Granada: Sama v horách I.

Sierra Nevada jsou nádherné hory a já jsem naprosto nesvéprávný člověk: Bloudění na nejvyšším vrcholu pevninského Španělska; zničený vařič; sušenky bez cukru; odhazování batohu do propasti v touze nespadnout tam taky; ocúnová louka; liška modelka a spousta jiné zvířeny. A samozřejmě tisíce nádherných fotek nádherných hor.

Na úvod zvířátka, ať tím pak netříštím text. (Ačkoliv vybrat nejlepší fotku lišky bylo těžké, takže tou si párkrát text roztříštím. Foceno prastarým kompaktem.)

Kozorožci granadští

Ještěrka perlová

Alfík je nekonečně trpělivý člověk. Nejenže jsem neměla do hor nakoupené jídlo, ale museli jsme sehnat i bombu k vařiči, který mi půjčil. Půjčil mi taky stan, karimatku, ešus, pláštěnku na batoh a mapu. Kromě pláštěnky jsem si ty věci nebrala úmyslně, protože původní idea byla, že půjdeme spolu, to až počasí nám překazilo vyrazit už na víkend - a v týdnu musel Alfík chodit do práce. Takže ještě v pondělí dopoledne mě vzal autem do města nakoupit jídlo a objel se mnou několik outdoorových obchodů, než jsme našli jeden otevřený (Sherpa, je to granadská obdoba pražského Hanibalu). Zatímco Alfík kroužil autem kolem, já nakupovala. Kdo je připraven, není zaskočen - takže když po mém "¡Hola! Do you speak english?" prodavač mlčky zavrtěl hlavou, vytáhla jsem z kapsy vařič, zapantomimovala bombu pod ním, on mě gestem přivolal ke správnému regálu, optal se, zda chci pequeño, medium o largo, já ukázala na medium, on mi ji namarkoval a ukázal účtenku, já zaplatila a všichni byli spokojení. Jenom paní na ulici před obchodem byla trochu vyděšená, když jsem tam pro jistotu zkoušela kompatibilitu závitů a ono to dohromady fungovalo jako solidní plamenomet.

Alfík mě dovezl až do lyžařského střediska Pradollano (2400 m. n. m.), odkud vede lanovka na Veletu (3396 m. n. m.), což je skvělý nástupní bod do hor. Akorátže teda jezdí jenom v sezóně, a kdo měl vědět, že sezóna před deseti dny skončila? Alfík mě sice ve vesnici vyvezl nejvýš, kam se s autem dostal, ale dál už jsem musela sama.

Začalo to tím, že jsem se potřebovala dostat na silnici, která vedla kousek nade mnou. Chvíli jsem šla po sjezdovce souběžně s ní, ale pak už jsem zhodnotila svah mezi námi jako dostatečně krátký, abych tam vyšplhala, a jala jsem se lézt vzhůru. Sklon byl prudký. Podklad se drolil. Téměř všechny kytky, kterých jsem se při lezení držela, měly trny - byly mezi nimi ale i různé bylinky, takže když jsem konečně byla nahoře, měla jsem ruce sice zdrápané do krve, ale moc pěkně voněly mateřídouškou a levandulí.

Silnice vzhůru

Vedla k horním stanicím lanovek a vleků a taky k téhle hvězdárně

Batoh byl těžký, řekněme si to na rovinu. Už jen čtyřkilový stan a tři a půl litru vody vážily hodně; pak jsem si nesla vařič a ešus, jídlo, spoustu elektroniky... prostě těžkej batoh. Dělala jsem si proto během výstupu vzhůru krátké přestávky na posilnění, takže jsem bohužel záhy přišla na to, že ty sušenky, které vypadaly jako Disko, mají na sobě velký nápis sin azúcares, bez cukru, čehož jsem si v obchodě nevšimla. Střídala jsem je se suchou vekou, protože se mi ještě nechtěl načínat sýr. Aspoň tu zhubnu.

Nahoru jsem šla střídavě po silnici a po pěšinkách, které zkracovaly její serpentýny, míjela mě auta, která jezdila k horním stanicím vleků a lanovek, kde probíhaly posezónní opravy, míjeli mě taky davy cyklistů a pár turistů, prošla jsem přes nejvyšší parkoviště dostupné i pro dopravní neobsluhu, a dál. Znervóznila mě cedule, že se v národním parku nesmí tábořit. Mě to do té doby vůbec nenapadlo - a ten stan a karimatka na batohu byly docela nápadné. Co když mě někdo vyžene? Co když budu platit pokutu? A taky mě každou chvíli zahalovaly mraky a najednou jsem si vůbec nebyla jistá, jestli bylo moudré vyrazit sama do cizích hor. V růžových teniskách, s batohem, který sotva unesu, se sušenkami bez cukru a s nejasným plánem, kam chci jít. Ach jo.

Snaha jít podle turistické mapy selhala na malém měřítku. Různých sjezdovek a pěšinek bylo kolem příliš mnoho a má schopnost rozlišit oficiální od neoficiálních se blížila nule, protože stezku v kamení nevydupete, a tak téměř nejsou vidět žádné z nich. Hodně jsem šla podle map v mobilu, ale měla jsem špatný pocit z toho, že si vybíjím baterku, kterou ještě budu potřebovat na konci výletu kvůli návratu do civilizace.

Kvůli mrakům jsem se rozhodla obejít Veletu, druhou nejvyšší sierra nevadskou horu, a jít raději přes dvě třítisícovky východněji, které neměly být tak exponované, ale tohle rozhodnutí selhalo na nenalezené odbočce. Tak tedy Veleta.

Poslední hřeben před vrcholem

Protože jsem kvůli všem těm dopoledním nákupům vyrážela pozdě a protože jsem šla pomalu, na vrchol jsem docházela skoro sama. Ten jediný cyklista, kterého jsem poprvé potkala 1,2 km / 158 m+ od vrcholu, by mě uvrhnul do deprese, kdybych svoji polohu neznala tak dobře právě díky navigaci v mobilu: "Go! Only just fifty hundred meters!" Těžko říct, v jakém směru to myslel a kolik čeho chtěl vyjádřit.

Konec už nevedl po spádnici, ale hřebínkem vzhůru. Stejně je to v těch mracích zajímavé, jak má člověk zkreslenou realitu a jak se pohybuje ve svém vlastním prostoru dva krát dva metry, za kterými je bílo. Tak se třeba stane, že jak pořád překračuje nějaké balvany v cestě, najednou překračuje okraj hřebínku do srázu.

S cyklistou jsme pobyli na vrcholu Velety nějakou dobu společně. On si tam fotil selfie a točil videa, já fotila mraky, kochala se, odpočívala a snažila se načerpat energii ze sušenek sin azúcares. Spolu jsme mluvili anglicky, vlastně šlo jen o moji prosbu, jestli by mě nahoře vyfotil, ale i jeho španělskému výkřiku "¡Perro!" jsem rozuměla.

Čímž se Lady izraelský dikobraz pojmenovaný jako ježura řadí až na druhé místo absurdních pojmenování zvířat - tenhle pes byl totiž liška. Její pobyt na vrcholu dal smysl cedulím u silnice, které zakazovaly krmit divokou zvěř, protože si nás vůbec nevšímala, šmejdila kolem a hledala zbytky. Měla žluté oči a ocas mnohem méně huňatý, než jsem si vždycky myslela - moje dosavadní znalost vzhledu lišky totiž vycházela výhradně z ilustrací dětských knížek.

Moje první španělská třítisícovka - dobyta!

Výhledy dolů. Tudy mimochodem měla vést ta cesta viz příští odstavec.

¡Perro!

Autoři Mapy.cz jsou magoři. Vyhlédla jsem si v telefonu pěšinku z Velety, která mě přiblíží mojí cestě, a pak jsem zjistila, že bych pro začátek musela skočit ze stometrového srázu. I když liška touhle stěnou odejít dokázala... Každopádně mě to vedlo k úvaze, odkud vlastně asi Mapy.cz berou podklady? Jestli to od někoho přebírají, nebo jestli třeba tudy projde nějaký turista se zapnutým stopařem a ta cesta se přidá do databáze... páč to by pak dávalo smysl, že by to měli od nějakého basejumpera nebo horolezce, žejo.

Takže jsem se pokorně vrátila cestou, kterou jsem přišla, a až o kilometr dál jsem přešla hřeben a napojila se na bývalou silnici, která je pro dopravu uzavřená od r. 1999 (a na několika místech je zavalená, takže by tudy auta neprojela, ani kdyby chtěla). V tomhle místě jsem potkala první ze shelterů, který byl v mapě označený jako Refugio Vivac de la Caldera a o kterém jsem si myslela, že bude horská chata. Přitom to byla ta nejúchvatnější útulna, jakou jsem viděla - palandy pro zhruba dvanáct lidí, stůl a lavice, věšáky na bundy, skleněné okno a skvělý systém otevírání dveří, kdy si zvenku otevřete horní půlku dveří a jí můžete otevřít vnitřní zástrčku, takže vás uvnitř nikdo nezamkne, ale zároveň se dá zavřít i zvenku.

Útulna

Stará silnice

Když nepočítám pár sušenek sin azúcares a několik koleček suché veky, ten den jsem naposledy snídala, a tak jsem se u jednoho plíska zastavila, abych si uvařila, protože už bylo pět odpoledne. Během mé přestávky se na mě přišla podívat stará známá liška, ale tentokrát jen zhodnotila, co asi dělám, a poučená, že jí nic nedám, zase odešla. Byla jsem koneckonců od Velety jen skok - zhruba 400 m dálky a 200 m výšky.

To byla ta lepší část přestávky.

Totiž: Byla jsem unavená. Byla jsem hladová. I moje mentální kapacity byly unavené a hladové. Takže než jsem vyhodnotila, že mi na vařiči chybí nožičky na podpěru ešusu, postavila jsem ešus s vodou na závětří a začala vařit. Takže jsem Alfovi zničila vařič - sice vařil i nadále, ale vypadal krajně nedůvěryhodně. A protože jsem řešení zpoužitelnitelnosti vařiče vymyslela až na další cestě, snědla jsem čínskou polévku lehce rozmáčenou ve vlažné vodě a představovala si, že to jsou chipsy, které mám přece tak ráda. Nedobře mi z ní bylo až do rána.

Cesta po hliněné silnici pěkně odsejpala. Nebo to bylo vší tou znovunabytou energií z jídla, protože jsem si dala nejen neuvařenou čínskou polévku, ale ještě dvě sušenky sin azúcares?

(Vlastně to byl první okamžik, kdy jsem zapochybovala o vlastní svéprávnosti, a zamyslela se nad tím, co si o mně asi myslí lidi, kteří mě samotnou v horách potkávají. Že všichni ostatní chodí alespoň ve dvou a mají pohory, zatímco já růžové tenisky... hm. Zase ale neznají všechna má horská faux pas, takže si třeba myslí, že jsem fakt tak dobrá, že si to můžu dovolit? Asi spíš ne.)

Nakonec jsem vařila na kamenech. Vy se možná smějete, ale pro mě to je něco jako raketové inženýrství a jsem na to patřičně hrdá. Poklička z polévky je klasika, akorát jsem musela vyměnit značku, protože ta první se mi k ešusu přitavila.

Odbočku k Laguna de la Caldera jsem naštěstí neminula, taky jsem si to hlídala v telefonu, protože jsem u něj chtěla v shelteru spát. Cesta kolem plesa byla zdálky neviditelná, ale nakonec velice pohodlná, jenže už na ní jsem od shelteru slyšela lidské hlasy. Ach jo. Achjoachjoachjo... já chtěla být v horách sama.

"¡Hola! Do you speak english?" vlezla jsem dovnitř útulny s otázkou, kterou jsem zahajovala během svého pobytu ve Španělsku úplně všechny konverzace.
"Finally someone, who speaks english!" Podle všeho jsem se španělštinou neválčila sama.
Ti čtyři Poláci byli sympatičtí, ale očekávali na noc ještě další čtyři lidi z vrcholu Mulhacénu, kteří tam měli batohy, a tak jsem se navzdory jejich přesvědčování vydala spát jinam.

Původně jsem chtěla spát u trochu vzdálenějšího plesa, ale když jsem k němu došla, uvědomila jsem si, že ta bouřka a slejvák těsně po mém příletu byly opravdu prvním deštěm, který v téhle části Španělska od května měli - pleso bylo prázdné. A to mělo být docela velké. Hledat nějaké z ostatních, podstatně menších, vůbec nemělo smysl, a protože spaní u vody přikládám velkou důležitost, pokorně jsem se vrátila k plesu Laguna de la Caldera dvě stě metrů od shelteru, a postavila si stan v úchvatné kamenné obezdívce, která tam stála. Nakonec jsem z útulny žádné hlasy neslyšela, dělil nás jeden obzor, a tak mi tam bylo dobře.

Byla jsem po celém dni pěkně rozlámaná, za to odpoledne jsem nastoupala 1477 metrů, sklesala 777 metrů a ušla 12 km s cca dvacetikilovým batohem. Před usnutím mě ještě jala paranoia a přendala jsem si tenisky z předsíňky dovnitř stanu, aby mi je neodnesla liška. A nakonec jsem stan i zapnula, protože mi ta liška přišla tak neuvěřitelně oprsklá, že bych se klidně mohla probudit vedle ní a se zásobami jídla sežranými.

Laguna de la Caldera, za ním maličký shelter a na pozadí se hrozivě do mraků vypíná Mulhacén, nejvyšší španělská pevninská hora

Hotel pro tuto noc

(Jí to darebáctví kouká z očí, no ne?)

předchozí     -     následující