rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Krkonoše zase po roce

pise.cz/img/424942.jpg" alt="20221010_085658" width="680" height="510" align="absMiddle">
Ale bylo jich minimum a já si toho opravdu cením

Dovolenou jsem strávila převážně akčním způsobem. Střídala jsem běhy a výlety, občas sama, občas s kamarádem. Hrála jsem ping-pong a šipky, chodila do sauny a vůbec si užívala všechny možnosti, které se tam nabízely.

Běhání mi nešlo, a proto jsem chodila běhat sama, abych nikoho nezdržovala a sama sebe tím nefrustrovala. V posledních letech jsem měla dvě operace kolene, které se úplně nepodařily, dvakrát covid, z nichž jeden měl následky na další tři měsíce, a spoustu práce se školou; a k tomu samozřejmě svoji práci, kterou se navzdory všemu snažím odvádět co nejlíp. Tohle všechno si uvědomuju, a tak jsem na sebe ani nebyla moc naštvaná, když jsem kopce vycházela pomalu, a říkala jsem si, že se tu trochu zlepším a že mi to dá dobrý základ pro další zlepšování, až se vrátím do Prahy.

(Strašně nesnáším fakt, že z toho nic nebude. Ten poslední úraz už je trochu za hranou snesitelnosti a já pořád řeším, jak se s tím vyrovnat, že musím aktivní život zase odložit.)

Krkonoše

Výběh kolem Labské do Špindlu, odkud jsem se zpátky na hřeben vyvážela autobusem

Tenhle běh mi zrovna trochu zlobilo koleno, a tak jsem volila pohodlnější cesty. Tahle je značená pro vozíčkáře, což já stále ještě nejsem! Dobře já.

Výlety byly pohodové, beze spěchu a nároků na cokoliv. Sbírali jsme při nich odpadky, které jsme nacházeli cestou, aby z naší návštěvy měly hory nějaký benefit. Doteď se nemůžu rozhnodnout, jestli víc nechápu na hřebeni nalezenou skleněnou láhev od vodky, nebo použitou dětskou plínu. (Ano, nosili jsme s sebou igelitky, takže jsme brali i takové věci.) Jakože když už jdu nahoru pít nebo s sebou beru malé dítě, tak snad počítám s tím, že tyhle věci vezmu zase s sebou do popelnice, ne?

Zajímalo by mě, jestli instantní karma fungovala i těmhle hříšníkům, protože u nás zareagovala skutečně pohotově.

Bylo krásně a sluníčko a kousek nad cestou bylo suťovisko, které nestínily stromy, a my s sebou měli knížky a chtěli se někde plácnout a do večeře tam zůstat a tohle místo se dost nabízelo. Jenže samozřejmě to bylo v národním parku, vždyť to jsou Krkonoše. Ale kamenům snad tolik neublížíme, když sejdeme z cesty a lehneme si na ně?
No. Takže já skončila s černým nehtem, když jsem chtěla trochu posunout jeden kámen, aby se mi pohodlněji leželo, a přicvakla si pod něj prst, a kamarád při odchodu, ehm, spadl do potoka. Celej. Batoh mu neprotekl, ale zpátky šel v čvachtavejch botách, provizorně vyždímaných kalhotách a mém náhradním tričku.

Výlety

O kus republiky dál po tomhle jezdí lodě až do Hamburku

Pohled přes Vysoké kolo ke Sněžným jámám

Musím zmínit statistiku, která mi dělá radost: za ty dva týdny jsem uběhla 56 kilometrů s nastoupanými 1773 metry a ušla 87 kilometrů s nastoupanými 2838 metry.

Netvrdím, že je to hodně. Jenom to tu chci mít, až se budu po další operaci chodit teskně dívat na fotky a povídat o nich svému fíkusu, aby mi na to mohly sklouznout oči a já měla pocit, že aspoň pár kilometrů jsem letos zdolala.

Pěšina podél Bílého Labe

Podvečerní návrat na chatu

Občas jsem se vracela při čelovce, když mi čas nevyšel tak, jak jsem plánovala, ale i soumraky tam stály za to

Na víkend za mnou přijeli Ebříci. Oni chtěli vidět nějakého rejska a já cokoliv, co se bude hýbat, protože i lovení ptáků bylo těžké, vzhledem k tomu, že zásadně sedali do kleče a já si je za letu v triedru nestíhala prohlédnout.

Na noční pozorování jsme vyráželi v pět odpoledne a vraceli se o půlnoci. Říjnové noci jsou dlouhé, ale čelovky jsme využili až při klesání do údolí, protože nám cestu osvětloval fantastický úplněk. Vedle něj pak zářil Jupiter, nad obzorem byl i Mars a Saturn... jé. Zbožňuju noci pod širým nebem.

Světla bylo tolik, že když jsem v pulsaru našla první zvíře, dokázali jsme ho vyfotit i přes údolí. Byl to jelen a mnoho dalších následovalo. Tolik pohromadě jsem jich nikdy neviděla a posledního jsme potkali v lese u naší chaty, hned vedle silnice, která vede na hřeben, kde si Ebříci hledali místo na spaní. V trávě na hřebeni jsme našli také zajíčka, který se přesvědčivě snažil tvářit, že ho nevidíme, a pak jsme v pulsaru viděli ještě další teplé body, jejichž pozorování nám účinně zhatila mlha. Přihnala se odnikud, ale její chapadla oslepovala nás i pulsar.

Největší radost jsem ale měla z posledního zvířete, které jsem nenašla pulsarem, ale podle blýskání očí ve světle čelovky - byla to kuna skalní. Byla hodná a počkala, až ostatním popíšu, kde ji vidím, aby ji mohli vyfotit a prohlídnout si ji.

Další den jsme ještě vyrazili birdwatchovat, což byla vlastně taková procházka dolů do údolí, z níž jsme se vraceli autobusem. Ptáků jsme viděli dost, ale vlastně než oni byl možná hezčí celý ten podzim a tak. Honza prohlásil, že jsem v jeho očích rehabilitovala Krkonoše, a to mě těší doteď.

Úplněk na hřebeni. Vpravo září Jupiter (v triedru, který jsem měla na pozorování zvířat, dokonce byly vidět jeho Galileovské měsíce) a vlevo Sněžka.

Dva jeleni z mnoha. O těchto byl Honza přesvědčený, že to jsou lidi, a tak jsem si dala tu práci s vizuálním dohledáním, abych ho přesvědčila, že mám pravdu.
(fotili Ebříci)

Zajíc
(fotili Ebříci)

A kuna
(fotili Ebříci)

Bylo to hezké.

Snad taková dovolená vyjde zase i příští rok.

Zpět na hlavní stranu blogu