že náš hotel byl hned druhý v pořadí.)

V Tugra Hotelu naši rezervaci zapsanou měli, jenže jsme zaprotestovali, když nám chtěli dát manželskou postel (oba jsme zapomněli, že jsme si ji při rezervaci objednali, protože v online výběru neměli jinou na výběr, ale že jsme si aspoň zaškrtli king size), a povedlo se nám získat jiný pokoj s oddělenými postelemi. Ulevilo se mi, se všemi svými spánkovými problémy bych v opačném případě startovala na závodě polomrtvá nevyspáním.

Bylo mi trochu divné, že mám po tom instanbulském obžerství ještě hlad... jenže bylo jedenáct večer a já naposledy jedla ve dvě. Aha. Vylezli jsme ještě ven, vybrali další peníze, podrbali místní smečku toulavých psů a zašli do bufetu na zvláštní masovou směs namazanou na pitu. S ayranem. Žaludečních problémů jsem se nebála. Protože jsem tvrďák a protože v Turecku se to jinak ani nedá. Mňam.

Na večerní potulce

V ceně hotelu byla i snídaně, přinesli nám ji ven, byla to všehochuť různých věcí a děsně jsem se přejedla. Takže žádná změna. Vajíčka a olivy snad začnu snídat i doma...

Bylo to poslední ráno před závodem, takže jsme vyrazili na registraci, kde jsem se prokázala povinnou výbavou (nepromokavá bunda, láhve na litr vody, píšťalka, hrneček, termofólie, telefon, šátek, čelovka a náhradní baterky) a dostala za to startovní balíček s číslem a tričkem a nějakými zbytečnostmi. Přišlo mi děsně cool, když mi tam strčili formulář s kolonkou pro jméno supportera, aby směl na občerstvovačky, ale při závodě se Alfík nijak prokazovat nemusel.

Potkala jsem se tam s Janou a Tomášem Kendíkovými, jedinými Čechy, se kterými jsem na závodu přišla trochu víc do styku. Startoval ještě Kuba Řídel s Veronikou Pítrovou, ale ty jsem potkala až po doběhu v cíli.

U registrace

Byli jsme si s Alfíkem projít město - okolím jsme se nezatěžovali, protože to jsme viděli další den každý svépomocí - někteří běžecky, někteří motorkářsky. Nejprve jsme zamířili na Wish Point View na kopci nad městem, odkud byl krásný výhled na město. Na to, že je Ürgüp malé provinční městečko (Alf mu říkal vesnice), je docela velké.

Cestou zpátky jsme se zastavili v místní mešitě, kde si nás při odchodu odchytl místní imám, nabídl nám čaj a přinesl učebnice Koránu v angličtině. Byly evidentně koncipované pro malé děti (to podle těch návodných otázek na konci každé kapitoly) a naprosto děsné, ovšem Alfík se nenechal zastrašit a začal tam s imámem rozebírat obecnou otázku náboženství. Turecky, samozřejmě.

Výhled na Ürgüp

Race expo z výšky

Autobusové nádraží

Dalším důležitým úkolem v Ürgüpu bylo sehnat bombu k vařiči a vymyslet, kam po závodě pojedu na výlet. To se týkalo jenom mě, neboť můj oddaný fanoušek letěl do středního Turecka opravdu jen proto, aby mě podpořil při závodě, a pak se vracel do Istanbulu psát dizertaci.

Bombu jsem si objednala v místním krámku s outdoorovými potřebami (spíš jen oblečením) - nafotili si závit mého vařiče do mobilu a slíbili, že to co nejdřív dovezou z jiného obchodu, ať si přijdu večer. Večer ji ještě neměli, takže jsem se ujistila, že mají otevřeno i o víkendu, a bombu jsem vyzískala v sobotu po závodě. Udělali to chytře, nechali si dovézt nejen bombu, ale i kompatibilní vařič, takže kdyby tam nešel našroubovat můj (Ondrův... půjčený), mohla bych si dokoupit i zbytek. Naštěstí to do sebe pasovalo, dohromady to fungovalo jako solidní plamenomet.

Kam pojedu po závodě na výlet, jsem nevymyslela. Chtěla jsem jenom někam po okolí (přece nepojedu sama do hor, nejsem pako, žejo), jenže se nedaly sehnat vůbec žádné mapy.

Pochůzky jsme zakončili zjištěním, že se v celém Ürgüpu nikde nepůjčují motorky, a pokud by Alfík nechtěl po kontrolách při závodě jezdit na skútru nebo čtyřkolce, musí do půjčovny do Göreme. Rozhodl se tam dostopovat, a tak jsme si dali sraz na večerní pasta párty. Já odpoledne strávila klimbáním na pokoji.

To město bylo celé takové... pouštní

Dřív se tu bydlelo v příbytcích vytesaných do skály

Technical meeting

Po technical meetingu (dvě nové informace: jak bude značená trasa a že bude pršet) jsme se opravdu zase potkali. Čekal tam před vstupem do areálu s pasta párty u divného modrého terénního stroje a tvářil se trochu nešťastně, že si představoval něco trochu jiného, a zároveň šťastně, že je v centrální Anatolii a má k dispozici motorku.

Protože Alfík neměl na jídlo nárok (bylo v ceně startovného), laskavě mi pomohl sníst moji porci. Aspoň jsem se před závodem nepřejedla a dobře se mi spalo, žejo. Na revanš si vzal na svá bedra předzávodní nervozitu a narozdíl ode mě usnul až k ránu.

Pasta párty

Pořád ještě mi přijde smutný, že na mě ze všech těch masových kuliček zbyly jenom dvě

Alf a stroj

Předchozí     •     Následující