Recyklujte papír, chraňte lesy!
Granada: Sama v horách II.
Druhá část výletu do hor. Ta strašidelnější.
Další ráno jsem se probudila v sedm, což byl čas, který Poláci udávali jako výchozí na zdolání Mulhacénu, ale venku byla ještě tma, takže jsem se rozhodla si přispat a vstávala jsem až před osmou. Byla jsem sice příjemně vyspalá, ale rozlámaná až běda. Nebe bylo modré, to jsem tady ještě neviděla.
Na Mulhacén, 3482 m. n. m., jsem se vydala jako největší suverén s nejdůležitějšími věcmi v zeleném pytlíčku v ruce, hezky to kontrastovalo s těmi růžovými teniskami. Jako největší suverén jsem taky nechala zbytek věcí jako zátěž ve stanu, protože ho moc nešlo na kamenném podloží zakolíkovat, a až o několik set metrů výš mi došlo, že největší zátěž v mém batohu vždycky byl především stan a voda, která zůstala v předsíňce, takže nezatěžovala vůbec nic. Tak jsem se občas ohlížela, ale v plese pořád nic neplavalo, takže jsem to nahlížela optimisticky, že mi třeba ta kamenná ohrádka stan před silnými poryvy větru opravdu ochrání. A ochránila.
Nahoru na Mulhacén to byly 2 km délky a 450 metrů výšky a s batohem bych to lezla tisíc let, i bez něj jsem byla pomalá. Překvapilo mě, že úplně stejně pomalí byli i všichni ostatní, čím to je? Asi nám to hodně ztěžovaly silné poryvy větru a fakt, že jsme šli skoro celou dobu v mracích. Když jsem se zadívala na mraky ženoucí se po hřebenu, dělalo se mi z jejich rychlosti špatně a ztrácela jsem balanc.
Pleso, u kterého jsem spala
Pak už to většinu cesty vzhůru vypadalo takhle
Patnáct minut od vrcholu jsem potkala vracející se Poláky - zatímco já je spolehlivě identifikovala podle jejich blondýnky, dvojice holek mě pozdravila španělsky, to až kluci za nimi se mě anglicky ptali, jak se mi ve stanu spalo, protože jim byla v shelteru zima. Nojo, je to velký prostor, ten se asi jen tak nevytopí.
Nahoru jsem došla sama, až zhruba po deseti minutách přišel další člověk. Byla jsem převážně v mracích a jen z krátkých chvil, kdy je odfoukl vítr, jsem zjistila, že jih - směrem na Capilleiru - je mnohem zelenější než sever - směrem na Güéjar. Já původně plánovala jít na jih, ale když já mám tak ráda skalnaté hory! A navíc na severu dojdu jenom kousíček od Alfova bydliště.
Chvíli jsme si ještě povídali s chlapíkem, který mě poprosil o fotku, protože ten výstup byl součástí charity pro slepecké psy, a pak jsem chtěla odejít.
Vrcholový kámen a severní stěna
pise.cz/img/390113.jpg" alt="IMG_4636" width="650" height="488" align="absMiddle">
Byla jsem tam!
Výhledy na sever. Přesvědčily mě, půjdu tam!
No. Je mi to trapné. Pamatujete si, když jsem byla naposledy na nejvyšší hoře nějaké země - konkrétně norském Galdhøpiggenu - jak jsem omylem z vrcholu zahaleného mraky odešla sice po cestě, ale o 90 ° jinam? (Povídání zde.) Já samozřejmě nikdy neudělám stejnou chybu dvakrát... takže tentokrát jsem to vzala rovnou o 180 ° jiným směrem, tedy přímo na opačnou stranu.
Totiž, ten chlapík se mě ptal, kam jdu, já odpověděla, že to the lake, a on, že jdu špatně. Já se po vrcholu s foťákem motala už tak dlouho, že jsem byla naprosto dezorientovaná, a místo abych se podívala na družice v telefonu, což bych udělala, kdybych tam byla sama, uvěřila jsem mu, když mi řekl, že má stejnou cestu, a šla jsem za ním. Jenže on samozřejmě směřoval k jinému jezeru.
Poměrně záhy se naštěstí protrhaly mraky a výhled na placatý hřeben přede mnou mi byl dostatečně podezřelý, abych si ověřila, kam jdu. Takže jsem Mulhacén zdolala toho dne dvakrát. Jenom jsem doufala, že už tam nebude skupinka kluků, se kterou jsem minutu od vrcholu vtipkovala, proč že piknikují tam a ne na vrcholu, že to mají pár metrů, a oni jestli tam jsou ty mraky hezčí než tady, a já že tam jsou aspoň fragmenty kamenných domů, za kterými nefouká, a oni že to je konečně řeč! a nahodili si batohy a odkráčeli k vrcholu.
Správná stezka z vrcholu samozřejmě nebyla vidět, musely se hledat kamenné mužíky, ale naštěstí s pokročilou denní dobou začaly chodit davy, takže se podle nich orientovalo lépe. Dolů jsem sbíhala - měla jsem přece trailové boty a nic na zádech - a snažila se tím dostat z hlavy pocit, že jsem naprosto marný případ a že by mě samotnou neměli pouštět ani do obchodu.
Tady jsem začala tušit, že je něco špatně. Já přece lezla celou dobu strmě vzhůru...
Ještě záhadná z fotka po návratu do stanu. Oba byly v letadlovém režimu kvůli baterce - stejně tam nebyl signál - a teď si vyberte, jak dlouho jsem teda lezla nahoru?
Dole jsem sbalila stan, uvařila oběd a vydala se na sever. Jenom mě trochu štvalo, že byl kus cesty shodný s cestou na Mulhacén, takže jsem tudy šla už potřetí. Pak jsem správnou odbočku přešla, protože u ní nebyl žádný mužík a nebyla vůbec vidět, a pak už jsem se konečně odpojila na trasu za novým dobrodružstvím.
Kdybych věděla, co mě čeká, vrátila bych se na Mulhacén a odešla kterýmkoliv směrem, ale jiným...
Podle mapy to mělo být navigačně jednoduché: půjdu směrem ke dvěma plesům, projdu mezi nimi a budu příjemně pokračovat podél Río Valdecasillas, která vytéká z pravého z nich. Klesání podél potůčku, to znamená dostatek vody a vlastně to bude príma, na to se moc těším.
Samozřejmě se vyskytlo několik zádrhelů:
1) levé pleso bylo vyschlé a pravé bylo furt za něčím schované
2) sestup suťoviskem k plesu vypadal naprosto neschůdně, i když jsem šla podél kamenných mužíků, kterých tam byl naštěstí dostatek
3) a z toho příjemného klesání podél potůčku se vyklubalo boulderování podél vodopádu
Ovšem Laguna de la Mosca, tedy to zbylé pleso, bylo okouzlující, snad nikdy jsem neviděla tak výrazné a kontrastní barvy na jednom místě. Takhle nějak musí vypadat nebe pro horaly, celé to místo vypadalo, že se vznáší na obláčku a pod ním není vůbec nic. Udělala jsem si tam pauzu, vymáchala si ve vodě nohy a málem tam slítla při focení na samospoušť a naprosto se toho místa nemohla nabažit. Připadala jsem si šťastná.
Ze dvou ples zůstala jen Laguna de la Mosca
Ráj
Tady se mi líbí!
Ty mraky moc dobře věděly, proč zakrývají cestu dál - jenom sebevrah by se na ni vydal, kdyby ji viděl.
To klesání bylo strašlivé, nedalo se tam zastavit, abych si odpočinula, protože to bylo tak moc z kopce, že by mi to okamžitě ujelo. Suť se drolila, kameny klouzaly a hliněných drnů bylo pomálu. Většinu času se nedalo jít popředu, ale muselo se ručkovat čelem ke skále - teda k cestě. Pořád jsem šla po kamenných mužíkách, tady jich naštěstí bylo dost, vždycky byl další vidět - bez nich bych byla ztracená, protože mě prováděly mezi skalními útesy, ze kterých by se sejít nedalo. Cesta byla volená pečlivě - a bez batohu by vlastně vůbec nebyla tak těžká, dalo by se to komfortně sešoupat po zadku, to jen to rozhozené těžiště a nezvyklá váha to dělaly tak obtížné.
Batoh jsem si nakonec musela sundat ze zad a šoupat ho za sebou, protože jsem se bála, že bych s ním na zádech spadla. V dalším místě ho nebylo jak posunovat nad sebou, tak jsem ho popouštěla pod sebou, jenže se zaseknul a nešel tam ani zpátky a já se zrovna hrozně špatně držela, ta pasáž byla víc boulder než cesta, a pak jsem ten batoh prostě pustila, ať letí se vším, co je v něm a na něm - telefon ve vrchlíku, foťák v kapsičce na popruhu, stan přidělaný zvenku; já totiž nechci spadnout, nechci do té propasti letět s ním!
Pak už jsem jen v narůstajícím šoku sledovala, kam až ten batoh letí, nebyla to přece propast, byl to jen kopec s trochu větším sklonem, ale batoh pořád nabíral rychlost, určitě spadne z nějaké skály, kam se pro něj nedostanu, nebo skončí v potoce, proboha, já jsem právě zahodila úplně všechno, co jsem měla s sebou! Úplně všechno. Doklady a peníze. Oblečení, čelovku.
Jak se batoh v letu přetáčel - vrchlík, dno, vrchlík, dno - odletěla z něj láhev s vodou a pak se mu narušila rotace, protože se z popruhů vyvlíknul stan a zůstal přidělaný pouze pásky, které byly zamknuté, abych ho určitě neztratila. Z nezapnutelné kapsy u vrchlíku obloukem odlétla načnutá Milka.
Pak se batoh zarazil o balvan a moje srdce zase začalo bít. Dosavadní hrůza byla skoro ochromující, a už jen úkol nepustit se skály, na které jsem zrovna byla, byl obří. Ono se nic nedělo, prostě mi jen upadl batoh, ale ta křeč v těle, jak jsem zůstala bez pohybu, protože jsem od něj nemohla odtrhnout oči, a přitom jsem sama byla na nestabilní šikmé ploše, na které se balancovalo jen stěží, byla téměř nesnesitelná.
Batoh se mi zaseknul ve skalní stěně, kterou jsem musela oblézt z druhé strany, než kudy batoh padal, ale i tak jsem dokázala posbírat všechno, co mi z něj upadlo. Milku jsem rovnou dojedla. Přežilo všechno, i když foťák se zapnul až na několikátý pokus. Vlastně mi vůbec nebylo jasné, proč se ten batoh zastavil, protože já v tom místě sotva stála.
Od Laguna de la Mosca tudy. Někudy. Tvrdí mužíky.
Do propasti
Prý klesání podél potůčku... nenávidím vodopády.
Cesta dál byla nekonečná. Chtěla jsem brečet, ale k ničemu by to nebylo. Chtělo se mi zoufalstvím křičet, ale k čemu by to vedlo? Mraky zůstaly vysoko nade mnou a výhledy pode mnou mi braly naději, že někdy budu moct zastavit a třeba si sednout. Bylo to strmé, tak strašně strmé a tak strašně dlouhé.
Když se konečně kozorožci změnili v krávy a ovce, zmírnil se terén natolik, abych se mohla poprvé zastavit a sundat batoh ze zad bez strachu, že zmizí v hlubinách. Bolely mě nohy a obličej mi žhnul, protože jsem s sebou neměla opalovací krém. V hlavě mi tepala krev. Vzala jsem si tabletu Valetolu a lehla si na cestu. Mraky na modrém nebi vypadaly nádherně.
Konečně krávy místo koz. Co zvládnou zlézt krávy, zvládnu já taky!
(Protože předtím byla cesta ozlomkrk. Tenhle sup bělohlavý to nezvládnul.)
Když jsem se konečně přiblížila soutoku dvou řek, u kterého jsem si na ten večer naplánovala spaní, potkala jsem dva běžce v salomoním oblečení. Ani jeden z nich nebyl Kilian Jornet, ale nedivila bych se. Jo a v Mapy.cz tam chyběl jeden vrchol, kolem kterého jsem měla projít, což mě pořádně zmátlo, než jsem se podívala do papírové mapy.
U soutoku byl most a ohniště s lavičkami a já tam ojedla každý ostružinový keř, který jsem potkala. Nohy se mi po sestupu neskutečně klepaly a cukr pomáhá - a mně z mlsacích věcí zbyly už jen sušenky sin azúcares. Stan jsem si postavila na loučce u kamenných staveb a v nádherné tůni jsem se vykoupala, takže jsem se cítila konečně čistá a trochu jsem se tím oprostila od té neskutečné dřiny, kterou jsem při klesání prožila.
Když jsem pak ležela ve spacáku, měla jsem tak moc ucpaný nos, že jím neprošel ani ždibec vzduchu a musela jsem dýchat pusou, skoro jako nějaká alergická nebo stresová reakce... a po hodině se to zlomilo a dýchala jsem úplně volně. Těžko říct, co to bylo.
Valetol zabral tak dobře, že jsem si před spaním zopakovala španělštinu do lekce 3.
Stan mi stál kousek od ocúnové louky. Spolu s divokými tulipány jsou ocúny nejkrásnějšími kytkami na světě.
Tábořiště
Soumrak. Ten den jsem slezla z nejvyšší španělské hory... i na fotkách mi to pořád bere dech. Bylo to 10,5 km / 477 m + / 1834 m-.
Další ráno jsem se probudila v osm, a sice jsem byla ještě rozlámanější než den předtím, ale zároveň mi bylo dobře. Uvařila jsem si ešus čaje z čerstvé máty, mezitím jsem vyklepala a úhledně sbalila stan, zabalila si všechny věci... a až při ojídání ostružin z nedalekého keře mi došlo, že mám hlad, protože jsem se zapomněla nasnídat.
Po pěšinkách cesta odsejpala, ačkoliv jsem občas musela procházet velmi úzkými škvírami mezi trnitými rostlinami. Při té příležitosti jsem si uvědomila, že jestli by bylo něco ještě horší než sletět do včerejší propasti s batohem, bylo by to tady sklouznout z cesty do údolíčka prorostlého šípkovými keři. Vlastně by se tahle myšlenka dala použít jako nosný materiál pro Saw 7.
Ten den už jsem potkávala spoustu lidí, protože se nedaleko odtud dalo dojet autem a udělat si několikahodinový výlet do kopců. Cestou jsem míjela opuštěné stavby a taky bývalý důl, vše s pečlivými dvojjazyčnými cedulkami. A starý dub, který se jmenoval El Abuelo, dědeček.
Bylo zajímavé, jak je perspektiva reality tolik jiná než perspektiva mapy. V mapě bylo jasné, že se údolí stočí o skoro devadesát stupňů - místo na sever půjdu na západ - a to už budu skoro doma, respektive v tom správném údolí, které vede až do Güéjaru. Jenže v realitě jsem si vůbec neuvědomila, že už se tak stalo, a když jsem potkala parkoviště, kterým končila silnice z Güéjaru, překvapilo mě to.
Dlážděná pěšinka a první zříceniny s naučnými cedulemi
I tenhle kus téměř v civilizaci byl vlastně moc krásný
A jsem si skoro jistá, že tudy projíždí vlak do Bradavic, tak!
Güéjar Sierra. Jsem doma.
Původní plán byl do Güéjaru stopovat, ale dokud to ještě stálo za to, nejezdilo vůbec nic - potkala jsem dvě auta, z toho bylo první plné a řidič druhého na mě zavrtěl hlavou, že stopaře nebere. Mobilní signál jsem chytila až dva kilometry před Güéjarem, čímž padla i varianta žebrat u Alfíka, aby pro mě zajel. (Navíc jsem se ho trochu bála, co řekne na zničený vařič. Nakonec si ho prohlédnul, řekl "no jo, já ti nedal ty nožičky, vidíš," a hodil ho do koše. A ani ho nechtěl zaplatit, protože má ještě jeden.)
Dojet z Güéjaru autobusem do Cenes de la Vega bylo skoro stejně strašidelný jako včerejší balancování nad propastí, protože já těžko nesu lidi, kterým nerozumím. Navíc v Güéjaru nemají jasně označenou zastávku, ale autobus staví na náměstí. Někde. Asi. Měla jsem štěstí, že jsem se na to zeptala jediné ženy, která na něj čekala taky, a ačkoliv neuměla anglicky, vydolovala jsem ze sebe dostatek španělských slovíček na to, abychom se dorozuměly.
Řidič se mi rozumět ani nesnažil, a protože je v Cenes de la Vega zastávek několik, a narozdíl od plánku na zastávce se asi nerozlišují číslovkami, chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že vlastně chci jet až na konec vesnice a že to umím španělsky říct. A protože jsem tam nevystupovala sama, bylo zmáčknuto i znamení, které jsem netušila, že se mačká, protože všichni ostatní jeli až do Granady, a tak to nebylo kdy okoukat.
Alf pro mě na zastávku přijel autem, abych nemusela k němu na kopec pěšky. Ten večer k němu přijeli na návštěvu čeští kluci z volejbalu, ale já si už jen lízala rány a snažila se přechodit svůj úžeh. Pak návštěva odešla a Alf taky a já uklízela a prala a Hasan se ke mně chodil pomazlit, což od něj bylo pěkný. Ještěže jsem v těch horách neumřela.
A protože mi došly lišky, dáme si závěrem pěvušku podhorní z vrcholu Velety. Láskyplně jsem jí tam přezdívala 'endemickej vrabec'.
