Dva týdny v Podyjí

Stalo se dobrou tradicí vypadnout během roku na dva týdny z pracovních povinností a odjet někam, kde se o nic nemusím starat. A protože se mi Krkonoše už okoukaly, zvolila jsem tentokrát Podyjí.

Je to takový sociální experiment - nemůžu si vybrat, s kým budu bydlet, a nemůžu jen tak odjet zpátky domů, ale jinak mám všechno zajištěno. Letos stálo štěstí při mně - měla jsem jen jednu spolubydlící a sedly jsme si skvěle. Jak se říká: introvert si hledá kamarády tak, že trpělivě čeká, až si ho nějaký extrovert adoptuje. Sice jsme měly každá svůj dopolední program - já běh, kolo nebo výlety a Marie posilovnu - ale na odpolední tenis, pétanque, minigolf nebo saunu jsme se potřebovaly.

Mimochodem, proč jste mi nikdo neřekl, že je tenis tak super? Hrála jsem ho poprvé a hrozně mě to bavilo. Samozřejmě moje běhání po hřišti nebylo nic moc, protože se pořád hrozně bojím o nohu, (ráda bych letošek zvládla bez úrazu a operace kolene,) ale i tak jsme si hezky zapinkaly. (Marii to šlo líp, jenže už ho jednou v životě hrála. Profík.)

No a navíc jídlo. Snídaně byla skvělá formou švédských stolů, ale obědy a večeře byly na výběr ze tří jídel, s čímž jsme obě narážely. Já vybírala tak, abych se vyhýbala mléku, a Marie podle toho, co byla ochotná vzhledem ke své striktní bodybuildingové dietě jíst. Končilo to mnohými přesuny mezi našimi talíři a většinou jsme končily přiměřeně spokojené, a myslím, že i personál v jídelně to toleroval, protože jsme přestaly vracet většinu jídla, jako se to dělo, než jsme se zvládly domluvit. Žejo, radši budu dělat ostudu, ale najím se bez následných zažívacích potíží, a to i když to zahrnuje vypreparování kuřecích prsou z bramborákového těsta - Marie měla kuře a já bramboráky - nebo rozebrání španělského ptáčka na jednotlivé komponenty.

Naše chatová osada. Nebo kemp. Nebo jak se tomu říká. Já bydlela v chatce vpravo dole, což bylo super, protože jsme nechávaly na noc dveře dokořán kvůli vedru, tak že o tom moc lidí nevědělo a netáhly nám tam opilé návštěvy.

Můj mobil neumí dobře fotit, ale při běhu jsem s sebou nenosila foťák

"Dá se tam v přehradě plavat?" ptal se kolega po telefonu, a tak jsem mu odpověď vyfotila.

Zpočátku mě tamní krajina uchvátila - všude byly kopce, lesy a ramena přehrady, ve kterých jsem se až do konce nezvládla zorientovat. Navíc byla na každém kopci zřícenina, hrad nebo zámek. A co víc: z okna chatky jsem koukala na Cornštejn, na kterém byl kdysi andorský sraz a já tam pobíhala s mečem obaleným molitanem a v kostýmu a řezala se se stejně nastrojenými lidmi.

Zklamalo mě, že se tam momentálně vybírá vstupné. Při procházce jsem tam byla půl hodiny před otevřením, kterou jsem nebyla ochotná čekat, ale zároveň jsem se bála, že už už přijede pesronál, takže se mi nechtělo lézt přes plot, abych nakoukla na nádvoří a připomněla si staré časy. Ach jo.

Pravidelně jsem běhala kolem hradu Bítov. Ten vypadal neuvěřitelně monumentálně z dálky, respektive z druhého břehu přehrady, ale od brány by člověk neřekl, že je to sotva víc než pár zdí.

Dvakrát jsem projížděla kolem zámku Vranov, ten byl taky moc pěkný, a samozřejmě ve Znojmě mají taky moc pěkný hrad i podhradí. Ne že bych něco z toho navštívila, já se ráda na takové stavby dívám z dálky.

Hrad Bítov

A ještě jednou z jiného úhlu

Takhle od vchodu. Kolem toho jsem běhala své oblíbené kolečko.

Zde Cornštejn

Výlety jsem dělala hlavně v druhém týdnu, kdy mě začalo bolet koleno, a tak jsem omezila běhání a zařadila kolo a chůzi.

Hezké procházky se daly dělat i přímo kolem našeho kempu, protože hned nad námi byla spousta vyhlídek na přehradu a přilehlé okolí, a taky překvapivých malebných zákoutí v lesích.

Celé dva týdny mě zajímalo, co se to blyští na jedné skále, kam jsme koukaly přímo od naší chatky, a můj tip byl na vrcholovou chránku pro horolezce. Stejně mi to nedalo a poslední den jsem se tam vydala - a ona to byla pamětní plaketa místnímu rodákovi a vášnivému trumpetistovi Vladimírovi Kundrátovi, který z té skály troubil večerky kempu a celé Bítovské zátoce.

V mém podání bylo i běhání spíš takovými výlety, protože jsem běhala dlouhé trasy, na které jsem ještě neměla natrénováno, a tak jsem běh v kopcích prokládala chůzí. A taky při bloudění. Ale tentokrát jsem v tom byla nevinně! Jako třeba když jsem se prodírala loukou s kopřivami vysokými po ramena do strmého kopce, a to protože na Mapách.cz je spousta zelených cest, které jsou už zrušené (potkávala jsem odstraněné značky), a po těch jsem si samozřejmě své běhy naplánovala. (Byly to dvě nebo tři různé cesty. Nechápu.)

Tohle je Jezírko milenců, pár kilometrů nad naší chatovou osadou

A další jezírko, kolem kterého jsem běžela hned první den

Běžecky to tam bylo hezké, i když až nečekaně kopcovaté

A skoro všude vedlo nějaké radioaktivně zelené rameno Vranovské přehrady

Na kole jsem byla několikrát, ale jak tam bylo hodně kopců a silnice vlastně nebyly tak skvělé jako lesní cesty, tak jsem to retrospektivně vyhodnotila tak, že bych ho tam už znovu netahala. (Nehledě na to, že v půjčovně tam zadarmo měli kola, která byla mnohem lepší než to moje.)

Na jeden výlet se mnou jela i Marie a bylo znát, že její posilovna má efekt, protože mi neustále ujížděla. (Ale mobil s mapou na řídítkách jsem měla já, takže musela čekat. Jsem mazaná.) Já tam ale zase během brutálního stoupání vyřídila pracovní hovor, (na hlasitý odposlech muselo být moje funění super,) což i ona kvitovala s údivem, že jsem vůbec byla schopná mluvit.

Na jiném, prvním výletě bylo taky brutální stoupání a v něm jsem potkala partu chlapů s mixem kol a elektrokol, jak odpočívají a svačí. Bylo to na hezkém místě, tak jsem tam slezla taky, abych si chvíli odpočala, a chlapi mi hned začali nabízet svoje zásoby. Mezi prvním byla Cola s rumem - to by mě v tom kopci asi zabilo. Míjeli jsme se pak ještě celou dobu až na vrchol, i když já skoro nepauzičkovala (jenže oni zase byli schopní jet rychleji než tempem pomalé chůze).

Cyklisticky to tam bylo taky skvělé, i když - budu se opakovat - nečekaně kopcovaté

Jedním z větších výletů byl výlet do Znojma. Popojela jsem si do nějaké random vesnice autem a odtud sklesala k Dyji, podél níž jsem celou dobu šla.Bylo to skvěle vymyšlené, vážně báječné, podél vody, lehárko...

Problém číslo 1: Nebylo to podél vody. Dyje teče v hlubokém údolí a trasa mě honila střídavě nahoru a dolů, přičemž stoupání byla opravdu prudká, a některá dokonce zpevněná dřevěnými schody. Bože. Sama jsem byla překvapená, že jsem ty kopce vycházela vcelku důstojně.

Problém číslo 2: Hmyz. Furt. Všude. Během všech výletů, ale tady na příliš velkých úsecích v kuse. Nedalo se zastavovat, nedalo se dýchat, bzučel u hlavy a létal do nosu a uší, do očí, klošti lezli po rukou a krku a bylo to STRAŠNÝ! Což byl i důvod, proč jsem návrat k autu utnula hned za Znojmem a místo dalšími lesními pěšinami po druhém břehu jsem zvolila cestu mezi poli a po silnicích, kde tolik hmyzu nebylo.

Problém číslo 3, spíš marginální: Ve Znojme nebylo kde si dát oběd. Dorazila jsem tam už v jedenáct a restaurace na značce otevíraly až v poledne a jinak jsem nepotkala ani obchod. Takže jsem spořádala jednu obloženou bagetu, kterou jsem si ráno vyzvedla místo oběda, a byla jsem příjemně překvapená, jak kvalitně obložená byla, takže to nebyla žádná velká křivda a problém jsem měla spíš s nedostatkem vody.

Zajímavé lesy

Zlatého bludišťáka tomu, kdo mi řekne, co je tohle

Deštné pralesy Podyjí

Ale byla jsem přímo u zdroje: Znovín Znojmo, ryzlink rýnský

Dyje

A ještě lesy, zde s překážkovou dráhou

Lesy se schody do pekla

Ale zas nahoře byly pěkné výhledy

Klidně jsem se tam mohla zdržet déle...

Ale Znojmo na mě čekalo, krásné na pohled i bez návštěvy centra

Další nenavštívený zámek do sbírky

Ťuťu ještěrka zelená

Výlet podél Dyje jsem zakončila u lomu, kolem kterého jsem náhodou procházela cestou zpět k autu. Koupání tam nebylo zakázané, a protože byl všední den, lidí tam bylo jen pár a většinu času jsem byla u vody sama. Probrouzdala jsem se vodou až ke kvetoucím leknínům, abych ze sebe smyla prach a pot a hmyz, a bylo to krásný. Mít tohle poblíž bydliště, byla bych tam furt, voda byla úchvatná.

Ve vesnici těsně za lomem jsem se ze zvědavosti mrkla na IDOS, jestli tam náhodou nejezdí nějaký autobus, který by mě dovezl k autu o tři vesnice dál, a ano - s odjezdem před šesti minutami, ale s avizovaným šestiminutovým zpožděním. Čas jsem měla tak akorát na vylovení peněženky z batohu. Svět občas funguje vážně nádherně.

Lom

Lidí málo, ale sama jsem ve vodě nebyla

A navíc lekníny! Nádherné.

Krása

Marie tam měla nedořešený komplikovaný vztah s expřítelem, který chvíli vypadal, že možná zase vzkvete, jenže pak se zjistilo, že si tam přivezl nějakou novou přítelkyni a měl vážně dobře udělaný rozvrh, aby se slečny nepotkávaly, a od té chvíle byla Marie výhradně v posilovně nebo na chatce.

S sebou na tenhle pobyt přivezla jednu láhev vína, že nevěděla, jestli bude její spolubydlící pít, ale že by ji kdyžtak vypila sama, a já se nedala dlouho pobízet - koneckonců jsem tam odjížděla dva dny po úspěšných státnicích jako velmi čerstvá magistra.

Dojely jsme pak jednou do blízké vesnice dokoupit, pořád dost střídmě, ale když se Marie naštvala na toho svého pitomce, podnikly jsme ještě jeden nájezd, kde už jsem se trochu styděla. ("Odjíždíme za pět dní, tak koupíme pět láhví?" zeptala jsem se naivně. Z nás dvou jsem totiž byla jediná, kdo myslel pět láhví dohromady.)

Neměly jsme s sebou vývrtku, a když jeden večer nebyl doma soused, který nám ji půjčoval, oprášila jsem Pepův skill otevírání vína zubním kartáčkem a do konce pobytu už jsme o vývrtku nemusely škemrat. Jsem dobrá.

Na poslední večer nám zbyly tři láhve, a tak jsme je vzaly s sebou na výlet a na vyhlídce nad kempem dvě z nich vypily. Třetí jsme pak vzaly ještě dál, protože jsem neměla nachozené denní kroky. Tou dobou už byla tma a my neměly čelovku, ale nevadilo to, do kempu jsme se vrátily bezpečně, a protože já pila podle svých limitů, zatímco Marie zapíjela žal, jen jsem ji odložila na postel, sundala jí boty a otočila na bok, než jsem vyrazila ještě jednou ven nachodit si něco do zásoby a ještě víc vystřízlivět, aby se mi líp spalo. Krajina byla temná a Měsíc byl jeden den od úplňku a byla to moc pěkná procházka.

Další den už jsem jela domů. Teď musím vymyslet, kam vyrazím za rok.