Emilia Galotti

LESSING, Gotthold Ephraim: Emilia Galotti: tragédie v pěti dějstvích. Brno: Mahenova činohra, 2004. 80 stran.
Drama poprvé vyšlo roku 1772.

Drama v osmi výstupech.

(Samotnou by mě hodně zajímalo, jestli je tohle překlad Lessingova originálu, nebo přepracování brněnským divadlem. Že jde o přepracování, nikde napsané není. Ale bylo by divné, aby divadlo vydávalo jako vlastní publikaci překlad originálu neupravený k inscenaci.)

Postavy:
Princ
Emilia Galotti
Odoardo a Claudia - rodiče Emilie
Hettore Gonzaga, princ z Gaustally
Marinelli, princův komoří
Camillo Rota, jeden z princových rádců
Conti, malíř
Hrabě Appiani
Hraběnka Orsina
Angelo a několik sloužících

Obsah:
Malíř Conti přinese princi portrét hraběnky Orsiny, který si u něj princ o tři měsíce dříve objednal. Princova láska ale mezitím již vyprchala a tak se k obrazu staví chladně; to však přejde, když mu malíř ukáže druhý portrét - Emilie Galotti. Princ ji potkal jen několikrát, ale do její krásy se stihl zamilovat, přestože je Emilia neurozená.
Malíř odejde, přichází komoří Marinelli. Po chvíli hovoru princi sděluje, že se hrabě Appiani bude ještě ten den ženit a že jeho ženou se má stát právě neurozená Emilia Galotti. Společně potom chtějí odjet ze země. Princ dá Marinellimu volnou ruku v konání, jestliže sňatku zabrání, a sám jede na jeho radu na svůj letohrádek v Dosalu. Marinelli sežene Angela, který sežene Pirra, aby přepadl vůz s ženichem, nevěstou a jejími rodiči. Ženicha mají za úkol zabít.
Princ sleduje Emilii na mši a nedokáže si odpustit, aby jí nevyznal lásku. Emilia ho téměř neposlouchá, protože má strach a snaží se mu utéct, co jí síly stačí. Doma to vypráví matce.
Marinelli se snaží ještě zabránit svatbě tím, že Appianimu sdělí poctu od prince - má ihned jet k vévodovi z Massy ve věci princova sňatku s princeznou. Appiani odmítá, odmítne odložit svatbu.
Kočár svatebčanů přepadnou, Appianiho zabijí, zaplacený sluha přivádí "zachráněnou" Emilii do letohrádku k princi. Princ je sice touto akcí zděšen, ale Emilie se ujímá. Po čase se k nim připojí i Emiliina matka.
Do letohrádku přichází otec, kterého nechají čekat v salónku se zhrzenou hraběnkou Orsinou, která se původně měla za prince vdávat. Ta dá otci (Odoardovi) dýku a ponoukne ho, aby prince zabil, protože je celé přepadení jistě jeho dílo, protože Emilii jistě miluje a chce se jí zmocnit.
Princ sdělí Odoardovi, že Emilii sám odveze do města, kde se měla vdávat, otec však toto zamítne; chce ji odvézt do kláštera. Princ argumentuje tím, že musí být proveden výslech všech zúčastněných a že do té doby se přepadení nesmějí vzájemně potkat, aby se vzájemně neovlivňovali. Odoardo si přesto vymůže, aby směl Emilii ještě vidět.
Emilia svého otce přesvědčí, že se sama prince bojí a že v jeho rukách zůstat nemůže. Aby ji toho uchránil, měl by ji zabít. Její otec tak učiní.
Princ je vším zděšený a Marinelliho vyžene ze dvora ("Běž a navěky se někde zahrab! - Říkám ti, zmiz! - Bože! Můj Bože! - Copak nestačí, že knížata jsou lidé; musí se ještě ďáblové vydávat za jejich přátele?").

Zhodnocení
Prý jde o první evropské politické drama. Prý je o zvůli šlechty vůči prostému lidu.
Já nevím. Mně bylo nejvíc líto snad přece jenom prince - zamiloval se do nesprávné, doufal, že přítel, kterému se svěří, bude s to jeho zoufání nějak vyřešit, a zatím to celé dopadlo extrémně tragicky a bylo to přičteno za vinu jemu a nikomu než jemu.
Jde o osvícenské drama. Lessing rád hledal vzory v antice a považoval si Aristotela, i Emilia Galotti zachovává jednotu času a děje (místa jen částečně). Mně to sice celé připadalo dost klasicistní, ale konkrétně proti klasicismu Lessing ostře vystupoval, takže by mě za tenhle můj dojem asi dvakrát nepochválil :-)
Četlo se mi to dobře. Postavy mají překvapivě složitě propracované charaktery (Emilia radši volí smrt, než by se nechala zneuctít, její matce lichotí zájem prince, ale chce pro dceru jen to nejlepší, princ se pohybuje někde mezi láskou a chtíčem...), což dnes už nemódně jednoduchou zápletku posouvá na dosud nedosaženou úroveň.
Což je důvod, proč si nejsem jistá, jak moc by to dnes šlo převést na jevištní představení. Knižně je to zajímavé.

Ukázka (s. 68-69):
ORSINA · Tak dávejte pozor! - Co vlastně víte, když si myslíte, že víte dost? Že Appiani je zraněn? Jenom zraněn? - Appiani je mrtev!
ODOARDO · Mrtev? Mrtev? - Ach, paní, porušila jste domluvu. Chtěla jste mě připravit o rozum a zlomila jste mi srdce.
ORSINA · To jen mimochodem! - A dál. - Ženich je mrtvý a nevěsta - vaše dcera - hůř než mrtvá.
ODOARDO · Hůř? Hůř než mrtvá? - A přece zároveň mrtvá? - Protože já znám jenom jednu věc, která je horší-
ORSINA · Ne, není zároveň taky mrtvá. Ne, dobrý otče, ne! - Ona žije, žije. Teď teprve začne žít. - Život plný rozkoše! Nejkrásnější, nejveselejší život v zahálce - pokud to bude trvat.
ODOARDO · To slovo, Madame; to jediné slovo, které mě má připravit o rozum! Ven s ním! - Nenalévejte svou jedinou kapku jedu do celého vědra! - To jediné slovo! Rychle.
ORSINA · Tak tedy; složte si slabiky dohromady! - Ráno mluvil princ s vaší dcerou na mši; odpoledne ji má tady - je to jeho letohrádek - léto-hrátek - hrátek -
ODOARDO · Mluvil s ní na mši? Princ s mojí dcerou?
ORSINA · A jak důvěrně! S jakou vroucností! - Však taky nedomlouvali žádnou maličkost. A je dobře, jestli se domluvili; je velmi dobře, jestli se sem vaše dcera zachránila dobrovolně! Pohleďte: pak to není žádný násilný únos, ale jenom malá - malá úkladná vražda.
ODOARDO · Pomluva! Prokletá pomluva! Znám svoji dceru. Jestli je to úkladná vražda, pak je to taky únos. Divoce se rozhlíží kolem sebe a podupává a soptí vztekem. Nu, Claudie? Nu, maminko? Dočkali jsme se radosti! Ó, ten milostivý princ! Ó, ta zcela mimořádná čest!
ORSINA · Působí to, starochu! Působí?
ODOARDO · Stojím teď před doupětem lupiče - rozhalí plášť a vidí, že nemá zbraň. Div, že jsem ve spěchu nezapomněl taky ruce! - Ohmatává si všechny kapsy, jako by něco hledal. Nic, vůbec nic! Nikde!
ORSINA · Ano, rozumím! Tímhle mohu vypomoci! - Jednu jsem si vzala s sebou. Vytahuje dýku. Tady, vezměte si to. Vezměte si to rychle, dřív než nás někdo uvidí! - Měla bych ještě něco - jed. Ale jed je jenom pro nás ženy; ne pro muže. - Vemte si ji! Nutí mu dýku.
ODOARDO · Díky, díky. - Milé dítě, kdo mi bude ještě tvrdit, že jsi blázen, ten si to bude muset vyřídit se mnou.
ORSINA · Schovejte si to! Rychle to schovejte! - Mně vzali příležitost, abych ji použila. Vám příležitost chybět nebude a vy se jí chopíte, té první, té nejlepší - jestli jste muž. Já, já jsem jenom žena, ale přišla jsem sem pevně rozhodnuta! - My, starochu, si můžeme svěřit všechno. Protože my oba jsme byli uraženi; urazil nás stejný svůdce. - Á, kdybyste věděl - kdybyste věděl, jak nesmírně, jak nevýslovně, jak nepochopitelně mě urazil a jak mě ještě urazí - myslím, že byste proto dokázal zapomenout na svou vlastní urážku, zapomněl byste na ni. - Znáte mě? Jsem Orsina; podvedená, opuštěná Orsina. - Opuštěná kvůli vaší dceři. - Ale co za to může vaše dcera? - Brzy bude i ona opuštěná. - A pak další! - A další! - Ha! jako u vytržení - Jak božská představa! Kdybychom se jednou my všechny - celá armáda nás opuštěných - proměnily v bakchantky a ve fúrie a kdybychom ho dostaly mezi sebe a roztrhaly ho, rozsápaly, vyrvaly mu vnitřnosti z těla, abychom našly srdce, které ten zrádce slíbil každé z nás, a žádné ho nedal! Ha! To by byl tanec! To by byl takový tanec!