Turecko: Hory a samá dobrá rozhodnutí

8. den: Emli Boğazi

Ráno jsem se probudila v sedm báječně vyspalá. Po snídani se mě přišel zeptat jeden z horolezců, jak se mám a jestli jsem ok, co hodlám dneska podnikat a že oni lezení ještě o den odloží, protože vršky nad námi byly pořád v mracích.

Mě to neodradilo a vyrazila jsem na výlet. Údolí, ve kterém jsme byli, bylo sice velice údolnaté, ale přesto se na stráně dalo dostat i nehorolezeckou cestou. Horolezec mi poradil, ať jdu na severovýchodní hřeben, že tam můžu dobýt vrchol Eznevit (2538 m. n. m.), že je to choďák. Vzala jsem to na vědomí, ale bez vrstevnic v mapě a bez cest v horách jsem to vedla spíš jako inspiraci, kdybych náhodou dokázala určit, kde jsem, kam jdu a co vidím.

Vzala jsem si jen malý batůžek a překvapivě velkou část povinné výbavy na závod: termofólii, píšťalku, nádobu na 1l vody (poloprázdnou, pravda), telefon, čelovku, nepromokavou bundu, trailové boty (ne že bych měla jiné (ty navíc dva dny před závodem z povinné výbavy vyřadili (byly pořád mokré, tak jsem si do nich vzala včerejší mokré ponožky, abych šetřila suchými)))... pak nějaké tyčky, doklady, letenku, peníze a foťák. Aby mi to nesežraly ovce.

Ranní nájezd ovcí

Kemp z výšky

Nad hranou stěny, která jediná šla vidět z kempu, se objevila pláň, ne rovná, pořád stoupající, porostlá spoustou trnitých kytek a ještě trnitějších křovin. Ta jejich různorodost! 1:0 v mači flóra vs. ovce.

Jak jsem stoupala výš, začaly se trhat mraky a objevovat se modrá obloha. Sluníčko ne, protože jsem mezi sebou a jím měla nízký hřeben, takže na východ slunce jsem si počkala zhruba do dvanácti. Jak bylo hezčeji a hezčeji, odkrývaly se vršky hřebenu na druhé straně údolí Emli a mě čím dál tím víc mrzelo, že jsem vyrazila sem. Ty protější kopce byly tak vysoké! Z těch by byl výhled! Zatímco já pochodovala po nakloněné placce někam, kde možná nebude vůbec nic.

Ale zase cestou krásně voněly jalovce a pod nohama odkvétaly ocúny a všude tam štěbetali a zpívali ptáci.

Jak jsem stoupala výš, nemohla jsem se rozhodnout, jestli mě to víc táhne na ten nízký hřeben po pravici, který byl pár set metrů nade mnou, nebo na západní okraj šikmé planiny, abych viděla celé údolí s Çukurbagem a Çamardi a další roztroušenou pouštní civilizací. Tak jsem šla pořád rovně nahoru a nakonec jsem měla úplně všechno.

Ten hřebínek napravo byl rovný, a protože já stoupala, on se snižoval, až se nakonec srovnal s mojí planinou a dál po něm zůstala v zemi stále se prohlubující rýha, důvěrně přezdívaná rygol, ačkoliv později už připomínala víc mělké údolí. Hodilo se to, mohla jsem pokračovat dál a pořád jsem věděla, podle čeho se orientovat při návratu, protože zabloudit by byla asi trochu ostuda a přitom to docela bylo téma, protože všude kolem mě byla spousta mraků a nemohla jsem si být jistá, že mě nezahalí.

Konečně jsem došla dost vysoko, abych před sebou uviděla nějakou horu. A jakou! Panebože, tohle je Eznevit? Nějak daleko, ne? Podle mapy měl být od kempu blizoučko... (Takže se samozřejmě naskýtá otázka, jestli to skutečně byl on.) Ale vypadalo to pěkně a chodecky.

Na tenhle protější hřeben jsem chtěla jít úplně původně

Pohled nazpět

Údolí s Çukurbagem a Çamardi

Rozfázovala jsem si to do tří částí: nejprve dojít na konec travnaté pláně, pak se začít škrábat po šutrech a vápencových plotnách nahoru a hodně strmě, tam byl cestou takový bobík, vypadalo to jako balvan, ale hádala jsem, že se mi to jen zdá, že bude ve skutečnosti větší, a poslední část by byl hřeben té vápencové plotny, po kterém bych došla až na vrchol. Ach, hory a jejich vzdálenosti!

Ale docela jsem se na to vápencové stoupání už těšila, travnatá pláň mi lezla krkem, šla jsem po ní nahoru už tři hodiny.

Na konci pláně, pořád vedle rygolu, který mě vedl vzhůru, pod hezkou vysokou skálou, jsem si udělala první přestávku. To údolíčko vedlo i dál do nitra hory, ale nepřišlo mi jako dobrý nápad jím chodit, protože v něm byla sypká suť a občas do něj padaly nové kameny a protože by se na jeho konci nešlo po hladkých strmých stěnách dostat ven. Při pauze jsem si lehla na zem, protože tam nefoukal studený vítr a sluneční paprsky mě báječně hřály, a snědla si proteinovou tyčinku. Odpočinek trval sotva deset minut, ale užila jsem si každou sekundu. Asi mi ještě nezregenovaly nohy po závodě, svaly pěkně pálily.

Rygol vpravo, bobík na té plotně vepředu, vrchol je to nejvyšší...

Šturmem vzhůru! A to s několika špatnými přepoklady.

1. Tady je to sice kus prudké, ale jen nad tu skalku, pod kterou jsem se slunila, pak už to bude zase skororovinka jako na té pláni.
2. Kromě toho už to na vrchol není daleko. Šacuju to tak na půlhodinku k tomu bobíku, půlhodinku nad bobík na hřeben a půlhodinku po hřebeni na vršek.
Hehe.

Poznání první: Terén tam byl na zabití. Vápencové plotny byly ještě dejme tomu fajn, ale ta sypká drť mezi nimi... nechtěla jsem si představovat, jak se budu dostávat dolů, bylo to vážně strmé. Raději jsem si stanovila čas 13:00 jako čas obratu, abych se stihla vrátit do kempu do tmy (která přicházela mezi pátou a šestou) - s čelovkou bych bloudila po zdejších horách opravdu nerada.

Udělalo mi radost, když jsem se dostala nad úroveň nejvyššího bodu protější strany údolí, ve kterém jsem tábořila (takže i výš, než kam polezou chlapi horolezci, oho!), a celý ten výhled na zasněžené vršky tam daleko na jihu i na ty blízké u našeho údolí bral dech, některé z nich tak tajemně přikrývaly prstýnky mraků...

Poznání druhé: Trochu mě z toho chytala závrať, nebo něco mezi závratí a agorafobií. Bylo to umocněné tím, že na tom příkrém svahu nebylo rovné místo, kam stoupnout, na vápencové skále se nebylo čeho chytit, zkrátka pocit celého světa pod sebou a zároveň vlastní neukotvenosti. Bylo to nepříjemné a znovu to připomnělo otázku, jak se sakra budu dostávat dolů.

Vždycky je tu ještě plán B, připomněla jsem si kyrgyzské motto, ale až tak nad věcí jako tehdy mi to nepřišlo.

Pohled zpátky

Střední Anatolie, poušť

Jenže... nádherná poušť

Nekonečné hory na všechny strany braly dech

Drápala jsem se podél (teď už pěkně hlubokého) rygolu výš a byla to pěkná fuška. Ono se to pod nohama pořád drolilo, takže se ty nepevné (neplotnovité) pasáže musely přeskakovat. Navíc mi docházelo, že bobík asi přece jen tak docela bobík nebude a že tu půlhodinu cesty k němu jsem krapet poddimenzovala. Teď jsem už svůj "větší balvan" odhadovala tak na sto metrů do výšky. Moc krásný lezecký objekt, ale to tak bylo všechno.

Naštěstí i tohle byl další z klamů, které mi hory uštědřily. Bobík měřil ve výsledku zhruba 25 metrů a nebyl dokonce ani lezecký, protože byl z nějakého slepence. No ale půlhodinka to k němu nebyla, no.

Kus nad bobíkem byl další obzor (v rámci celé té plotny, ne hřeben nahoře), na který jsem se moc těšila. Hlavně jsem si ho dala jako plán... ééé... plán C, protože podle pohledu zdola byl bobík na půli cesty mezi slunicí skálou a hřebenem vedoucím na vrchol a já těžce nestíhala ani ten hřeben. Takže když jsem tam dolezla, došel mi dech. Byla tam vápencová kotlina, pořád ještě dost strmá, ale krásná, dechberoucí, jen se po ní rozeběhnout vzhůru. A tam by to šlo! Tam už by nebyl ten odporný sypký štěrk, tohle byl jiný svět, bralo to dech.

Vápencová kotlina, jen se rozeběhnout nahoru, na hřeben...

Jenže pode mnou už byly mraky

Jenže... jenže.

Byla jedna. Asi bych byla schopná si posunout časový limit třeba ještě o hodinu, jenže mě děsily mraky, které se nasunuly pode mě. Zvládnu v nich najít cestu dolů?  Jasně, měla jsem v tom jasno, nejdřív k bobíku, pak podél rygolu na travnatou pláň, dál podél rygolu, než vedle mě vlevo nezačne růst hřebínek, a ten už mě navede na ovčí stezky. Jenže co když ty mraky stoupnou ještě výš? Cesta travnatou plání sice byla naprosto bezpečná, to bych musela jó ztratit směr, abych měla odkud spadnout, ale o vápencových úsecích nad a pod bobíkem se to říct nedalo.

Ach... táhlo mě to nahoru. Byl to kousek, možná sto výškových metrů, a byla bych na hřebeni (asi) a viděla bych na druhou stranu (asi). Udělala jsem pár kroků, vždyť jsem si byla tak jistá, že dolů budu rychlejší, že mám naddimenzovanou časovou rezervu, že když dojdu nahoru, nic se nestane... Byly to svaly bolavé ze závodu, co mě zastavilo. Jasněže bych tam došla, ale pomalu. Navíc by se pak mohly začít klepat únavou, jak tak občas dělávají, a to by při návratovém klesání nesnadným terénem vůbec nemuselo být zdravé. A tak jsem se otočila a začala se vracet, i když mi to trhalo srdce.

Mraky mezitím zahalily i bobík. Sakra.

Naštěstí to dolů šlo mnohem líp, než jsem čekala - po drobné drti se dalo vcelku řízeně klouzat (i když jsem pravidelně vysypávala boty) a na šikmých plotnách držely moje Trailrocy jako přikované. Ale ta mlha.

Bobík mi zmizel a za zády a já viděla zhruba 30 metrů daleko, takže jsem nedohlédla ani na svoji skálu, pod kterou jsem se slunila při té jediné seriózní přestávce cestou vzhůru. Držela jsem se na dohled rygolu, zhruba dvacet metrů daleko, protože jsem do něj nechtěla sletět, byl už vážně hluboký, a cítila se nejistě. Ale kupodivu to docela fungovalo. Až ke slunicí skále. Tam to začalo být nebezpečné.

K téhle skále, přesně tudy jsem se pokusila slézt dolů

Myslela jsem si totiž, že jsem nahoru šla mezi rygolem a skálou, a tak jsem se tudy pokusila i sklesat. Zarazil mě pohled pod sebe, když se mraky trochu protrhaly a skála zestrmila natolik, že bylo vidět až dolů: vypadalo to na dobrých sto metrů výšky k travnaté pláni po velmi strmém svahu. Jakože... slezla bych to. Byla jsem si tím nahoře jistá. Navíc dál od rygolu to nevypadalo o nic schůdněji. Takže jsem začala slézat. Čelem ke skále, opravdu lézt... vydrželo mi to asi dva výškové metry, než mi v ruce zůstal jeden superjistý chyt. Většina ostatních byla nejistá...

Jako bych se probudila. Vylezla jsem zpátky nahoru, a protože pro mraky nebylo pořádně nic vidět, zauvažovala jsem, proč jsem na cestu vzhůru vlastně zavrhla rygol. Dole žádné skalky nebyly, ne?

Musela jsem o kus výš, abych se do něj dostala a nemusela přitom šplhat po skále. Pak hurá na suť - kameny byly od velikosti pěsti do velikosti hlavy a dobře se v nich surfovalo dolů.

Sto výškových metrů to rozhodně nebylo, zase mě jednou oklamaly hory. Dolů jsem se dostala pohodlně, rychle a bezpečně.

Polilo mě horko, když jsem se ohlédla, kudy jsem to chtěla sešplhat. Shora jsem nemohla vidět tu hladkou skálu níž - nedala bych si ani padesátiprocentní šance, že bych ji dokázala bezpečné slézt. Uá! Jsem pako, hrozný pako. Vůbec jsem to zpětně nechápala. Podél rygolu jsem se travnatou plání dolů rozběhla - potřebovala jsem z toho místa co nejrychleji zmizet. Ideálně i zapomenout.

V těch mracích bych bez rygolu byla ztracená, ale s ním to naštěstí nebylo navigačně náročné. Běžela jsem skoro celou cestu, jen jsem se zasekla úplně před svým kempovacím údolím, kde jsem si nebyla jistá, podél které strany hřebene (který se stal z rygolu) mám jít, ale naštěstí se to dalo snadno určit podle protější strany údolí, kde jsem si ráno vyhlédla pěšinku vzhůru, kdybych tam přece jen šla.

Jediná návratová už zpod mraků

Pak už zase jen bodláky, ovčí stezky a byla jsem dole. Celý ten výlet mi trval sedm hodin čisté chůze a zpětně jsem byla ráda, že jsem to včas otočila, protože ty mraky se neroztrhaly, ty už jenom houstly. Jo a zjistila jsem, proč jsem celou dobu v tomhle údolí slyšela různé padající kameny! Myslela jsem, že někde ve stěně musí být horolezci, ale pak jsem si všimla kozorožců, kteří pochodovali absurdně hladkou kolmou stěnou a shazovali pod sebe kamení. No a slyšela jsem někde na druhé straně údolí Emli i lavinu.

Když jsem se vrátila do kempu, lezci spali. Zvládali spát úchvatně hodně.

Večer nastal provoz. Jedno auto projelo do hor a za chvíli zase zpátky, další auto do hor a už se nevrátilo, pak přišel bača s ovcemi.

Večer jsem chtěla pozorovat hvězdy, protože to byla první jasná noc v horách, jenže byl den po úplňku, takže jsem neviděla nic.

Foťák i čtečka mi tou dobou jely na poslední čárku baterky.

Alfík mi napsal, jestli žiju. Tak jsem mu odpověděla, že jo.

V noci se ozývaly výstřely. Asi proti medvědům.

Přes den mi uschly boty.

A úplně nejhezčí bylo, když jsem byla nahoře na travnaté pláni a z údolí se začali ozývat muezíni.

Další den jsem se začala vracet do civilizace.

Předchozí     •     Následující