Krkonošské soustředění

Běhání, škola. Běhání, škola. Běhání, škola. Dva týdny na chatě v Krkonoších all inclusive.

První den foukalo tak moc, že byl chvílemi problém to ustát. Když jsme vyběhli na hřeben (vyběhli = i já! tak mocně nám foukalo do zad), byla to naprostá euforie: miluju silný vítr. Pravda, kus cesty po kamenech jsem slézala na kraba, protože v kombinaci s ledem byl vítr hrozně nebezpečný. Na sněhu mi ale přišlo vtipný, když se občas fujavice roztříštila o nějaký strom a mě to rozhodilo z rovnováhy, protože jsem běžela v náklonu.

Na panelce, po které jsme sbíhali až skoro do Špindlu, byl černý led. Na ten se nesmělo ani šlápnout, a tak jsme ty kusy bez sněhových jazyků šli po louce vedle, která byla tak podmáčená, že nám teklo do bot. Potkali jsme tam první lidi: proti nám vyjížděla na čtyřkolce horská služba a v jejich očích jsem úplně viděla, jak zvažovali, za jak dlouho pro nás pojedou.

Dole v údolí nefoukalo, a tak bylo skoro teplo. Nahoru jsme vybíhali (vycházeli... bezvětří, no) po lesních cestách, a když vysvitlo sluníčko, sníh pálil do očí. A kdyby jen to - nad Čertovou strouhou jsme se začali propadat, a to tak, že na některých úsecích jsme se bořili po kolena. Vzala jsem si letní elasťáky a nízké tenisky, a tak jsem doběhla s modřinou na kotníku, bolavým operovaným kolenem a rozřezanou kůží pod holeněmi, jak jsem se řezala o sněhovou krustu. Ale i tohle mě bavilo.

(Fotil Pepa. Na fotce jsem já, protože já tam taky byla!)

Druhý den jsem mohla mít jen krátký výběh, abych byla v deset osprchovaná i jinak připravená na online setkání při příležitosti vyhlášení výsledků Mupácké výzvy. Ještě jsme se ráno ujistili přes Whatsapp, že jdeme na snídani v běžeckém navzdory tomu, co se děje za okny - a mně pak při snídani běžely hlavou myšlenky, jak na nás nahlížejí všichni ostatní v hotelu, když mlha a vítr bičují okna a my dva vyčníváme ve svém běžeckém úboru mezi všemi těmi chlapy v šortkách a pantoflích, co mají zabookovaný čas na posilovnu a jinak tráví čas na pokojích sledováním filmů. Kdo ví. Trochu jsem jim záviděla tu možnost se opravdu naprat, protože mám snídani ze všech jídel nejraději a dneska zrovna byla míchaná vajíčka, ale jinak jsem byla na to vybíhání do nečasu vlastně dost pyšná.

Do Krkonoš jsem si kromě tří párů běžeckých bot přivezla také notebook a disk plný školy, se kterou jsem tam musela nutně pohnout. Bohužel ale ani po týden staré přeinstalaci počítače nebylo možné být na wifi připojená v kuse déle než pár minut, a to mi začaly téct nervy.

Pepa mi poradil, ať se podívám, jestli neexistují updaty ovladačů, a našli jsme jich hned několik - bohužel jsme neodškrtli ten pro bios, takže jsme se od tří odpoledne do devíti do večera pokoušeli nabootovat můj počítač, který záhadně odmítal vidět pevný disk, ze kterého by bootoval. Byly to nervy: nepojedu já nakonec do Prahy pro druhý počítač, který má sice nefunkční klávesnici, ale jinak funguje? Přijdu o dopolední mnohahodinovou práci na seminárce? (Kterou jsem psala s digitalizovanou knihou z NDK otevřenou v telefonu, protože wifi a nemožnost tyto knihy stahovat.)

Odpoledne jsem proto vybíhala do venkovní sloty skutečně ráda, musela jsem ze sebe vybít všechnu frustraci.

Běželi jsme po trailových stezkách, které mi učarovaly. Starý sníh zmrzl, ale přes noc napadlo několik čísel, a tak jsme se nebořili, ale jen nechávali řetízek stop ve sněhu. Když jsem do kopce na Petrovku nedokázala držet tempo, soustředila jsem se na Pepovy stopy a ke každé jeho levé jsem se snažila obtisknout svoji pravou a naopak. Na svoji výšku má Pepa v kopcích dost krátký krok, a tak to vycházelo a já byla spokojená. Co by si pomyslel indiánský stopař o dvojstopách s různými botami?

Focení stop nebylo snadné, protože jsem tou dobou byla zrovna úplně slepá. Chápejte: od rána byla mlha, že jsem nedohlédla ani na silnici vzdálenou dvacet metrů, a do toho většinu času bubnoval na střechu déšť nebo sníh. Tak jsem vyhodila z batohu sluneční brýle, no a? Jenže slunce vysvitlo už sto metrů od chaty a azurová obloha vydržela až na Petrovku tři kilometry daleko. Běžela jsem se skoro úplně zavřenýma očima a snažila se přijít na to, jak moc mě ochrání UV filtr na kontaktních čočkách.

Ještě se musím zmínit o zdejších trailových pěšinkách. Nestává se zas až tak často, abych běhala s úsměvem od ucha k uchu, protože mě běh tolik baví. Jenže ten terén! Byla to normální euforie. Tyče nám ukazovaly cestu, ale jinak patřily celé Krkonoše jenom nám. Kolem Ptačích kamenů (fotka výše) to bylo nejhezčí - jen les a stezka a my. A když se po naší levé ruce svah propadl kamsi do neznáma, byl svět dechberoucí. Svoboda. Moc. Pokora. Nádhera.

Nepříjemná byla jen chvíle, kdy se Pepa propadl nohou mezi dva kameny tvořící lávku. Kvůli vrstvě sněhu nebyl vidět ani ten potok, natož mostek... Bylo štěstí, že na mě zrovna chtěl počkat, a tak zpomalil, aby se mohl ohlédnout, protože v rychlosti by si tam mohl nohu pohodlně zlomit. Vydupal tam potom sníh i ze všech ostatních mezer lávky, aby ušetřil takového osudu další lidi, kteří by tudy třeba mohli jít.

Mně se totéž stalo až v dalším týdnu, ale já opravdu běžela, a tak jsem ani nedošlápla do vody, zato jsem se ale praštila do holeně a natáhla se jak široká, tak dlouhá. Jenže já jsem expert, mně se i povedlo probořit po pás do kleče, když jsem se vracela na stezku z focení skákacích fotek při východu slunce. Tehdy jsem si myslela, že víc takových zážitků mít nebudu, ale pak přišla na přelomu týdnů obleva... no. Kdo se nepropadne po kolena aspoň každý pátý krok, jako by nežil.

Samozřejmě byly dny, kdy se mi nikam nechtělo. Nejsem zvyklá na takovou zátěž, a ačkoliv jsem se poctivě snažila střídat ve sprše horkou a studenou vodu, masírovat válcem a cvičit s tím malým h---em na zpevnění chodidla, svaly nestíhaly regenerovat. A při pohledu z okna do mlhy, sněhu nebo deště se prostě nechtělo. Jenže jsem samozřejmě musela jít, abych se odreagovala od učení a znovu mi to začalo myslet a taky abych si zlepšila náladu. A pak jsem se třeba po kolena bořila do sněhu, nohy mi sklouzávaly ze stezky a tahalo mě koleno, špatně jsem došlápla a lehce si zvrtla kotník - ale pořád jsem se smála od ucha k uchu. Takovýhle režim bych vydržela dlouho a o to smutnější je, že mě o to loni připravil můj covid.

V sobotu jsem se vypravila za východem slunce. Kolega mi poradil, že když půjdu na Dívčí kameny, tak ho budu mít přesně za Sněžkou, ale hádám, že asi záleží i na roční době, protože já ho měla o dobrých 45 ° jinde. Rada to ale byla sympatická, protože jinak bych se určitě chtěla táhnout až na Sněžku, což je třikrát dál. Nabalila jsem si s sebou spoustu oblečení a vyrazila tak, abych raději dorazila později než dřív, abych nepromrzla, ale nakonec bylo krásně a ani nahoře moc nefoukalo. A slunce skutečně vyšlo, byť ne zpoza obzoru, ale z mraků.

Byly mraky, ale slunce si poradilo a o to růžovější a oranžovější krajina byla. A východ slunce se sněhem - ty barvy - celé Krkonoše růžové - to je něco, co se mi nikdy neokouká. Východ slunce je skromný a decentní a mnohem působivější než pompézní západ. Celý svět ožívá, a protože jsem ten den kreslila do sněhu první řetízek stop, snadno jsem četla příběhy zvířat, které po cestě přebíhaly přede mnou. Na cestě zpátky jich ještě přibylo... A nakonec jsme ani o tu Sněžku nepřišli, protože se ve sklech budovy nahoře rozhořelo oranžové světlo, když i na ni zasvítily paprsky.

Až tady v Krkonoších jsem si naplno uvědomila, jak moc ráda fotím krajinu. První foťák jsem si pořizovala, abych měla čím rozbít text na tomhle blogu, protože ať už je text sebelepší, nikdo nechce číst v téhle formě média dlouhé souvislé odstavce bez jiného vertikálního členění. To bylo v roce 2012 a vydržel mi s drobnými poruchami až do Ekvádoru v roce 2019. Místo něj jsem si pořídila současný, se kterým jsem se pořád nenaučila tolik, jak bych chtěla, ale díky mnohem vyšší světelnosti z něj lezou i s minimálními úpravami v nastavení nesrovnatelně lepší fotky. A východ slunce v zasněžených Krkonoších... fotografův sen.

Jednou jsme běželi kolem Sněžných jam, ke kterým se probíhá svahem kopce, kde hrozně fouká. I tentokrát fičelo a ztěžovalo to balanc; ale hlavně ten vítr držel sníh na pěšině umrzlý, a já tak beznadějně klouzala do strany. Bylo to o to víc frustrující, že odpoledne měly teploty na hřebeni stoupat k šestnácti stupňům, a tak jsem z batohu vyhodila nesmeky. Jak ty by se cestou hodily! Ten úsek cesty není dlouhý, ale jako by byl nekonečný.

Tamní sprcha byla fajn: tekla v ní i horká voda a tekla proudem. Zato to místo před sprchou, kde by se člověk měl svléknout, nebylo ani dost velké na to, aby se tam dalo stát, když se zavírají dveře, a byla tam jen jedna tyč na ručník a jinak nic. Takže poté, co ustoupíte do sprchy a zavřete dveře, se tam svléknete a pohodíte věci na zem; a pak se sprchujete a světlo tam jde skrze luxfery z chodby, a tak každý, kdo jde kolem, vidí, že v té sprše jste, a vidí váš obrys. Naproti této svislé luxferové vložce stojí gauč. A já se ptám: proč?

Musím sem ještě vypsat skvělou historku o psaní seminárky. Mojí budovatelské seminárky. Jakože téhle.

Že má můj notebook problém se stabilitou wifi, už jsem psala. On se teda připojí, ale většinou neudrží, a nedejbože když se s ním pohne. Každopádně seminárka měla i praktickou část, tedy samotnou analýzu filmu, a ta se samozřejmě dala dělat offline. Tak jsem se do toho pustila. Teda... jsem se do toho chtěla pustit.

Už několik let si říkám, že by se mi život značně zjednodušil, kdybych začala svoje e-věci skladovat někde v cloudu. Jenže neskladuju. Mám dva počítače a dva externí disky... a jako snažím se to všechno synchronizovat, ale marně.

Takže tu rozdělanou seminárku jsem s sebou prostě neměla. A co udělá zoufalý student, když potřebuje pomoct? Správně, nažhaví Whatsapp do Prahy a zaúkoluje kamarádku z druhého konce města, aby zajela do bytu, otevřela tamten šuplík, vzala šedý externí disk, a že ve složce XY najde soubor XX a ten mi má poslat. Díky, Sargo!

Tím to ovšem nekončilo. Občas to tu zmiňuji - trpím obličejovou slepotou, jmenuje se to prosopagnosie a není s tím úplně jednoduché žít. Jakože když se mi někdo představí a já se na vteřinu otočím, tak už ho v davu nenajdu. Nebo když s někým jdu deset hodin na dálkovém pochodu, tak ho v cíli nenajdu v davu, pokud se stihne převléknout. A tak. No a v tom filmu některé postavy měly linku před válkou a i po válce. Když bylo zmíněno jejich jméno v obou linkách, tak jsem to dala... ale když jsem měla práci hotovou, pogooglila jsem si, co o tom ještě píší na netu, a zjistila jsem, že hlavní záporák před válkou je nejspíš i hlavní záporák po válce; jenže jména nezazněla. Musela jsem ty scény ukázat Pepovi, aby mi odkýval, že je to jeden a ten samý člověk.

Finální tečka kolektivní spolupráce na mojí seminárce nastala při výletu na Sněžku. V tom filmu se totiž potkají dvě brigády - a já nebyla schopná identifikovat slovanský jazyk, kterým ta druhá brigáda mluvila a provolávala pozdrav. Takže mi to leželo v hlavě, až jsem při sestupu ze Sněžky začala potkávat lidi, kteří se drápali nahoru... czesc, zdravili. Takže: polská brigáda.

A takhle já si studuju.

Výlet na Sněžku byl celkově zajímavý. Už zpočátku jsme se bavili, že kdyby Pepovi vadilo na mě čekat, tak že něco musí říct a dohodneme se jinak. Dosud si buď běhal kopce naproti, nebo při čekání meditoval, ale tady bylo jasně vidět, že ho moje tempo štve. Viděla jsem ho jen párkrát; a když bylo jasné, jak obří rozdíl mezi sebou máme, rozhodla jsem se nejít nahoru na Sněžku, a chtěla jsem mu to říct, až zase někde počká. Počkal. Na Sněžce. Zmrzlej jak preclík a že hned jdeme.

Pak jsem ho viděla čekat u Luční boudy, ale na větru. Tou dobou jsem propadala sebelítosti, což je u mě dobře zmapovaný příznak nedostatku cukru, a tak jsem si musela zalézt do výklenku na opačné straně budovy a tam pomalu schroustat sojový suk.

"Hele, nečekej na mě. Sejdeme se na ubytovně," řekla jsem mu pak.
"Ale ne, počkám u Výrovky," pravil obrácený ode mě a vítr mu bral slova od úst.
"Cože?" přeptala jsem se raději.
"Že počkám u Výrovky," neotočil se ke mně.
"Já tě přes ten vítr neslyším."
"U Výrovky," prohodil a utekl.

A pak u Výrovky nebyl. Snažila jsem se dovolat, napsat mu, cokoliv, ale byl všemi kanály nedostupný. A cesta dál vedla - no - ne zrovna upravenou cestou. Jak je ten rozcestník na fotce dole, tak ve směru pohledu.

Nakonec jsme se sešli ve Špindlu na autobusové zastávce. Že jsem přece říkala, ať běží. Že se mu to rozleželo.

A tak bych vám, milé děti, chtěla říct: komunikujte spolu jasně. Tohle není rada kamarádského poradenství, tohle je rada horského vlka. Nejasná domluva v zasněžených horách může strašně snadno způsobit neštěstí.

Ono i když jsem následovala Pepovy stopy cestou na Sněžku, tak jsem nebyla úplně srozuměná s tím, kudy jdeme. U jednoho rozcestníku, kde se větvila letní a zimní trasa, to vypadalo hezky odtátě, a tak vyrazil po letní. Ta část bez sněhu byla sotva padesát metrů, ale nevrátil se - a kdo jsem já, abych šla jinudy, aniž bych mu měla jak dát vědět?

Prodírali jsme se klečí, zapadali po pás do sněhu, bylo to úmorný a bolelo to, ale pořád dobrý, to k horám patří. Ale když jsme za Poledními kameny začali obcházet sráz do Polska k Malému stawu, jímalo mě horko. Kolem návějí na hraně skal jsme procházeli sotva pár metrů a byla obleva, takže lavinové nebezpečí. Jasně, čněla tam kleč, takže by se to do pohybu spíš dát nemělo, a pokud ano, možná bych zrovna u nějakého pevného stromku mohla být... ale i tak se mi to nelíbilo.

Cesta na Sněžku byla zafúkaná, zafúkaná. Jakože doslova, viz fotka níže. Nahoru jsem šla podél řetězů z druhé strany, protože jsem se bála, že mě vítr z návěje sfoukne na kamení, ale dolů jsem se rozhodla po botách slyžovat. Na nejprudších místech to šlo i v dřepu, jinde ve stoje. Balancování téhle jízdy kolem Poláků jdoucích nahoru bylo nesmírně zábavné, protože jsem čekala, že každou chvíli slítnu a je vezmu s sebou jako kuželky.

Když jsem sama sbíhala za Výrovkou do Špindlu, bylo to celé hrozně zvláštní. To bylo za tím rozcestníkem u Výrovky. Cesta tam byla dost z kopce, ale sníh byl odtátý, takže tady už jsem se lavin nebála. Za mnou šel chlapík, a ačkoliv jsem popobíhala, zdržovalo mě focení, a tak mě svou svižnou chůzí vždycky docvakl. A vypadal divně a byl mi nesympatický. Ne tak dvě slečny, které si na skialpech vyšlapovaly v protisměru a trička měly zmuchlaná za pasem, aby jen ve sportovních podprsenkách nachytaly bronz. Na to, jak moc do kopce to měly, z nich dobrá nálada jen prýštila.

Jiný výlet jsme vedli přes Labskou boudu. Výdejní okénko tam otevíralo až v deset, ale když jsme tam dorazili v půl, slečna na verandě se na nás usmála, a že jestli chceme jen pivo, natočí nám ho hned. Dali jsme si každý dvě a bylo to fajn. Teplo a výhledy a vzpomínky na moře oblaků, které zakrývalo i naši chatu, a o to větší vítězství bylo vylézt nad ně a mít po zbytek cesty sluníčko.

Navíc to bylo moje první letošní točené pivo ve skle.

Běhat jsem chodila každý den, ať bylo jakkoliv. Poslední dva dny už bylo natolik nevlídno, že jsem volila cestu přes Petrovku po značce dolů na silnici a po té nahoru. I tak to bylo napínavé: na značce byla pořád krusta sněhu, po které se muselo jít, ale zpod ní zněla voda. Jakože všude. Člověk mohl jen hádat, jestli se propadne do jednoho z mnoha potoků, které přes cestu protékaly, nebo jen do vody z odtávajícího sněhu, která proudila taky v nemalém množství, ale aspoň netvořila hluboká koryta. Bylo to znepokojující a vzrušující a moc se mi to líbilo.

Už jsem tu psala, že je ve Špindlu Norma jakožto jediná sámoška? Když jsme končili tam a nahoru jeli autobusem, chodili jsme si tam pro džus a pivo, než přijede autobus, a jednou jsme tam v nablýskaném fáru potkali chlapa v obleku, což samo o sobě je ve Špindlu jako pěst na oko, a při bližším pohledu jsem zjistila, že je to vedoucí expanze. On neměl šanci mě poznat, potkali jsme se za blahých let v Normě jen párkrát, protože s nákupem neměl moc co do činění, ale mně to vyvolalo úsměv na tváři.

Hlavně teda že už pracuju jinde a jako pracovní benefit si můžu jezdit na služebky běhat do Krkonoš.

Fotku níže dávám hlavně kvůli porovnání sněhových podmínek: proti vůbec první fotce tohohle blogu je to rozdíl sedmi dnů a focené je to na stejném místě. První týden mi přišlo množství sněhu na hřebenech absurdní, protože tradiční Krakonošova stovka, na které bylo vždycky dost vedro a po sněhu ani památky, se běhá počátkem června a tohle byl začátek května. Při posledním zdejším běhu mi to už tak absurdní nepřišlo.

Ještě se tu musím trochu rozepsat o tom, jak skvěle umím plánovat. O zapomenutých slunečních brýlích jsem už psala. Pak se mi to samé stalo s nesmeky - na co bych koneckonců potřebovala nesmeky, když je už několikátý den nad nulou? A pak jsem byla ráda, že mě vítr po ledové krustě na kopci neodfoukl do Polska. Na jeden výběh jsem zvažovala vysoké ponožky, ale mělo být teplo, a tak mám teď nejen opálený proužek mezi koncem elasťáků a ponožkami, ale taky na tomhle proužku nohy doškrábané a dobité do krve. Jednou jsem si nevzala opalovací krém, protože jsem si obličej přece namazala už na pokoji, a tak se teď můžu udrbat a svlékám z rukou kůži jak had, a ještě jednou jsem si nevzala sluneční brýle. Vtipné na tom je, že jsem to v batůžku všechno skladovala trvale a věci odhazovala až těsně před vyběhnutím.

Přijel se za námi podívat i kamarád z údolí z jiné ubytovny. Nemohli jsme zajít ani na kafe, protože přijel na motorce, ale rozfoukalo se tak, že se bál, že kdyby ji pustil, vítr by ji povalil, a tak jsme stáli na větru a povídali si a vlastně si jen podali ruku.

Poslední den pobytu mi volal vedoucí, že nemám další týden chodit do práce, že na ubytovně v údolí se u kolegů vyskytl covid. Že nejsem v karanténě, ale dávají mi volno na další týden, protože nic nechtějí riskovat. Chápu je - u nás se to pořád hrozně mele a máme lidi, kteří už se nakazili i podruhé.

Nebýt té návštěvy kamaráda, bylo by to hrozně absurdní, protože vzdálenost mezi ubytovnami byla deset kilometrů. Takhle aspoň můžu vyčíslit, že za podání ruky je týden volna. Najs.

Takovéhle dva týdny bych klidně opakovala i častěji.