Pět dní ve Španělsku

Pětidenní dovolená ve Španělsku. Pláže, města, hrady, hvězdárna a spousta dobrého jídla.

Dovolená. To je taková ta věc, kterou člověk může v práci čerpat, aby mohl psát seminárky a dělat státnice. Teda... moment. Já mám letos znovudobitou dovolenou a... nemusím psát diplomku? Já můžu, já nevim, jet na dovolenou?

Bavili jsme se o tom s Alfíkem už před rokem, že bych za ním po letech zase přijela, protože nově pracuje na hvězdárně Calar Alto, kde je největší dalekohled v pevninské Evropě a já jsem na to byla strašně zvědavá. Zvolili jsme tak prodloužený víkend v únoru, kdy Alfovi začínala směna, že nejprve budeme pár dní trávit příjemně někde kolem Malagy a já s ním pak přejedu na hvězdárnu, strávím tam noc a další den odletím domů.

Plány byly skvělé. V euforii jsem byla i z příprav, protože jsem tak dlouho odkládala nákup letenek, až zdražily na dvojnásobek, a já se rozhodla neutrácet aspoň za zavazadla, a balila jsem tak do malého batůžku, který se vejde pod sedadlo. Až mě překvapilo, že jsem vlastně nic moc nepotřebovala.

Hrad Calahorra s polovinou naší výpravy: já chybím, ale na fotce vidíte aspoň Alfíka a půlku Hasáka

Odletový den už byl méně skvělý. Dopoledne jsem ještě přebírala kontraband od Alfových rodičů a kupovala malé balení roztoku na čočky (kvůli přepravě na palubě), jenže jsem si špatně spočítala čas, takže jsem pak už neměla čas se naobědvat a na letiště jsem jela později, než jsem chtěla.

Na zastávce, když jsem vylezla před barák, mi pípla esemeska, že mi došla data. (Ježišmarja, člověk během jednoho měsíce zničí dva telefony a hned je kvůli obnově profilů problém...) A protože používám pracovní telefon, tak jsem to nemohla řešit sama a rychle a svižně, ale musela jsem prosit kolegy o pomoc s požadavky na navýšení, vyběhání schválení a pak trpělivě čekat. Nebo spíš netrpělivě, ale dlouho. Posléze se ukázalo, že mi data dobili hned, ale můj mobil byl ve Španělsku zcela ztracený, a tak jsem ještě musela ručně vyhledávat síť, ke které jsem chtěla, aby se připojil.

No a jak si tak jedu na letiště, tak přijde revizor. Ještěže jsem si s sebou do cestovní peněženky přendala Lítačku, pomyslela jsem si spokojeně. A tak se ukázalo, že ani v osmilitrovém batůžku nemám přehled o zabalených věcech, a na cesty jsem s sebou dostala krásný růžový papír. ("Vy někam letíte? Musíte to zaplatit na Pavláku do čtrnácti dnů.")

Takže teď už o tom letu

Na letišti jsem se zničeně usadila ke zcela prázdné gatě označené cedulemi Vuelingu a čekala, až ji Smartwings otevře. Což mi překvapivě vyšlo.

V letadle pokračovala série neštěstí – moje sedadlo bylo rozbité a nedrželo ve vzpřímené poloze.

Pán za mnou mě nejprve zdvořile upozornil, že se tam nevejde s koleny, a když jsem se od letušky dozvěděla, že o tom ví, že je těch rozbitých sedadel více a že nejsou volná místa, kam by si jeden z nás mohl přesednout, tak mě zbytek cesty nepokrytě nenáviděl. A to jsem se vydržela dobrou hodinu neopírat, aby měl víc místa.

Já zas nepokrytě nenáviděla slečnu vedle sebe, respektive ten oblak parfému promísený s potem, který se kolem ní držel. Silný, kyselý a pronikavý, bolela z toho hlava a nebylo kam utéct. (Okýnko stáhnout nešlo, zkoušela jsem to.)

V Malaze ale už bylo dobře. Na letišti na mě čekal Alfík s Hasákem a společně jsme odjeli do Fuengiroly, kde jsme se ubytovali v nestydatě luxusním hotelu a vyrazili jsme na večeři a na drinky. A tahle část se povedla náramně. Chobotnice, mořské plody, červený tuňák, krevety, bylo tam všechno – a koktejly hrály všemi barvami duhy.

Moje krevety na tisíc způsobů a Alfíkův červený tuňák taky na tisíc způsobů

Semafor. Zelená je modrá, aby mi ladila k bundě. Až na to, že si to objednával Alfík.

Další ráno jsem se probudila o několik hodin dřív než Alfík - změna pojetí času při přeletu do Španělska je pro mě vždycky krutá. Na snídani jsme přišli na samém konci, ale všeho byl dostatek. Vajíčka paní u plotny dělala na vyžádání, džusů a kafe tam byly hektolitry a měli dokonce i rostlinné mléko.

Před checkoutem jsme se ještě prošli na pláž. Zatímco Alfík tam plně oblečen chytal na dece bronz, já si sbírala mušle a hrála si s Hasákem. Každému, co jeho jest.

Ráno na terase

Tuhle část výletu za Alfa oddřel Hasák

Jako první zastávku našeho tripu jsme zvolili Mijas. To je nádherné městečko v kopcích, v nichž bílé, na skálu nalepené domečky září do dálky a vypalují sítnice. Chvíli trvalo najít místo, kde by bylo možné zaparkovat, ale stálo to za to.

Jakože. Chápejte. Já na dovolené jezdím do hor a močálů a tak. Takže když si tam Alfík doplňoval stav oblíbených kožených opasků, neodolala jsem a taky si dva koupila, protože vůbec nejsem vybavená proti nástrahám civilizovaných dovolených. No a když jsem se zastavila u kožených bund a chtěla si jednu vyzkoušet, byla jsem v pasti, protože mi vážně slušela. Jenže byla drahá – a ani proklamované snížení ceny z 490 na 300 EUR mě nenalákalo. Když jsem smutně pokývala hlavou a prohlásila, že jsem chudá a nemám na ni, tak mi ji paní postupně zlevnila na 250 EUR, (přičemž majitel obchůdku, který se přichomýtl v polovině smlouvání, chtěl taky zlevnit, ale nabízel ceny vyšší než předtím prodavačka,) jenže safra, to bylo fakt moc. A tak jsem ji chtěla vrátit, jenže jak tam Alfík stál opodál, zadíval se na něj majitel pátravým pohledem – a vzpomněl si, že tam byl Alfík před dvěma lety s mamkou a že ta si koupila bund dokonce víc, a když to Alfík potvrdil, zlevnil mi nostalgicky bundu na dvě stovky. To už bych bývala byla vzala, jenže pán byl v rozverné náladě, a sám od sebe pokračoval – ale ne, dám vám ji za 180. Anebo ne, za 150 EUR. Prodavačka na něj jen bezmocně třeštila oči, já jsem zírala a Alfík i majitel se smáli.

Mijas

Vážně kouzelná vesnička. Akorát rezidenti v ní musí mít neskutečnou fyzičku, protože tam není ani metr po rovině.

Další zastávkou na naší cestě byla Álora. Tam jsme si nejdřív zašli na náměstí na jídlo. Sice jsme kvůli Hasákovi nemohli dovnitř žádné restaurace, ale na zahrádkách jsme problém neměli a tam svítilo sluníčko a moc nefoukalo a navíc bylo jídlo vážně moc dobré. Myslím, že to bylo při tomhle obědě, kdy jsem pojala podezření, že na téhle dovolené nezhubnu, a mé předtuchy se splnily.

Pak jsme se autem vydali na místní hrad. Oba nás překvapilo, že se dalo jít i dovnitř, a byl odtamtud krásný výhled. Co ale veškeré dojmy přebilo, byla cesta pryč. Jakože – už cestou na hrad jsme se v dva metry široké uličce vyhýbali s dodávkou jedoucí v protisměru, což skončilo Alfíkem visícím půlkou auta ze schodů a dodávkou chovající se jako Záchranný autobus z Harryho Pottera. Při odjezdu z hradu jsme pochopili, proč dodávka nejela správnou cestou (místo protisměrem), a to když jsme v každé zatáčce sklápěli zrcátka a já Alfíkovi vykloněná z okýnka hlásila, jestli má rezervu pět, nebo deset centimetrů, než si svoje zbrusu nové auto odře o některý z baráčků. Alfík mi při té příležitosti osvětlil mentalitu zdejší výstavby – vesnička pocházela ještě z maurských časů, kdy obranou proti nájezdníkům byla nepravidelnost a spletitost uliček, ve kterých se útočníci ztratili na tak dlouho, aby obyvatelé dokázali zformovat obranu. Což asi mohlo fungovat, usoudili jsme, když jsme už počtvrté projížděli přes stejné náměstí při marné snaze odjet z města pryč.

Hrad v Áloře

Pohled z věže

Výhledy byly moc pěkné

Při další cestě jsem odpadla. Jeli jsme do Cenes de la Vegy k Alfíkovi a kombinace ostrých zatáček, padající tmy, biologické zbraně v podobě zažívajícího Hasáka a únavy z poslední doby si vybrala daň. Alfík byl ale natolik pozorný hostitel, že mi to nevyčítal a cestu mlčky odřídil, takže jsem dorazila dostatečně odpočatá, abych u něj doma dokázala hovořit anglicky a zůstat vzhůru ještě na víno a tapas.

Nora se zděsila, že by o ní v celém článku mohlo nepadnout ani slovo, a tak se infiltrovala aspoň na fotku

Další ráno jsem byla nervózní z toho, že bych měla sama hospodařit v cizí kuchyni, že jsem se snídaní počkala na kluky na jedenáctou hodinu. Uf.

Byla sobota, počasí bylo všelijaké a do hamamu se nám nepovedlo včas koupit vstupenky. Alfík se tak rozhodl po dlouhé nepřítomnosti pracovat na nedodělcích doma, Danito se usídlil na gauči a já se rozhodla vydat do Granady, což byla třináct kilometrů dlouhá procházka. Jakože jasně, po dešti byla spousta bláta a mělo pršet a foukalo a vůbec, ale já si vysnila suvenýry s motivy ornamentů z Alhambry, protože ty přivezené minule mám moc ráda.

A výlet se vydařil. Nezabloudila jsem, skoro jsem nezmokla, a když se na obzoru vynořila Alhambra, za kterou svítila čerstvě zasněžná Sierra Nevada, bralo to dech.

Skrze pustá údolí

Předměstí Granady

Alhambra

Ve městě jsem si koupila hrnečky na kávu a skládací nákupní tašky, a odolala jsem a nekoupila si šátek, abych měla o to větší motivaci zase brzy přijet, a pak mě vyzvedl Alfík. Když mi to nabízel, přišlo mi to jako skvělý nápad, protože on si ještě potřeboval nakoupit pár věcí a já nemusela jezdit autobusem, (protože španělština a umístění zastávek a ten závěrečný krpál k Alfovi domů,) ale zjevně jsem nepochopila rozměr těch pár věcí. Jako pomstu jsem mu mezi nákupem balíků zeminy pro kytky a novým mixérem do kuchyně prozradila existenci granadské Ikey, a tak jsme jeli i tam (koš na prádlo). Na druhou stranu, já té nákupní mánie taky využila a koupila si salám a dvě housky. Do Alfova vozíku se skoro nevešly.

Ten večer jsme místo venkovního grilování připravili nakoupené maso na pánvích (teda – kluci připravili), protože venkovních pět stupňů mi přišlo málo i s roztopeným grilem, a já odpadla v rozumnou, předpůlnoční hodinu.

To bylo od Aflíka pěkně nezodpovědný, pustit mě samotnou do města a nezabavit mi peněženku!

Náhodný kostel ve městě

A tady jeden cvak z obchoďáku, kde Alfík zrovna vybíral suché zipy a žrádlo pro psa, místo aby si vzal něco z téhle sekce

Další ráno jsem už byla chytřejší (a oprsklejší) a snídani si udělala úplně sama už v devět. Danito se ráno obývákem jenom mihnul, než zmizel, a Alfík si "měnil režim", což je posh výraz pro vyspávání do dvanácti.

Na observatoř, kde Alfík na směnný provoz pracuje, jsme vyjeli krátce po poledni. První zastávku jsme udělali v Guadixu na oběd (pulpo!! jakože chobotnice!!! a absolutně úchvatná paella jako předkrm před oficiálním předkrmem) a pak jsme jen popojeli z náměstí do hobitína  – domy tam byly zabudované do země a z kopečků čněly akorát komíny, ze kterých se pilně kouřilo.

Guadix, taková španělská Cappadocia

Měli jsme to i s patřičně dramatickou oblohou

Další zastávka byla u hradu Calahorra, který se dal obejít a za níž se majestátně tyčily zářivě bílé hory.

Hrad&hory

A pak už jsme se pustili do hor a odjeli na Calar Alto, na observatoř, kde je mimo jiné největší dalekohled v kontinentální Evropě a kde tu noc Alfovi začínala desetidenní směna. A tam mi dochází slova. Alfík mě vzal k 2,2metrovému zrcadlu, s nímž tuhle směnu pracoval, a pak k 3,5metrovému zrcadlu... které bralo dech.

Observatoř Calar Alto ve 2168 m. n. m. v Sierra de Los Filabres

Pohled z druhé strany (od kanceláří)

U dvoumetru se mi líbilo. Bylo to všechno veliké, na dosah a mohla jsem i na ochoz kolem kopule, kde ale fičel strašlivej vítr, který mi v jednu chvíli málem vyrval z ruky telefon, kterým jsem fotila ostatní kopule (a který jsem pevně svírala obouruč). Podrážel nohy a já tam chvílemi ručkovala po zábradlí, abych neskončila rozplácnutá o několik pater níže.

Třímetr byl prostě – vau. Ledacos napovědělo už to, že jsme k němu jeli výtahem – do třetího patra ze šesti. Pak jsme prošli přes místnost plnou prastarých počítačů s CRT monitory a se stohy kazet s programem, na němž to celé fungovalo, a pak v kopuli Alf rozsvítil a – vau.

Dalekohled s 2,2 metru širokým zrcadlem

Příchod k třímetru přes serverovnu. Nechyběl lísteček "Reboot de Fire35".

Dalekohled s 3,5metrovým zrcadlem. Ta fialová kráska nahoře je Omega 2000. Stala se nám u něj taková malá nehoda, že jsme do kopule vlezli v době, kdy chtěl Alfův kolega, ehm, začít kalibrovat dalekohled. Ale tvářil se, že se na nás nezlobí.

Líbilo se mi i v kanceláři. Alfík mě hned zapřáhl do práce a nechal mě přepsat tu noc pozorované objekty ze Skypu do pozorovacího deníku a pak mi ukazoval, jak některá pozorování fungují, na příkladu blazaru Mrk 6 a jeho spektra.

Mrk 6, bližší info podá Alfík

RIMMER: Moje odpověď: "V odpověď na otázku: "Co nám červené spektrum napovídá o kvasarech?"" Piš větší! "...je řada termínů, jež je třeba definovat. Co je to spektrum, proč má červenou barvu, proč je červené a proč je tak často spojované s kvasary?"
Odmlčí se a vypadá bezradně.
RIMMER: Co je to hergot kvasar?

Tu noc se ale pozorovat nemohlo – kvůli nárazovému větru dosahujícímu 70 km/h a vysoké vlhkosti nebylo možné otevřít kopule, a tak jsme se sešli na večeři s ostatními zaměstnanci (dva noční pozorovatelé, jeden expert na techniku a jeden expert na elektroniku) v kantýně na společnou večeři. (V kantýně musím vypíchnout především automat na pivo. Nechápu, proč my v nich v Česku máme přinejlepším Colu.) Po jídle jsem ještě omrkla kulečník, posilovnu a nechala se vyzvat na turnaj v pingpongu, u kterého bylo předem jasné, že mě Alf rozdrtí, a oba nás překvapilo, že rozhodující set, vyrovnaný a protahovaný o asi deset míčků, jsem vyhrála já.

Pak šel Alfík zpátky do kanceláře vyřizovat aspoň maily a já před půlnocí spát do jeho postele.

Hele Oriona

Poslední ráno jsem vstávala před šestou v komických představách, že bych si před cestou umyla vlasy, aby si spolucestující v letadle nechtěli odsedávat, ale venkovní tři stupně a neutuchající vichřice mě od toho velmi rychle odradily, a tak jsem aspoň měla dost času pečlivě zabalit batůžek, aby vypadal menší než 40 cm po nejdelší straně, ačkoliv v něm od minulé cesty přibyla jedna bunda, dva opasky, tři nákupní tašky a čtyři hrnečky.

Alfík mě vyzvedl, když skončila astronomická noc, a ještě jsme si dali kafe, než mě odvezl do Gérgalu na autobus, kde se naše cesty rozešly, protože já jela domů a Alfík šel po probděné noci konečně spát, když už mu nikdo neokupoval postel.

Řidič na moji elektronickou jízdenku koukal trochu vyjeveně a chvíli hledal moje jméno v lístečku psaném rukou, co měl u sebe, než nad tím mávl rukou a pustil mě dovnitř. Jsem dost hrdá na to, že jsem se nenechala strhnout davem a nevystoupila zbytečně brzo a dojela v Almeríi až na autobusák na nábřeží.

Trochu mě zaskočilo, že navzdory modré obloze tam foukalo úplně stejně jako o dva tisíce metrů výše – při čekání na přechodu se mě jeden z poryvů větru pokusil hodit pod auto. Takže jsem došla na nábřeží, a když jsem si po první spršce příboje otřela brýle, usoudila jsem, že už jsem viděla dost a že klidně můžu odjet na letiště a dál čekat tam.

Alméria na nábřeží

Alméria cestou na autobus. Roztáhnout ruce, tak bych skrze město mohla plachtit.

Což se snáz řekne, než udělá. Ve vyhledávání na google mapách patřičných autobusů a jejich zastávek jsem zcela selhala, a i když bylo snadné vygooglit, že potřebuju linku 30, nebylo už tak triviální zjistit, odkud s ní můžu jet. Tak jsem se vrátila na místo, kde jsem předtím vystupovala a kde byl velký dopravní hub... a na první zastávce, kterou jsem míjela, jsem spatřila schematickou mapku s trasami autobusů. Hele, dobrý, třicítka má jet odtud! Asi. Obešla jsem zastávku a našla rozepsané linky, které tam zastavovaly. A intervaly, s nimiž tam měly autobusy zastavovat. Takže mi to ujelo před dvěma minutami. Ale co, usadila jsem se v závětří na lavičce, načež přijela třicítka. Zcela nepřipravená jsem se ujistila, že jede na letiště, a ohromená tím, že řidič mluví anglicky, jsem mu podala špatnou částku, protože eura nemám dostatečně nakoukaná.

Na letišti už bylo dobře. Rozměry batohu nepřeměřovali ani v Almeríi, ani v Barceloně, a jestli se chce Almería kasat tím, že je nejmenším španělským letištěm, měla by ubrat na lesku i velikosti (inspirovat se může třeba v Kayseri nebo ještě lépe v Hopě). Přestup v Barceloně byl zajímavej tím, že mi až po hodině prozradili, z jakého terminálu budu odlétat do Prahy, a až za další hodinu, od jaké gaty - a byla to ta, před kterou jsem si náhodně sedla.

V Sierra Nevadě nasněžilo

Jsem ráda, že si meteorologie uvědomila, jaký poklad má tohle letadlo na palubě

V Praze jsem si potupně koupila jízdenku.

A to byl konec mé první opravdické dovolené od státnic. Byla moc pěkná a Alfíkovi patří velikánský dík, že mě pozval a že to celé tak skvěle vymyslel. Jeďte do Španělska! Je tam krásně.

(Nemůžu si pomoct, moc se mi to líbilo.)