Můj milý deníčku, udělala jsem naprosto neslýchanou věc: vyrazila jsem na dva týdny do Krkonoš. Horská chata, plná penze a ryze individuální program.
A takové to tam bylo.
Naštěstí jsem nejela sama, takže jsem mohla role plánovače, provianťáka, tělocvikáře, vrchního rozhodovače a řidiče rozdělit mezi ostatní účastníky výpravy a sama se pasovat do role nadšeného účastníka. Koneckonců, Pepa se těch rolí zhostil se ctí. Se mnou je totiž radost kamarádit.
Celá ta akce měla trochu punkový přídech, něco jako dětský tábor pro dospělé. Takové to, že si sice zajistíte opravdu levné ubytování a stravu, ale zato neovlivníte, na jak velkých pokojích a s kým budete bydlet. Pepa vyhrál velký čtyřlůžák, na kterém byli ve třech, ale abych mu nezáviděla moc, měli tam notorického zařezávače, takového toho, co si do chrápání ještě pomlaskává. Já měla plochou třetinový pokoj, kde jsme byly taky tři, a obě holky byly silné kuřačky, jedna trochu chrápala a druhá mluvila ze spaní.
Jenže i přes to – opravdu celá ta akce stála za to.
Už první den jsem nechala Pepu naplánovat běžeckou trasu a nakonec to dalo téměř 20 km ještě před obědem, ale ono to bylo tak krásné! Po snídani jsme si dali drobnou pauzu na slehnutí, ale i tak jsme stihli ranní inverzi, která pokrývala jak českou, tak polskou nížinu. A když se vyčasilo a vyšlo sluníčko, začalo mi být vedro v elasťákách a dlouhém tričku – na konci října v nejvyšších českých horách! A já si byla tak jistá, že tu bude celou dobu sychravo s deštěm.
Doběhli jsme na Labskou boudu a tam počkali na prosluněné terase dvacet minut do otevíračky, abychom si dali pivo nebo malinovku dle chuti, a pak zase zpátky. A jakkoliv je Pepa neskonale lepší běžec než já, běžel tak, že jsem mu stačila, a když já některé kopce vycházela a on vybíhal, vůbec se netvářil, že je to problém. Můj vnitřní neklid tím vzal zcela za své.
Po obědě jsem vyžebrala půl hodiny poledního klidu a vyrazili jsme na výlet k Čertově Strouze. Tam už jsem letos byla, ale vůbec to nevadilo, protože to bylo blízko a je to moc krásná destinace. Vzali jsme s sebou láhev vína, kterou Pepa už s neuvěřitelným skillem otevřel lihovkou, a abych tam nebyla jen na parádu, nejenže jsem vyřezala z náhodného klacku zátku, a dokonce ji i zkrátila na rozumnou délku řetízkovou pilou, kterou jsem objevila v Pepově KPZ, ale taky ji pak vzala, protože se ukázalo, že akorát pasuje do kapsy na lahvičku mého salomoního batůžku, čímž jsem budila velkou pozornost mezi kolemjdoucími turisty.
Po večeři jsme se rozhodli dokončit trojfázový trénink, a protože v naší chatě byl stůl na stolní tenis, vyzvala jsem Pepu na turnaj. Pepa s sebou vzal Jacka Danielse a Colu, což se ukázalo, že mi hraje do karet. Totiž: Já miluju pingpong. U rodičů v paneláku v sušárně je odjakživa stůl, kde jsme s rodiči hráli pingpong od dětství, a tak v tom určitej skill mám. Neříkám, že skvělej, ale na příležitostné hraní to stačí. Jenže můj odjakživej problém byl, že jsem se na konci setu vždycky nechala hrozně vynervovat a úplně to zazdila. A tady právě nastoupil Jack, který mě to nenechal hrotit, a později už hrály pouhé instinkty, takže jsem na hry vyhrála 3:2 (jakože na 15 malých setů). Úchvatný.
Další dny už jsme netrénovali trojfázově, abychom to přežili ve zdraví, a výběhy omezili na předobědový čas. (A vybíhali jsme hned ze snídaně, protože v pokoji tak vrzala podlaha, že bych spícím holkám nemohla udělat, abych se tam ještě vracela pro věci.) Hned ten druhý den se totiž ukázalo, že navzdory Pepově velké trpělivosti s mým tempem to nestačí, a uštvala jsem se tak, že jsem ještě na dohled od chaty musela dělat pauzy a dopovat se hroznovým cukrem, abych tam vůbec byla schopná dojít.
Vzhledem k únavě a bolavým nohám se zdálo téměř geniální, že jsme si objednali po obědě saunu. Bylo to úplně poprvé, co jsem byla v opravdický horský sauně s ochlazovacím jezírkem napájeným z potoka, a hrozně mě překvapilo, že tam bylo přes 90 °C - nějak jsem měla za to, že při téhle teplotě už lidi začínají hořet. Ale protože jsem neshořela, tak asi ne. A protože mě pak nohy úplně přestaly bolet, tak jsem to zrevidovala, že jsem možná saunám zbytečně křivdila a že to není tak hrozný, jak jsem si myslela, a pak jsme do ní chodili obden.
I tak jsem si ale na čtvrtek vydyndala odpočinkový den, tedy odlehčenou běžeckou trasu. Překvapilo mě, že "odlehčená" v Pepově podání pořád znamená 15 km, ale ocenila jsem, že jsme sbíhali dolů do Špindlu a nahoru se vraceli autobusem. A protože se sama při zdejších bězích moc neangažuju s mapami, taky mě překvapilo, že místo seběhu na jih do Špindlu mi záznam prozradil, že jsme první půlku běželi čistě na západ, a teprve pak se stočili správným směrem.
Jinak ke zdejším řekám: ve čtvrtek jsme běželi kolem Labe, ve středu kolem Bílého Labe a v úterý kolem Čertovy strouhy, a já byla každý jeden den zmatená, co je to za vodu, protože mi tyhle tři toky fakt hodně splývaly do jednoho.
"Tak, tady to stopneme," hlásil Pepa na začátku Špindlu s pohledem na hodinky.
"Já ještě potřebuju 570 metrů, abych měla patnáct kilometrů," zamítla jsem to.
"Už dobrý!" volala jsem o 570 metrů dál a chtěla zpomalit.
"To už rovnou doběhneme k hospodě," zamítl to pro změnu Pepa.
Minuli jsme jednu hospodu, druhou, třetí... "Minuta!" slyším zase a najednou místo k hospodě sprintujeme na autobus, který už stál na zastávce. Protože jezdil po dvou hodinách, stálo to za to. Velmi precizně naplánované.
V sobotu jsme vyhlásili odpočinkový den, a místo běhat jsme dopoledne vyrazili dolů do Špindlu do bazénu a wellness. Bazén bohužel zklamal na plné čáře - asi se to dalo o víkendu čekat, ale plavecké dráhy byly plné a mimo ně se ostatní plavci hrozně motali do dráhy. Já se s jedním točila kolem čáry na dně, že jsme plavali vždy po pravé straně, jenže ostatní nám do toho házeli vidle; a když se k tomu přičetlo ještě další protivenství, tedy že mé krásné nesportovní bílomodré plavky bikinovitého typu měly tendenci držet jen při pomalém, plynulém pohybu, takže ne třeba při odrazu od stěny na začátku každého bazénu, odešla jsem velice záhy do wellness zóny. Tam jsem si našla dva favority: Kneippův chodník a posaunové ochlazování v podobě kbelíku s ledovou vodou.
Ten večer jsem se šla ještě projít s čelovkou na hřeben, což s sebou neslo nečekaně silné zážitky. Protože byla brzy opravdu tma, překvapilo mě, kolik jsem potkávala lidí, většinu s čelovkami, a jestli chcete tip, jak se pobavit na cizí účet, vyražte si sami po tmě v černém oblečení a bez rozsvíceného světla do hor a kolemjdoucí míjejte beze slova - většina se jich lekla, protože si mě všimli až ve chvíli, kdy jsme se míjeli. Nejspíš proto, aby se vyrovnala karma, jsem cestou zpátky potkala chlapa, kterého jsem se hrozně lekla já - vypadal jako typický pražský bezdomovec, zarostlý a v plstěném oblečení, šel bez světla a sotva pletl nohama, asi opilý? Což je samozřejmě v Krkonoších na hřebeni s příchodem noci problém, a byla jsem nevýslovně ráda, že se o něj začala zajímat poslední skupinka turistů, kterou jsem ten večer potkala.
Tím silné zážitky toho dne bohužel nekončily. V restauraci pracoval celý týden neskutečnej šoumen a exhibicionista, který k jídlům pouštěl své oblíbené youtube klipy (nebo jednou vybrané scény ze S čerty nejsou žerty, a nebojím se použít to spojení: celá místnost řičela smíchy) a který si oblíbil naši společnost. No a já ten večer nemohla najít pouzdro na kontaktní čočky, tak jsem si šla vyprosit panákové skleničky, abych je měla přes noc kam dát, a tenhle entuziastický číšník se rozhodl zkusit štěstí a po hláškách typu "vy jste moc krásná žena" se zeptal, jestli s ním někdy nechci někam zajít, že jezdí často do Prahy. Pomoc. Takže jsem odmítla a od té doby mi bylo nepříjemné chodit na jídlo. (A pak ho vyhodili, protože pil při práci a hulil trávu před vchodem.)
Další týden se skokově ochladilo a začalo mrznout. Běžecké stezky začaly být namrzlé a ojíněné, tráva ztuhlá v ledovém větru a slunce pořád stejně vytrvalé jako předtím. Veranda sauny byla pokrytá silnou vrstvou ledu, a když jsme tam jeden den byli jako první, hrdě jsem si v žabkách produpla led na hladině a ručně ještě odlámala ostré kry kolem, abych se mohla ponořit.
Jedním z nejsilnějších zážitků byl bezesporu páteční východ Slunce na Sněžce, už měsíc plánovaná akce. Totiž - byla jsem počátkem října na vínu se spolužačkami z peďáku a Stáni s Evčou se zmínily, že se chystají se studenty do Krkonoš na východ Slunce na Sněžce, a pak jsme zjistily, že se tam chystají v termínu, kdy tam budu. Takže jsem ten den vstala ve čtyři, na chodbě se oblékla a vyběhla do tmy. Zpočátku jsem se bála, že to nestihnu, protože přelézání namrzlých balvanů a balancování po náledí nebylo možné skloubit s během, ale v půlce trasy se stezka narovnala a já mohla dohnat ztracený čas. Byla jsem ještě docela daleko, když jsem spatřila hada čelovek šplhajícího se vzhůru, a když jsem tam konečně vylezla sama, schovávali se zmrzlí studenti v kapli.
Na východě byla inverze a nad mořem šedých mraků se skvěla oranžovo rudá obloha. Na západě byla ještě tma a silný vítr hnal mraky přes hřeben. Polsko svítilo a Često se ztrácelo v mracích. A pak, když už jsme vzdali naději, že Slunce vyjde, a Eva se Stáňou chtěly vzít studenty (kvůli ledovému větru a fakt hrozné zimě) dolů, se konečně vyloupl rudý srpeček. Nebyl dole, ale kdesi v mracích, a pak se zvětšoval a zaléval všechno červeným světlem.
Utekla jsem dřív, než vylezlo úplně, protože jsem zimou nebyla schopná už ani mluvit, natož třeba hýbat prsty, a při sestupu do sedla jsem potkala dva chlapíky, kteří lezli nahoru a sympaticky se na mě smáli. Minuli tu podívanou o deset minut.
Svůj ranní půlmaraton jsem dokončila akorát včas, abych ještě stihla konec snídaní. Pak rychlá sprcha, dobalit věci... v Praze bylo šedivo, ale zase mi nikdo nechrápal v pokoji.
Tahle dovolená, ze které se nakonec vyklubal běžecký kemp, se mi moc líbila.
