Granada: První víkend v Andalusii

Dramatický let do Malagy. Bouřky a průtrže mračen, které tam Alf zažil poprvé, a to tam bydlí od května. Výlet do nádherných kopců a únos na stop při návratu se psem, který nesmí do lokálních autobusů. Arabské lázně, což byl pro mě zážitek z jiného světa, ale klidně bych si to zopakovala. A tak vůbec - prostě Granada!

Suvenýry! Kdyby měli ty hrníčky ve správných velikostech... ach.

Co bych vám povídala, páteční odlet do Španělska byl náročný. Z práce jsem utekla dříve, málem jsem doma zapomněla plavky, k mátě jsem chrstla zbytek vody ze skleničky a u ostatních kytek se spolehla, že už jsou dostatečně vytrénované, cestou na letiště jsem si stihla dát jeden hnusný kousek pizzy na Smíchově a jeden dobrý na Zličíně, postála si v kolonách a hodinku a půl před odletem jsem byla na místě.

Češi jsou až příliš zodpovědní, a tak tam byli všichni už doporučované dvě hodiny před odletem, takže jsem u check-inu byla mezi posledními. Na druhou stranu, letěla jsem sama a na místu u okýnka nijak nelpím, takže mě to netrápilo; spíš jsem byla jako na trní, kolik bude vážit můj batoh, protože doma nemám váhu a 15kg limit je docela přísný, když s sebou táhnete věci do města, k moři i do hor. Naštěstí se mi povedlo batoh položit částečně až za vážicí spot, takže se zobrazilo 14,8 kg. Dobře já.

O co jsem slečnu na přepážce požádala, bylo sedadlo vedle ženy. To mi splnila a dokonce byla tak prozíravá, že mi dala místo vedle dvojice žen, takže se nemohlo stát, že by se nějaký pár prohodil, aby On Ji galantně pustil k okýnku. To by mi teda nevadilo, ale Izraelec, který se se mnou cestou na minulou dovolenou pokoušel zoufale konverzovat a přitom mu opravdu hrozně smrdělo z pusy, byl příliš silnou vzpomínkou. Já mám ráda svoje soukromí a klid, víte? Takže jsem nakonec byla hodně nešťastná i z těch dvou zpočátku sympatických, ale postupem času čím dál ukecanějších a zároveň velmi hlasitých seniorek, vedle kterých jsem seděla. Navíc mi ta vedle přetékala do sedačky, pán za mnou mi kopal do opěrky, letušák mě polil vodou a ještě mi přejeli vozíkem nohu. Skvělá cesta.

Ale letěla jsem sem, do tohohohle bytu. To stojí za veškerá příkoří. Hlavně ten obývák!

Výhledy z okna

A ten servis kolem ubytování, ach.

Alfík s Hasanem (tj. pes) (Hasan je pes, Alfík je člověk) na mě naštěstí na letišti už čekali a cestou do Granady (letěla jsem do Malagy) jsme se ještě stavili na pláži na večeři. Krevety s omáčkou pil-pil byly vynikající, byť jsem se úplně nepřejedla - ale mně v tu dobu už stačilo ke štěstí málo. Navíc mi Alfík prominul, že jsem pak v autě usnula, a jindy nezkrotitelný Hasan se ke mně lísal celý večer a dokonce mě Alfík nejenže ubytoval v úchvatné ložnici, ale i mi vyčlenil poličku v lednici a v koupelně a tak, což je něco, co člověku doopravdy udělá celý pobyt mnohem příjemnější. Děkuju, Alfe.

Ve Španělsku jsem byla týden a za celou tu dobu se mi nepovedlo najet na španělský režim. Já v sobotu vstala v devět, protože mi bylo hloupý spát déle, a překvapilo mě, když Alf vstal ve dvanáct. V jednu nám udělal dost epickou snídani, což bylo prima, protože jsem ji mohla považovat za oběd, který obvykle mívám v jedenáct.

Ten den se úplně nepovedl - jinými slovy, přivezla jsem do Granady špatné počasí. On přišel po Golfském proudu z Floridy (už rozpadlý) hurikán, takže jsme Granadu ten den autem částečně brodili proti proudu a za intenzivního hřmění.

Nakupování v sámošce je v cizí zemi vždycky zajímavé. Nejenže si člověk musí hledat, jak se co řekne, aby si místo másla nekoupil margarín nebo jako v Izraeli místo sýra tofu, ale i obaly jsou u některých věcí neintuitivní a úplně jiné než u nás. Takže můj nákup na následující týden trval dlouho a ještě jsem si zapomněla koupit jídlo do hor.

Když přestalo pršet, zajeli jsme autem na kopec, odkud je skvěle vidět na Alhambru, a když jsme se od auta vzdálili na více než doběhovou vzdálenost, začal znovu strašnej slejvák. Ale jako neuvěřitelnej, nebylo skrze něj vidět, lidi se srocovali pod zcela nedostatečnými zastávkami a stejně byli úplně durch od vody odrážející se od asfaltu.

Nakonec jsme i tu vyhlídku měli a Alhambra byla fajn, ale to po dešti sluncem nasvícené město s hradbou mraků a horami v pozadí - ach!

Řidičovo vystupování přes spolujezdce, páč na jeho straně byl proud moc silný

Deštík

Já furt, co mi to připomíná... a ono jižní Čínu! Především vlhkostí.

Áááách...

Alhambra

Domů jsem dorazila úplně promrzlá a hladová, protože jsme zapomněli na oběd, ale protože je Alfík fakt báječnej hostitel, dostala jsem před sprchou misku ovoce s jogurtem jako předkrm a po horké sprše už bylo hotové sushi. Na závěr dne jsem Alfíka třikrát drtivě porazila v Osadnících, což je v pořádku, protože Osadníci mají dvě základní pravidla - červení vždycky vyhrávají a za červené hraju vždycky já.

Přejte mi to - ke všem předchozím příkořím jsem ten den uklouzla na schodech a pěkně si narazila záda. Já furt říkám, že jsou města nebezpečná - zlaté hory!

Večerní Granada

Čímž se dostávám k prvnímu výletu. Zvolili jsme pouze jednodenní variantu, protože počasí mělo být všelijaké, a to do kopečků kousek od Granady. Ty kopečky jsou sice pomalu vysoké jako Sněžka, ale vypadají... kopečkovitě, no.

Na trasu jsme vyráželi z Güéjar Sierra a původní plán byl dojít až k Alfovi domů (20 km), ale nakonec jsme kvůli hrozícímu dešti skončili už v Dúdaru (12 km / 530 m+, trasa zde). Güéjar se mi hrozně líbil, stojí nad úchvatnou přehradou a uličky má patřičně úzké a křivolaké a domky nabílené.

Sice jsme se navigovali převážně podle map v mobilu (Mapy.cz válí všude ve světě), ale protože pěšinky občas nebyly dostatečně znatelné, odbočili jsme ze silnice po špatné pěšině a vlezli do ovocných sadů. Na správnou cestu jsme museli lézt přes branku a Hasan podlézal plot.

Brzy jsme zaslechli motorkáře, byli o kopec dál. Uhnuli jsme z hlavní cesty na malou pěšinku a bezstarostně šli dál, protože bylo jasné, že oni pojedou po cestě - ta pěšinka byla obtížně schůdná, natož sjízdná - a pak jsme jim jen tak tak stihli uskočit, když se vyřítili ze zatáčky.

Keře a tráva. Hřeben. Pichlavé kytky škrábající nohy. Výhledy a přehrada a vesničky v údolí. S Alfem si v tomhle skvěle rozumíme, takže jsem měla dost času řádit s foťákem, zatímco on se kochal.

Embalse de Canales. Teče do ní řeka Genil, která je tak prťavá, že vůbec nechápu, z čeho tam tu vodu vykouzlili.

Nad Güéjarem

Výhledy

Ještě jednou přehrada a kousky Güéjaru

Už na hřebeni jsme slyšeli z údolí rány, ale tehdy jsme si ještě říkali, že někde asi odstřelují skálu, lomů bylo v dohledu dost. I když v neděli... Ale pak se rány zintenzivnily, takže padla varianta střelnice, a když to přestalo připomínat pistole, protože rány štěkaly dávkou, bylo jasné, že je tu někde vojenská střelnice. A pak jsme došli tak daleko, že se zpoza kopce vynořil Quéntar, a bylo jasné, že střelba se ozývá odtud, dokonce byl jasně vidět dým. Tak co to tady...? Že by občanská válka? (Chápejte, na minulé dovolené jsem byla na dohled Sýrii.) Nebo třeba svatba? A nakonec, o hodně později, jsme se dozvěděli, že se tu tímhle způsobem slavilo šestisté výročí vyhnání Maurů katolíky.

Když jsme začali klesat do dúdarského údolí, nemohla jsem si pomoct a musela jsem z kopců sbíhat, protože ty traily byly příliš lákavé. Pes oddaně běhal se mnou, držel se mi u nohy, a když jsme čekali na Alfa, vůbec se nevzdaloval, takže jsem se nemusela bát, že by se někam zaběhnul. Už jsem tu myslím zmiňovala, že Hasan je Ideální Pes?

Protože se nad nás nasouvaly ošklivé mraky, rozhodli jsme se v Dúdaru skončit. Tohle rozhodnutí podpořil i Hasan, který se ve vesnici Aguas Blancas (těsně před Dúdarem) seznámil se sympatickou fenkou, která očividně někomu patřila, ale zrovna se toulala ulicemi (ulicí, mají tam jen jednu), a tak se do sebe zakoukali, že se ho rozhodla doprovodit, kam až to půjde. Alf si ovšem ví rady ve všech situacích, a tak předtím, než jsme vešli na hlavní silnici se spoustou aut, odchytil místního pastevce koz s prosbou, aby ji za námi nepouštěl, protože by ji mohlo něco přejet. Pastevec kupodivu zodpovědnost za fenku převzal.

Quéntar, odtud se ozývala střelba

Moje nejvíc nejoblíbenější kombinace barev v přírodě: temné nebe, žlutá tráva a zelené stromy

Směrem ke Granadě

Klesáme

Do zdejších autobusů psi nesmí, a tak jsme se s Alfem dohodli, že pokud to nezvládne ukecat, nechá mi Hasana a sám odjede do Güéjaru pro auto a vrátí se pro nás. My mu zatím půjdeme po pěšince vedle silnice naproti.

Situace se vyřešila nečekaně. Vzhledem k tomu, že si o Španělsku myslím jen to nejhorší, tedy že tam určitě nikdo neumí anglicky, bych si netroufla stopovat ani bez psa, natož s ním. Ale když mě někdo do auta takřka unese, lze proti tomu těžko něco namítat, že? Velice sympatická - a anglicky hovořící - paní nás sledovala už při debatě s řidičem autobusu, a jak se za Alfem zabouchly dveře, zavolala na mě, že mě odveze, že má sama spoustu psů a že je jí nás líto. A jak se Hasan jmenuje a že je moc krásnej. Když si odskočila domů pro klíčky od auta, představila mě své matce a sestře, zatímco se sestřiny děti snažily zaujmout vystresovaného Hasana, který to bez Alfa psychicky těžko zvládá, a pak už jsme vyrazily.

Dovezla mě nejen do správné vesnice, ale až skoro úplně nahoru, kde Alf bydlí. Tady nastal problém, protože jsem tudy jela jednou spící a jen jednou vzhůru, a samozřejmě mi to připadalo všude stejné, takže jsem nakonec vystoupila o kousek dřív, abych ji nezdržovala, a správnou adresu jsme našli s Hasanem pěšky. Náhradní klíč jsem měla u sebe, takže vůbec nevadilo, že se Alf vrátil až čtvrt hodiny po nás.

Se Španělkou jsme se bavily o lecčem. Byla zvědavá na Hasanovo jméno, protože ho snadno identifikovala jako arabské (ale přitom ho Hasan zdědil po psovi Alfova dědečka), vysvětlila mi tu dnešní střelbu v Quéntaru, a říkala, že dneska na Veletě sněžilo. (Veleta je hora, kterou jsem měla v plánu začít zítřejší trek Sierra Nevadou.) A pak jí volal manžel a ona to měla na hlasitý odposlech, protože já přece španělsky neumím, a se svými střípky znalosti jazyka jsem se chytala jen někde, nicméně ta pauza po jejím "...una chica de la Republica Checa con perro a Cenes de la Vega..." a před naprosto neskutečně udiveným "¿Por qué?" byla dostatečně výmluvná.

Velké díky, milá Španělko, ačkoliv jsem ti tvé jméno nerozuměla ani napodruhé. Ať se ti těch pět dní o Vánocích v Praze líbí. Tohle se nedá nikomu říct do očí, ale změnila jsi celé mé vnímání Španělska: původně jsem měla tuhle zemi zafixovanou jako nepřátelskou, moderní, západní zemi, ale tímhle zážitkem se v mých očích posunula na přátelský východ, kde jsou na sebe lidé hodní a starají se o sebe. Tohle jsem vždycky tak milovala na Turecku.

Hasanova známost

Ten den jsme s Alfem zakončili v baños arabes, konkrétně v Aljibe de San Miguel. Dojeli jsme s k nim na motorce, což byl zážitek sám o sobě, naposledy jsem na ní seděla v Turecku 2015 - taky s Alfem - a zdá se, že stárnu, protože mi na ní čím dál víc chybí bezpečnostní pásy, i když mě vítr pořád ještě okouzluje.

Baños arabes, arabské lázně, jsou soustavou několika bazénků (tady jich bylo 7) s různou teplotou vody, jeden obvykle bývá studený a zbytek různě teplý až horký, kde se člověk hodinu a půl může válet a odpočívat. Vpouští tam najednou naprosté minimum lidí, nás bylo myslím osm, a taky tam je k dispozici místnost s čajem, a když si k tomu připlatíte masáže, odvedou si vás v průběhu do další z místností a namasírují vás. Nám stačily bazénky a čaj a bylo to výborné.

Po skončení naší hodiny a půl jsme si ještě zajeli do centra na večeři. Byli jsme v restauraci na nábřeží, a měla-li bych něco vypíchnout, byl by to berenjenas con miel, tedy lilek grilovaný na medu - ach! A to byla hezká tečka za mým prvním víkendem v Andalusii.

Aljibe de San Miguel
(zdroj)

Další z bazénků
(zdroj - a zároveň stránky těchto lázní)

Místnost s čajem
(zdroj)

- Pokračování -